Jaroslav Tichý
2. 7. 2017
Před několika dny jsem si se zájmem přečetl první 4 části seriálu článků doc. R. Valenčíka upozorňujících na programovou krizi politických stran (zatím tedy ODS, ANO, ČSSD a KSČM) před blížícími se podzimními volbami. Chtěl bych touto cestou na obsah těchto článků navázat, příp. rozšířit tuto problematiku ještě o další pohledy.
Jedním z ústředních sdělení v těchto článcích je konstatování, že:
„Ani jedna ze stran není schopna (a její vedení patrně ani nechce) pojmenovat příčiny současných problémů, ukázat vzájemnou souvislost těchto problémů, a teprve na tomto základě formulovat program jak v podobě akčních kroků obrany a nápravy, tak i dlouhodobé vize vyplývající z pochopení podstaty současné přelomové doby“.
Toto konstatování je uvedeno v souvislosti s ODS a ANO, podle mého názoru se týká i ČSSD a z poněkud odlišných důvodů i KSČM. Blíže skutečnosti u prvních tří jmenovaných stran bude ten důvod, že vedení těchto stran ani příčiny současných problémů pojmenovat nechce. Vedení těchto stran by musela totiž sebe sama podrobit těžké sebekritice, což nelze rozumně očekávat. Krom toho to tyto strany (nejen jejich vedení) neudělají, neboť se domnívají, že před volbami vymění pár hesel, vydají miliony za billboardy, uspořádají lidovou veselici či estrádu s přeplacenými umělci, nabídnou lidem opečené buřty a pivo se slevou (ANO pak výrobky z koncernových pekáren) a voličům to bude stačit. Tyto strany nehodlají měnit nic ze svých zvyklostí, o žádnou nápravu jim totiž ani v nejmenším nejde. Jen o udržení či rozšíření svých pozic. A je čistě problémem voličů, zda to již před těmito volbami konečně rozeznají a pochopí či nikoliv.
V případě KSČM je motivace jejího postupu odlišná. V tomto případě strana vidí možnost dostat se konečně jako komanditista do nové vlády. A jako taková si zřejmě nechce dávat žádný náročnější program, od něhož by musela po volbách couvat, aby se tím komanditistou konečně stala. To, že jí v daném případě ten hlavní subjekt (komplementář) v možné budoucí vládě v průběhu jediného volebního období zřejmě znemožní (příp. že se KSČM znemožní i s ním), nechce vedení této strany nyní vidět.
Do značné míry společné pro většinu z uvedených stran je i další konstatování autora článků, tj. že:
„Místo toho nabízejí jednotlivé politické strany nesplnitelné sliby, o kterých ví, že jsou nesplnitelné, a ani je nehodlají plnit.“
Ano, to je pravda, jenže zatím tento postup politických stran vůči voličům v našich podmínkách vždy stačil. Zda bude stačit ještě tentokrát, ukáží až výsledky samotných voleb. Ačkoliv jsme jako Aliance národních sil na tuto „běžnou praxi“ byli různými rutinéry s dobrým úmyslem upozorněni a obdrželi jsme doporučení, abychom nešli proti zvyklostem a proudu, „neboť každý ví, že se předvolební sliby po volbách přece nedodržují“ s touto praxí nesouhlasíme a jdeme jinou cestou. Jednak proto, že má-li se něco změnit, tak to nelze realizovat na bázi dosavadních postupů, jejichž povolební důsledky vši-chni dostatečně známe. A jednak i proto, že přicházející nová doba si nutně vyžaduje i potřebnou změnu myšlení a přístupů k řešení problémů.
Nechceme proto dávat nerealizovatelné sliby, víme však, že je třeba systémové změny, nikoliv jen změn kosmetických, abychom mohli naše programové návrhy realizovat. Víme rovněž, že tyto změny nelze realizovat ve spolupráci se spoluviníky stávající situace. Jinými slovy je nezbytně nutné vytvořit nejprve základní předpoklady k tolik potřebným změnám u nás, a to ve volbách. K těm základním patří naše vystoupení z EU a z NATO, které jsou vzájemně smluvně propojené, o čemž se buď u nás dostatečně neví, nebo to vesměs nikdo ve svých návrzích nereflektuje. Znamená to odříznout naše politiky často propojené s českým ekonomickým podsvětím od jejich politických kmotrů v zahraničí.
S tímto krokem souvisí i zvýšení bezpečnosti naší země a našich občanů. Není ale možné tak, jak to činí některé politické strany u nás, „žádat a prosazovat bezpečnost a přitom chtít setrvávat dále v NATO, když právě NATO je s ohledem na svoji praxi a záměry prvořadým zdrojem našeho ohrožení. Nikoliv ovšem některých našich představitelů, těm naopak dává pocit beztrestnosti, ač některé jejich činy jsou do nebe volající. Tam je tomu naopak. Pro ty je EU a NATO zatím opravdu zárukou bezpečnosti. K tomu všemu je zapotřebí podpory voličů, pokud se s takovým programem ztotožní a osvojí si ho.
Bez vytvoření těchto podmínek nelze přikročit ani k další části programu Aliance národních sil, tj. k realizaci ekonomické části jejího programu a tedy i k odchodu od chybného ekonomického modelu, který ČR přijala počátkem 90. let v rámci tzv. washingtonského konsensu. Z jeho důsledků jsme se dosud nejen nevzpamatovali, jeho důsledky se naopak stále prohlubují (laciná práce, uměle podtržená vlastní měna). Tento model se blíží ke svému zhroucení. K těmto důsledkům patří nemožnost úpravy úrovně mezd, platů a důchodů na úroveň srovnatelných zemí EU či výrazný rozdíl mezi směnnou hodnotou koruny a paritou její kupní síly. Specifikujeme jako ANS detailněji i příčiny onoho konsensu, jakož i způsoby řešení.
Návazně na to lze řešit třetí část programu, tj. udržení a posílení sociálního státu, sociální solidarity (dáváme tedy odpověď na obligátní otázku, „kde na to vezmou“), ale též základní problémy v oblasti justice (její výkonnost, transparentnost, odstranění chyb ze zákonů apod.), jakož i zrušení soukromých exekutorů a jejich převod zpět do gesce státu. A mnohé jiné.
Je tedy zřejmé, že žádný program nelze smysluplně stavět bez zřetele na podmínky a souvislosti, v nichž má fungovat. Jinak zůstane pouze snem. Oproti snu jsme připraveni postavit plán vycházející z reálných podmínek. Za předpokladu, že jeho principy si získají potřebnou podporu našich občanů. „Konat dobro za každou cenu“ je nesmyslné a nemá ani smysl ho prosazovat. Nejde o jednoduchá řešení, kterým jsou naši občané často náchylní naslouchat. Jsou to řešení za nutné spolupráce občanů, na což si občané zčásti již též odvykli. Jsou to však řešení pro občany, pro tento stát. Pro zásadní změnu jeho kurzu a pozice v mezinárodním měřítku. Než však kdokoliv přistoupí k realizaci takového plánu, musí nejprve udělat dohodu s občany ohledně našich národních zájmů.
Takový záměr není jednoduchý a je třeba vytvoření základních předpokladů pro realizaci:
1/ je třeba říci si na rovinu, že je nesmyslné stavět ploty proti migrantům a současně setrvávat v EU, která jejich imigraci do Evropy organizuje, spolufinancuje a tlačí na své členské státy, aby akceptovaly její zcela nesmyslná pravidla týkající se tzv. kvót pro rozdělování migrantů;
2/ je nesmyslné bavit se o kvótách na rozdělení migrantů, když nám ve jmenovateli takového zlomku chybí celkový počet migrantů, kteří mají do Evropy přijít (neboť i dítě na základním stupni školy ví, že si nevystačí u zlomku s čitatelem, chybí-li v něm jmenovatel). Nevíme tedy zhola nic o celkovém množství migrantů, z nichž takový podíl (kvóta) má být kalkulován. Neznáme tedy ani jejich celkový počet, který k nám EU protlačuje. Můžeme vycházet pouze z informací projektu EUROMED, kde se říká, že je žádoucí, aby do Evropy přišlo 50 – 80 milionů migrantů mezi roky 2010 – 2050 (viz zpráva Eurostatu z roku 2008, kde byl odhadnut počet imigrantů potřebných na údajné vyrovnání demografického úbytku v celé Evropě, aby prý bylo z čeho živit rostoucí počty evropských důchodců.) Zpráva OSN z roku 2000 pod názvem „Migrace k náhradě původního obyvatelstva: řešení pro stárnoucí a upadající populace“ dokonce uvádí, že Evropa bude v roce 2025 „potřebovat“ 159 miliónů imigrantů.
3/ Chceme bojovat proti korupci. Avšak v prostředí EU, která vytvořila v členských zemích EU jedno velké korupční prostředí, kdy Brusel uplácí jednotlivé státy (resp. v nich vyvolené osoby) z našich peněz. Celý systém, na němž je založena EU, rychle pochopilo a zvládlo vedení ČSSD jako hlavní politická síla ve stávající vládní koalici. Nyní se již neodklánějí „žádoucím způsobem“ (pouze) vytvořené výsledky z naší ekonomiky ve formě daní, dnes se již odklánějí i dotace zasílané zpět z našich příspěvků směrovaných do Bruselu. Aniž by do té naší ekonomiky vůbec vstoupily. Dobývání renty u nás pokračuje dále, dochází již na privatizaci stran(y) a hrozí i privatizace našeho státu. Kdyby na místě ČSSD byla jiná ze stávajících parlamentních stran, situace by zřejmě byla stejná. Nicméně to nikterak nebrání těm politickým stranám, jejichž představitelé v minulosti podepisovali za ČR s EU smluvní dokumenty, jako byla Lisabonská smlouva či Agendy OSN apod., které jsou dnes shodou okolností v opozici, kritizovat současné vládní strany.
ČSSD si tedy počíná z pohledu Bruselu docela zdárně, „jen naši voliči to všechno kazí“. A na voliče je třeba brát (zatím) ohled, blíží se volby. Jen s těmi volbami je třeba si poradit. V některých dalších zemích se to již podařilo. A jak to bude u nás?
KSČM na základě své dlouhodobé účasti v parlamentu (byť ne ve vládním angažmá) pravidla této hry již též dávno pochopila. Nepůjde proti nim, byť za cenu jen krátkodobých zisků. Ke své škodě, neboť ČSSD vyklízí masově své pozice formou úprku a ve světě dochází ke značným změnám. Z jejího programu je zcela jasné, že se o žádné zásadní změny pokoušet nebude. KSČM by tedy mohla získat zakrátko mnohé, může však za těchto okolností ztratit vše.
S příp. komentářem k hodnocení dalších politických stran posečkám až na předpokládané další díly tohoto seriálu. Za velmi prospěšné bych přitom považoval (a nebyl bych zcela jistě zdaleka sám), kdyby toho hodnocení předvolebních programů bylo možné rozšířit i na neparlamentní strany tzv. alternativy. Teprve tam lze totiž příp. nalézt to, po čem se autor článků zcela marně pídí v programech parlamentních stran. Ať již těch jmenovaných či dalších.
Jaroslav Tichý je aktivistou Aliance národních sil
