Pepe Ecsobar
20.7.2017 Asia Times, překlad Argument
Přečetli jsme: Trochu jiný pohled na bastilské oslavy a vztahy mezi Emmanuelem Macronem a Donald Trumpem nabídl komentář Pepe Escobara.
Brazilský novinář Pepe Escobar komentuje pro deník Asia Times schůzku mezi francouzským prezidentem Emmanuelem Macronem a americkým prezidentem Donaldem Trumpem v Paříži minulý týden.
Escobar začíná svou úvahu u gastronomie, v předražené restauraci v Eiffelově věži. Upozorňuje i na personální propletence, které od ředitele restaurace vedou až k členům vlády.
Macronova rozšířená rodina, píše Escobar, to je takové francouzské „kdo je kdo.“ V USA podle Escobara panuje mylná představa, že Macron je jakýsi outsider, hoch anti-establishmentu. Nic není vzdálenějšího od pravdy, píše Escobar.
Zlatý chlapec
Macron je zlatý chlapec francouzského establishmentu. Vždyť byl také podporován širokou sférou pragmatického neoliberalismu, od Saint Simon nadace, přes skupinu Rotschildů až po institut Montagine, think tank Terra Nova, který byl vytvořen po vzoru institutů vytvořených Clintonem. Jejich úkolem je nechat francouzský ekonomický, politický a sociální život ovlivnit americkou modernitou.
Macronova politická strana, přejmenována na „Republika na pochodu“ po jeho prezidentském vítězství, byla vytvořena minulý rok doslova z ničeho. Ovšem hraje tu roli Montaigne Institute a vazby na Nadaci Rockefellerů, Aspen Institute, National Endowment for Democracy a všechny ty neokony kolem. Hlavně ale „macronismus“ odráží pravicové sociální demokraty a manažery, kteří chtějí, aby Francie šla k neoliberální politice.
Trump může Macronovi jen závidět. Jen malá kritická menšina vidí, co skutečně je – nový Král slunce, který nekontroluje jen exekutivu, ale také legislativu vlády, mainstreamová média a svůj vlastní image. Jak podotýká Escobar, jeho žena Brigitte si dává pozor, aby nosila Louise Vuittona, jehož majitel je vášnivý macronista.
Francouzská oligarchie je široko daleko macronistická. Takže ten outsider – to je Trump. Nikoliv pouze ve Washingtonu, ale i v rámci manhattanské elity, která jím v podstatě opovrhuje.
Fúze a akvizice na Donalda
Macron, Král Slunce, specialista na fúze a akvizice, neměl problém s tím, identifikovat vakuum a skočit do něj. Objal Trumpa jako amerického přítele, zatímco zbytek EU je paralyzován „America First.“
Oficiální macronistický „spin“ je, že Trump, poté co se stáhnul s Pařížské dohody, by neměl být, když do Evropy přijede, izolován. To je čistě diverzní taktika. Pravá hra je v tom, že Macron je stejně frustrován jako Trump, když přijde na „německé velmi špatné“ obchodní přebytky, a z francouzské perspektivy, na obsesi politikou austerity, tedy škrtů.
Tak jak dodáte Merkelové bezesné noci?
Zvýšíte výdaje na obranu na 2 % HDP, pozvete Trumpa do Paříže a představíte mu přehlídku k Dni dobytí Bastily a prostě se nastavíte jako hlavní prostředník v EU. Když přijde krize, jakákoliv krize, pak Trump bude volat do Paříže, ne do Berlína, ne do Bruselu.
Macron chce pro EU solidní rámec pro kapitálové trhy a bankovní unii: tato restrukturalizaci by přivedla na eurobondový trh biliony eur. Nemá moc času, aby přesvědčoval Merkelovou, která je posedlá škrty, že tohle je ta pravá cesta.
A pak je příběh Velké Asie.
Budoucnost je na východě
Německo – jako všichni exportéři EU – dobře ví, že budoucnost je na Východě. Vždyť obchod EU s Čínou, Indií, Japonskem, Jižní Koreou a všemi zeměmi jihovýchodní Asie už je větší o 300 mld. dolarů ročně, než obchod s USA.
A to se navíc děje ještě předtím, než EU dala Číně status „tržní ekonomiky“ a než byla podepsána dohoda o volném obchodu s Japonskem.
Nová Hedvábná stezka, přejmenována na iniciativu Pásu a stezka je svým slibem konektivity Eurasie je jasná výhra-výhra – alespoň z pohledu německých průmyslníků i investorů. Na rozdíl od toho, americké think tanky bručí, že takovéto schéma je předurčeno k selhání.
Macron si tato odpojení uvědomuje. Proto se pohybuje po celém spektru, snaží se zaplnit jakékoliv vakuum. Pochopil, že zamýšlená Trumpova politika vůči Rusku je problém pro americký deep state. A tak aktivně hovoří s Putinem a jistě očekává, že přijdou i benefity v oblasti byznysu.
A také neostrakizuje Irán. Naopak, ví dobře, že budoucí masivní evropské investice do Iránu, od energetiky po infrastrukturu, zvítězí nad dětinskou démonizací. Možná mohl přesvědčit Trumpa, že jít proti iránské dohodě, je ztráta. Ale neudělal to, protože ví, že to budou francouzské, ne americké firmy, které se dostanou k obchodním příležitostem.
A tím se dostáváme k tomu, že skutečně bylo detailně diskutováno: Sýrie, píše dále Escobar. Macron, jestřáb v otázkách národní bezpečnosti, se dostal za „Asad musí jít.“ Trump musel prostě souhlasit, když Macron uvedl, že nebezpečí číslo jedna je salafistický džihádistický terorismus.
Macron – Putin – Trump?
Takže máme teď Putina, Trumpa a Macrona tak nějak synchronizované, domnívá se Escobar. Macron jistě poznal, jak se pohádky o tom, že Sýrii čeká jen zánik a záhuba odklízejí. Aleppo už myslí na svou budoucnost bez džihádu. A Čína už myslí na Sýrii jako na uzlík ve svém Pásu a Stezce.
EU vyskakuje, že bez změny režimu nebude EU financovat syrskou poválečnou rekonstrukci. Jenže Damašek už oznámil, že přednost budou mít Čína, Rusko a Irán. Koneckonců NATO bylo od roku 2011 na straně změny režimu.
Není jasné, že se Macronovi podařilo americkému příteli vysvětlit, že mít Sýrii bez džihádistů, je dobrý byznys a otevírá další možnosti na mnoha frontách. Samozřejmě za podmínky, že současná a budoucí příměří vydrží a škodící prvky „deep state“ nebudou scénář narušovat.
A teď zpět do bažin – stará písnička, hysterická Russiagate sedm dní v týdnů, 24 hodin denně.
Alespoň bude mít Trump vždycky tu Paříž.
