OKNO DO SVĚTA TEREZY SPENCEROVÉ
20.7.2017 ParlamentníListy
Zesnulý čínský disident Liou Siao-po otevřeně podporoval americkou okupaci Iráku a schvaloval i válku, kterou USA vedly ve Vietnamu, doplňuje k diskutovanému tématu smrti Liou Siao-po editorka Literárních novin a analytička Tereza Spencerová. Ta v rámci pravidelného shrnutí týdenních událostí na ParlamentníchListech.cz vnáší světlo do věci tajemné základny, kterou USA budují na severu Sýrie, věnuje se i tentokrát zajímavému vztahu Maďarska a Izraele a s nadsázkou shrnuje křik kolem „utajeného“ jednání Donalda J. Trumpa s ruským prezidentem Putinem.
Minule jsme mluvili o tom, jak Izrael podpořil postoj Viktora Orbána vůči Georgi Sorosovi. Dnes tu máme pokračování: Na summitu Visegrádské čtyřky, rozšířeného o Izrael, mluvil premiér Netanjahu. A ač jeho projev nebyl veřejný, technickým nedopatřením unikl. Řekl v něm, že chování EU vůči Izraeli považuje za „šílené“. Co k tomu říci? Celá V4 nemá Brusel moc ráda a objevily se názory, že Netanjahu je nástroj Donalda J. Trumpa k rozdělení Evropy. Lze to tak brát? Co dalšího nám toto setkání prozradilo?
Důležité je onu unijní „šílenost“ dopovědět, protože izraelský premiér kritizoval EU za to, že pořád trvá na řešení „izraelsko-palestinského konfliktu“, což je zaběhaný eufemismus pro izraelskou okupaci palestinských území. Faktem je, že EU oficiálně neuznává izraelskou svrchovanost na územích, které Izrael obsadil roku 1967, tedy včetně západního břehu Jordánu nebo východního Jeruzaléma. Naposledy nutnost vyřešit „palestinskou otázku“ zdůraznil v týdnu francouzský prezident Emmanuel Macron. Netanjahua tím asi „vytočil“: EU je podle něj prý „jediné sdružení zemí na světě, které podmiňuje vztahy s Izraelem politickými podmínkami“. Nikdo jiný to podle izraelského premiéra nedělá, přičemž výslovně jmenoval Rusko, Čínu a Indii, s nimiž Izrael rozvíjí obchodní a jiné vztahy bez ohledu na politiku. Jen aby tím, proboha, nevyhecoval naše odpůrce Ruska a Číny, že zahodí tibetské vlajky a začnou najust „řešit Palestince“, které až dosud tak důsledně „taktně“ přehlíželi, jen aby Izrael nenaštvali…
Na Netanjahuově návštěvě Budapešti, kam přijel jako vůbec první izraelský premiér po roce 1989, bylo zajímavé i jeho souznění s maďarským premiérem Viktorem Orbánem. Maďarsko pod jeho vedením prý na všech mezinárodních fórech vždy důsledně hájí zájmy Izraele, připomněl, že se právě v Maďarsku narodil jeden ze zakladatelů evropského sionistického koloniálního hnutí Theodor Herzl, zdůraznil, že Maďarsko je v přední linii „světového boje proti antisemitismu“… Ani slovo o antisemitských náladách v Maďarsku, ani slovo o glorifikaci Horthyho režimu, ani slovo o Jobbiku a dalších antisemitech v maďarském parlamentu. Zajímavé divadlo, ale nemyslím si, že Netanjahu hraje v Trumpových barvách – vrazit klín do řad EU je i v jeho vlastním zájmu.
Pobavilo mne, když se náš premiér Bohuslav Sobotka nejspíš chtěl vlísnout na maďarskou úroveň izraelských pochval a po rozhovorech s Netanjahuem prohlásil, že by se České republice mohly hodit izraelské zkušenosti s úsporným využitím vody. Když si uvědomíme, že Izrael vodou šetří – mimo jiné – i tím, že ji přiškrcuje Palestincům, tak jsem zvědavá, komu asi tak hodlá pan Sobotka utáhnout kohoutky u nás…
Co to Američané provádějí se základnou poblíž Kobani, v kurdské části Sýrie? I mediální mainstream mluví o tom, že budují obrovskou základnu, díky které se prakticky navždy usadí na území dnešní Sýrie. Co s tím tedy, když tam „navždy“ jsou i Rusové? Navíc, základna je těsně poblíž Turecka, které není poslední dobou slepě věrné partnerům z NATO.
To je neuvěřitelně složitá otázka, nad níž se dá jen spekulovat. Předešlu, že podle kurdských zdrojů je to už třetí základna, podle íránských snad už desátá, ale nešť. Co je důležité? Američané budují základny na budoucích kurdských – možná federativních, možná autonomních, ale určitě ne nezávislých – územích, ale podle mého je tato jejich aliance krátkodechá. Syrští Kurdové „jedou“ v totálně ultralevicové utopii, která v zásadě zakazuje i soukromý majetek, a představa, že jejich spojenectví s neoliberálními USA vydrží nějak dlouho, je iluzorní. Je to prostě aliance ad hoc. Mimochodem, právě ta utopická ideologie přilákala do kurdských bojových oddílů spoustu evropských anarchistů. Doufají, že si alespoň tam naplní své ideály, protože v neoliberální Evropě to prostě nejde a nepůjde. A umím si naprosto živě představit, jak se Kurdové poté, co získají, co chtějí, a vyzbrojení Amerikou… pustí do amerických „imperialistických“ základen na svém území.
Na druhé straně je tu i jiná realita. V Sýrii nejsou jen Američani, ale především „navždy“ Rusové a současně i Íránci, zatímco Turci ovládají kaidistickou provincii Idlíb na severu u svých hranic… Chci zopakovat, že nynější situace, ač vypadá jako totální chaos, jako by začínala naplňovat tři roky starou ruskou vizi „sdílené zodpovědnosti“, protože syrský konflikt je natolik složitý a komplexní a s tolika vnějšími hráči, že bez trvalejší přítomnosti – a naplnění „přání“ – alespoň těch „důležitějších“ – se prostě řešit nedá. Uvidíme, co se stane v nejbližších týdnech a měsících. A navíc, USA mohou mít sice v Kurdistánu „iks“ základen, ale když do Washingtonu přijede irácký – irácký, tedy ten, kterého jsme (my Západ) měli přece mít dávno ve zdemokratizované kapse – premiér a říká naprosto otevřeně, že s USA už na Blízkém východě nikdo nepočítá, tak… tak to je známka našeho (amerického) zmaru.
A ano, máte pravdu, že dnes už ani nevíme, jestli je Turecko ještě v NATO jako člen, nebo už jen jako „vyzvědač“ v žoldu Ruska a Číny. Většina tureckých důstojníků ve štábu NATO v Bruselu už požádala o azyl, protože se bojí domů, zatímco Ankara kupuje protiraketové systémy z Ruska a nově prostřednictvím médií i „líkuje“ místa, kde mají USA na severu Sýrie své základny. USA se čílí, jako by jejich lokace žádná přítomná armáda snad neznala, ale Trump současně ruší programy CIA na výcvik „rebelů“, což byly beztak jen špatně maskované snahy dodávat v Sýrii zbraně džihádu, zatímco Teherán do Washingtonu vzkazuje cosi jako „Donalde, my chápeme, že ty sankce proti nám musíš uvalovat, abys sám přežil, ale nepřeháněj to, protože…“ Zkrátka, jsme svědky „bořících“ se pravidel, která se ještě včera tvářila jako axiomy. Taková situace si žádá otevřené hlavy a trpělivost.
Musíme zmínit nejnovější vyhlášení donbaských separatistů. Ti prohlásili Ukrajinu za mrtvý stát a jako jacísi dědicové její kontinuity vyhlásili federativní stát Malorusko, zcela náhodou zrovna v hranicích Ukrajiny. Malorusko je ruský historický termín pro Ukrajinu, který Ukrajinci považují za urážlivý. Nevypadá tato deklarace praštěně, vzhledem k tomu, že separatisté sotva ovládají miniaturní kus území? Co za tím hledat za předpokladu, že to bylo s podporou Moskvy? Je to konec minského procesu? Nebo zkouška pevnosti Ukrajiny? Co s tím?
Nápad s Malorosií mi ze všeho nejvíc evokuje „okurkovou sezónu“ – všichni se nudí, protože se nic neděje, a tak někoho napadne, že „vystřelíme pecku“. Svým způsobem je to až takové cimrmanovské – oznámit, že Ukrajina neexistuje, protože „Ukrajina jsme my“, je fakt legrační. Příznačné je, že Kreml celou tu věc označil za „osobní iniciativu“ donbaských lídrů, někteří jejich členové vzápětí „cukli“, že je to jen „nápad k přemýšlení“. Zkrátka, nula od nuly pošla, i když otázka, co všechno je dnes opravdu Ukrajina a co jsou autonomně se rozvíjející regiony, ať už bude řeč třeba o Zakarpatí, nebo Lvovu, není vůbec od věci.
Mnohem zajímavější mi přijde, že EU odmítla s Kyjevem podepsat – beztak k ničemu nezavazující – rezoluci o „ukrajinské cestě do Evropy. A Washington zkouší přimět Kyjev k tomu, aby pustil pozorovatele OBSE až na hranici Donbasu. A tím fakticky „vyzmizíkoval“ Porošenkovic odmítání minských dohod s argumentem, že Kyjev nemá pod kontrolou hranice. Když k tomu přičtu fakt, že vybrakovaná a fakticky zbankrotovaná Ukrajina – aby si nezadala s Donbasem, natož Ruskem – bude kupovat uhlí z USA, a to aktuálně – přinejmenším pro Ukrajinu – oproti loňsku zdražilo hned trojnásobně, tak je obrázek zmaru dokonaný.
Dočkali jsme se znovu rozruchu kolem Číny. Disident Liou Siao-po zemřel údajně poté, co ho čínská vláda utrápila neléčením rakoviny. Čeští politici kondolovali, Zeman mlčel. Naopak, na Pražském hradě se odehrálo plánované česko-čínské obchodní fórum, kde promluvil i premiér Sobotka. Rozhořčilo vás to? Máte pocit, že to nějak rezonovalo veřejností? … …. …. …. ….. …..
