Nejsme vini za všechny hříchy světa

Avatar
Původní autoři

Zdeněk Hrabica
11. 7. 2017
Paralela činu, svalování odpovědnosti, kladení viny – za často hrůzné skutky mířila a míří na jiné , nezmizela. Neneseme odpovědnost za inkvizici, neupálili jsme Mistra Jana Husa na hranici, neveleli jsme křižáckým válkám, nepořádali jsme hony na čarodějnice, neorganizovali jsme popravy v padesátých letech minulého století. Nezrazovali jsme ani nepřevlékali kabáty.


Nebourali jsme pomníky Tomáše Gariqua Masaryka, ani Milána Rastislava Štefánika, ani Jana Nepomuckého.

Nenarodili jsme se všichni 17.listopadu 1989, abychom mohli zavrhnout celé naše předchozí životy. Nezakládali jsme protektorátní Ligy proto bolševismu ani polistopadové Ústavy pro studium totalitních režimů. Nevylučovali a nevyškrtávali jsme a nevyhazovali jsme za jiné přesvědčení z KSČ a z práce.

Nelustrovali jsme a nevydávali jsme Cibulkovy seznamy.

Můžeme se však v duchu hluboce přece jenom stydět a rmoutit za některé předchůdce, kteří nesou odpovědnost za zbytečnou a ničím neospravedlnitelnou ztrátu lidských životů. Ale neneseme za to vinu.

Může nám být hluboce líto nestoudného vykonání popravy Milady Horákové, kterou zavinili jiní.

Můj redakční kolega v deníku Mladá fronta, skvělý fotograf Emil Fafek, jehož maminka z Kuří byla před válkou osobní pradlenou senátorky Františky Plamínkové, popravené za heydrichiády a  prala i prádlo političce Miladě Horákové, mi často podrobně vyprávěl I o této aktivní bojovnici proti nacismu, popravené v  padesátých letech XX.století. Můj milý kolega mi mnohokrát nezkresleně připomínal statečnost obou žen. Bez okolků upozorňoval i na osobní zarputilost obou političek, bez které se politika leckdy neobejde. Obě však podle této zvěsti byly na sto honů vzdálené současným apologetům jejich památky.

A to i přesto, že Milada Horáková, později jako málokdo, projevila skutky svůj odpor vůči poúnorovému vývoji v Československu a  otevřeně se tím netajila ani při zorganizovaném procesu.

Více ještě o Miladě Horákové.

Nenáviděla nacismus. Byla svým antinacistickým a antiněmeckým přesvědčením skutečnou vlastenkou. V prvních poválečných dnech horovala za odsun Němců, za jejich vysídlení z Československa. Nebránila na základě vlastních, strašlivých zkušeností, i jejich dobovému ponižování.

Zub za zub, oko za oko.

Ke svému odporu si nikdy nebrala rukavičky. Svým životem a názory inklinovala spíše k levicovému, národnostně sociálně spravedlivému uspořádání československé společnosti. Bezprostředně po válce se netajila ani svými sympatiemi k poválečné politice Komunistické strany Československa.

Radila se i o případném vstupu do jejich řad. Svěřila se s tímto svým úmyslem armádnímu generálu Ludvíku Svobodovi, tehdejšímu ministru národní obrany.

Velmi často se po jeho boku a po boku kardinála Josefa Berana, rovněž vězně nacismu objevovala, jako oběť fašistických koncentračních táborů, naposledy v  Malé pevnosti Terezín.

Značnou část pozornosti věnuje Miladě Horákové ve svých pamětech předválečná a poválečná komsomolská a komunistická politička Marie Švermová. Sama označená ve „Zprávě vyšetřující komise předsednictva k případu Oty Šlinga, Marie Švermové a druhých zločinných škůdců a spiklenců“ , kterou přednesl Václav Kopecký za vyvrhelku doby. Podrobně popisuje v memoárech poválečné úsilí a zájem Milady Horákové stát se členkou KSČ, což jí Marie Švermová mnohokráte kategoricky rozmlouvala. S Marií Švermovou jsem měl sám možnost si tyto skutečnosti v osobním setkání ověřit.

Spatřovala její místo především v národně socialistické straně.

Zároveň popisuje vlastní životní trauma, když se v padesátých letech sama nepostavila proti jejímu odsouzení k trestu smrti.

A dokonce se nechala strhnout k organizované masové podpoře tohoto zločinného rozsudku.

Hrdelní trest, vykonaný v padesátých letech po  rozhodnutí soudu o její vině na Miladě Horákové se dá srovnat v dobovém kontextu jenom s nejspodnějšími společenskými činy nad „ provinilými ženami“ – nad – oběšenou partyzánkou Zojou Kosmoděmjanskou, dívkou, připravenou o život Annou Frankovou, s popravou dva dny po dovršení dvaadvaceti let, vlastenky Marušky Kudeříkové, se zastřelením vlastenecké senátorky Františky Plamínkové na střelnici v pražských Kobylisích v  době heydrichiády, s umučením herečky Anny Letenské v Mauthausenu, s berlínskou popravou „rudé odborářky“ Antonie Bejdové, která jakož ostatní ženy, odsouzené na smrt, napsala poslední dopisy také „milovanému synáčkovi Kájuškovi“. Popravená Anna Mlejnková napsala chudé mamince – pradleně: „ Bůh není! Venku jsem o tom hodně pochybovala. Teď to vím pozitivně.“ Nebo se tyto oběti žen dají srovnat i s popravou manželky Američana Juliuse Rosenberga, Ethel – na elektrickém křesle.

Nejsme těmito skutky vinni. Jakož i my všichni odpouštíme našim viníkům – konec konců – alespoň v rozjímání – a v pokoře, v zamyšlení, čeho byli a jsou vybraní lidé vůbec schopni.

Poláci se nikdy Němcům neomluvili za jejich poválečné vystěhování, odsun – za žádné vyhnání – ze západních oblastí. Vštípili si natrvalo pod kůži, kdo byl ve zločinech 2.světové války první na tahu. Za Varšavu, za Osvětim!

Obrátili navždycky list.

Za nás to udělali jiní. Ale i tak nejsme my za jejich veřejné deklamované akty a omlouvání vůbec ničím zodpovědni.

Nejsme účastníky a trubači sudetoněmeckých srazů.

Nejsme vinni za všechny hříšné skutky ani tohoto světa, nebombardovali a neshazovali jsme bomby NATO na Bělehrad. Nepodpalovali jsme Afghánistán ani zleva ani zprava, nezničili jsme Irák, Libyi, Sýrii.
Nejsme vinni za chvíli, kdy u nás jiní na minutu zhasli a kradli, aby si nahospodařili a jako keťasové zbohatli na všem, co za desítky let lidé práce vytvořili.

Adresujme vinu a odpovědnost těm, kdož do omrzení papouškují, že jenom oni mají stoprocentní pravdu.