Zdeněk Hrabica
17. 7. 2017
V pořadu Českého rozhlasu „Plus“ a stejně tak i nejednou v oblíbeném televizním pořadu „Retro“ si někdy připadám jako člověk s velmi poškozeným mozkem, s trvalou ztrátou nebo s poškozením paměti; ve dvou letních dnech za sebou mi jeho autoři a interpreti vtiskují do paměti – v jaké to strašné době jsme skoro celý život žili, když ještě nebyl 17.listopad 1989 a kdy ještě neexistoval a nerozhodoval tenkrát a skoro i dnes nedotknutelný věrozvěst Václav Havel. Beze vší hany – tak to velmi často v našem životě bývá, jakoby strůjci zcela zapomněli, že ještě žijí lidé, kteří pamatují.
O co jde?
I chudé děti prý měli za první Československé republiky možnost navštěvovat bezplatně tělovýchovné a sportovní spolky, bezplatně používat cvičební nářadí. Nad námi všemi tehdy vládla vznešená myšlenka Tyrše a Fügnera: „ Ni zisk, ni slávu!“
Idea velmi vznešená. I docela pravdivá.
Ještě po druhé světové válce jsme cvičili a chodili cvičit do Sokola. Neměl jsem rád při slavnostech žákovské lněné kalhoty, rudou košili a černý „kastrol“ na hlavě. Smáli se nám účastníci při župních hromadných cvičeních se jménem plukovníka Švece. Daleko lépe nám slušel skautský kroj, khaki košile, domovenky, odborky, odznaky za odborné zkoušky, slibový odznak, žlutý šátek nebo skautský klobouk – vedoucího Míly Pelecha.
Leccos dobrého přešlo i do pionýrských let; nestydím se za svou činnost v dětské organizaci. A když jsme trochu rozumu nabrali, rozletěli jsme se každý jinam. Sám jsem tancoval v Horáckém souboru písní a tanců, moji nejbližší absolvovali výsadkářský výcvik nebo brázdili nebe v plachtařském sportu. Otužilost jsme nabrali v letních táborech, jedněm se dokonce říkalo jednu dobu budovatelské tábory, konaly se nedaleko československo – rakouské hranice. V nich jsme dopoledne sbírali borůvky, z jejich prodeje na trhu jsme po celý měsíc dobře žili a radovali se. Postupně se lecos zdokonalovalo i deformovalo; nic však za to ani ti nejchudší neplatili. Organizátoři ani jejich svěřenci se nikdy příliš neptali: kolik zaplatíme nebo kolik dostaneme. Dokonce jsme i levně pracovali na Stavbách mládeže a v zemědělství na Brigádách mládeže v pohraničí. Žíly se nám nekrátily.
O tomhle všem se dneska na povel skoro mlčí; musí se mlčet, bodejť by se o tom ještě mluvilo a psalo. Vyvolávalo by to otázky, kam se to všechno najednou podělo. Vždyť to všechno bylo už jenom a jenom v dobách komunistických zločinů, tragických poprav, a ve srovnání s dneškem to bylo jenom v časech nejhlubšího ponížení.
Pokud to ještě někomu trochu myslí, pomalu mu jasnozřivě dochází, že na celé čáře zvítězila a vítězí pustá lež nad pravdou. O pravdě a o lásce se už raději ani moc nemluví, málokdo si dovolí na pracovištích i v hospodě o tomto poznání mluvit. Má strach z vyobcování ze stáda.
To je to nejhorší – co člověka může postihnout.
O Tyršovi, Fügnerovi, o odkazu T. G. Masaryka a Edvarda Beneše k ideálům Sokola, ani konečně o Svojsíkovi, o skautech, sokolech, orlech, o Dělnické tělovýchovné jednotě a FDTJ , o pionýrech ani o svazácích – což nebyli vždy dojednoho režimní debilové na okraji společnosti, o sletech, natož o spartakiádách, jamboree, ani o světových festivalech mládeže a studentstva dohromady, se raději mlčí. Nebo se řekne slovo jenom občas. Někdy se objeví skautka se skautem v kroji v Památníku osvobození na Vítkově, na lidické pláni, nebo v Malé pevnosti Terezín či před budovou Českého rozhlasu při pietním aktu.
Jinak v podstatě již spadla klec.
A pokud jde o televizní pořady „Repro“ a o donekonečna reprizovaný televizní seriál „Vyprávěj“, který se rovněž těší značné oblibě, to bych si nechal zase napříště.
To že přímým svědkům líčené doby padají vlasy z hlavy, na skutečnosti nic nemění. Ještě žijí!
Hereckým interpretům režimních scénářů to vůbec nevadí, peníze ani jim zase nesmrdí.
Joseph Goebels měl přece pravdu.
