zajoch
24.7.2017 Outsidermedia
Bílý dům v obležení. Drama amerického politického divadla
Dmitrij Sedov
15. července 2017
Podle Karla Marxe napsal filozof Hegel, že všechny velké světové politické události i s osobnostmi se dvakrát opakují. Poprvé jako tragédie a po druhé jako fraška. To co přišlo s příchodem Trumpa do politického života Ameriky, připomíná frašku. Americká demokracie se hluboce podobá psychologickému teroru vůči pro ni nežádoucímu prezidentu. Události mající jediný cíl paralyzovat a politicky likvidovat prezidenta Trumpa se rychle střídají.
S přihlédnutím k tomu, že se střetávají dvě frakce v americkém establishmentu, jsou v historii Ameriky nejméně dvě podobné epizody. V roce 1865 byl zavražděn prezident Lincoln. Případ po mnoha desetiletích vyšetřoval kanadský právník McGuire a přesvědčivě jej vysvětlil. Američtí bankéři chtěli převést dolar na „zlatý standard“, což by převedlo finance země do jejich majetku. Lincoln pochopil nebezpečí totální kontroly bankovního kapitálu na ekonomiku a učinil opak: zahájil vydávání „greenbacks“ – papírových dolarů. Napsal, že měli bankéři zájem na zřízení peněžního systému se zlatým standardem a své právo na řízení národních měn a rozpočtů všech zemí světa. Jakmile byl Lincoln odstraněn z cesty, dostali bankéři možnost zakotvit v USA svůj vliv. Zavládl zlatý standard a došlo k první tragédii při střetu amerického kapitálu a vlády.
Přibližně o sto let později se tragédie opakovala. Prezident Kennedy si dovolil sáhnout na monopol Fedu k výrobě papírových bankovek, které dávno neodpovídaly zlatému standardu, ale ten ještě zrušen nebyl. Prezident uložil státní kase vydat stříbrem podložené certifikáty v hodnotě 4,5 miliardy dolarů. Prázdným papírovým dolarům Fedu se objevil těžký soupeř – reálně zabezpečená americká měna. Kennedy byl zavražděn a stříbrný dolar se stal raritou. Po půl století se historie opakovala, ač ne tak tragicky, jako v případě Lincolna a Kennedyho, ale jako fraška.
Na návrh Trumpa měl hlavní roli v ozdravení země sehrát produktivní a nikoliv spekulativní kapitál. Prezident, který neuznává obrovské bubliny z amerických dluhových závazků po celém světě, nevyhovuje žádným finančním spekulantům. Dochází k pronásledování a vládnoucí třída se rozdělila na dvě skupiny. Odehrává se tragédie k oklamání veřejnosti. Ve hře je tu také všemocná „ruka Moskvy“ a snaha dokázat, že Trumpův tým je sestaven z prodejných darebáků, kteří by si přáli prodat americkou vlast Putinovi.
Dochází k téměř komediální situaci, když přítel prezidentova syna Trumpa jr. a v šoubyznysu aktivní Goldstone navrhl Donaldovi setkání s ruskou „vládní advokátkou“ Natalijí Veselnickou, která má prý kompromitující materiál na Clintovou. V červnu 2016 ještě nebyly na světě skandály s „rukou Moskvy“ a návrh se zdál být běžný. Mladý Trump se setkal s Veselnickou. Podle něho byla schůzka nezajímavou. Ruská advokátka, matka čtyř dětí, začala hovořit o zákonu Magnitského, který vadí její firmě při podnikání. O materiálech proti Clinotonové se nezmiňovala a nevěděla, co o ní napovídal Goldstone. S tím se rozloučili.
Ovšem v absurdním divadle se skutečný trestný čin nevyžaduje. Divadlo funguje v Orwellově duchu a na jeho programu je „zločin myšlením“. Pokud měl Trump jr. zájem o ruského právníka, který by mohl poskytnout „kompromitující materiál“, jedná se o „zločin myšlením“. Je možné jednoduše opominout část pojmu, tedy myšlenku a druhou část, tedy zločin, využít v propagandě. V nové fázi štvanice na Trumpa nazval Washington Post článek z 11. června „Uragán 5. kategorie. Bílý dům v obležení“.
Ve skutečnosti to směšné není, protože činnost administrativy je paralyzována. V Kongresu pokračuje šetření „ruské stopy“ a z Bílého domu stále unikají zprávy, které předvádějí Trumpa buď v rozzuření, nebo skleslého. Dochází k situaci, kdy pro normální média nepředstavitelné množství nesmyslů rodí novou kvalitu činnosti vlády: program prvních 100 dní práce nového prezidenta je v troskách a Amerika směřuje ke ztroskotání prvního půl roku jeho práce. Toto datum nastane 20. července. Ani jeden z Trumpem provolaných programových cílů není v dohledu. Aktivita administrativy je paralyzovaná.
Trump vede těžké obranné boje a Washington Post má pravdu – Bílý dům je skutečně v obležení. Prezident se snaží vypadat bodře a tvrdí, že v administrativě funguje všechno normálně. Dne 14. července byl v Paříži a jeho starší syn má být postaven před Mullerovu komisi kvůli „vměšování Moskvy“. Dva demokratičtí kongresmani předložili Sněmovně reprezentantů k posouzení návrh na impeachment prezidenta USA. Ve smyslu absurdního divadla tvrdí, že otec odpovídá za dospělého syna, dokonce i tehdy, když nic protizákonného neučinil.
Fraška musí někdy skončit. Je však těžké si představit, jak může Trump překonat to, co proti němu jeho protivníci připravili. Podle chatů na sociálních sítích a nálad mezi americkým obyvatelstvem má podporu řadové Ameriky. Jenomže když je kontrola politické situace v rukou finančně-oligarchické vrstvy, je předpověď konce této neveselé křeče prakticky nemožná.
Převzato z Fondsk.ru
Proč lze očekávat celosvětovou válku o vodu
Viktor Danilov – Daniljan
18. července 2017
Časopis Global Environmental Change nedávno uveřejnil materiál, ve kterém specialisté politologové a hydrologové analyzovali možnosti přístupu k vodním zdrojům po celém světě. Řada regionů v Jižní Americe, Jižní Asii a Africe může v budoucnu o takový přístup bojovat. Po podrobné analýze počtu 1,4 tisíc budovaných nebo stávajících přehrad a nádrží, které zahrazují průtok řek a procházejí územím dvou nebo více zemí, vyčlenili odborníci řadu potenciálních ohnisek střetů. Za nejnebezpečnější určili sever Afriky, kde je velká pravděpodobnost konfliktů kvůli vodě. A jak to bude v budoucnu?
Válka o vodu – to je nová realita
Situace je mimořádně napjatá v Severní Africe a prakticky v celé Asii. Klimatické změny v této době prohlubují krizi, vodní režim je stále méně předvídatelný a stále kontrastnější.
Existuje nějaké civilizované mezinárodní řešení?
Ano. Muselo by se přestat bojovat, dráždit se, muselo by se pochopit, že všelidské hodnoty stojí výše než národní zájmy kteréhokoliv státu. Pokud se to nepřijme, budou války o vodu nevyhnutelné. Jestliže stát žije v normálních vztazích se svými sousedy, má určitý hospodářský potenciál. Potom se může začlenit do mezinárodní dělby práce. Může vyrábět a na světových trzích prodávat to, na co má zdroje. Samozřejmě, nemá-li vodu, nemůže ji pochopitelně využívat a prodávat. Může však vyrábět a prodávat výrobky, jejichž výroba nevyžaduje mnoho vody, anebo dokonce žádnou. Za peníze získané z prodeje může vodu kupovat. Lze kupovat jen pitnou vodu, v případě jiné vody by to bylo nehospodárné a nemělo by to smysl.
Které země dnes musejí kupovat pitnou vodu?
Katar, Španělsko a v posledních suchých létech také Francie. Izrael kupuje vodu u Turecka. Příkladů by bylo mnoho.
Jak se na řešení problému může podílet Rusko?
Rusko je po Brazílii na druhém místě v celkové zásobě vody. V množství vody na osobu je na třetím místě za Kanadou. Malé země neberu v úvahu, ty nemohou nikoho zajistit, ani když mají vody hodně. V Rusku jsou vodní zdroje rozloženy velice nerovnoměrně. Tam, kde je rozvinutá ekonomika a mnoho obyvatel, t.j. v evropské části Ruska, tam moc vody není a naopak na Sibiři a Dálném východě, kde není ani mnoho lidí, ani velká výroba, je vody mnoho. Pokud budeme v evropské části Ruska s vodou plýtvat jako doposud, pokud ji nebudeme chránit, budeme-li přehrady používat jako jímky na odpad, budeme-li naše řeky sytit miliardami kubíků špíny, můžeme ve vodním hospodářství dospět ke krizi. Je to záležitost deseti až patnácti let.
Existují reálné projekty na rovnoměrné rozložení vodních zdrojů v Rusku?
V Rusku není potřeba se zabývat nějakými grandiózními projekty, bylo by to nesmyslné. Někde se musejí budovat vodovody s troubami o velkém průměru, do vzdálenost 300 až 400 km, nikoliv však 2500 km. Je potřeba hodnotit více variant a volit ekonomicky a ekologicky výhodné a sociálně užitečné řešení. Je třeba přemisťovat průmysl za Ural, nejen kvůli vodě, ale i s ohledem na další okolnosti.
Je pro Rusko výhodné exportovat vodu do jiných států?
To podle ceny. Jsou zde návrhy vyvážet altajskou vodu přes Kazachstán do Číny, ale ta ji za vysokou cenu nechce. Kdyby se do Číny měla vyvážet voda z Bajkalu, vyvolalo by to na něm ekologickou katastrofu. Stejně by do Číny přicházela zkažená voda – při transportu se nevyhnutelně kazí.
Ovšem nelze předem vyloučit, že budeme za hranice vodu prodávat. Ovšem ne podle současných projektů. Ty jsou neproveditelné. Prodávat lze vodu v lahvích, ta je však zlomkem z celkové potřeby, pouhé tisíciny procenta.
Převzato z Pravda.ru
***
Venezuela: Předehra k velké válce
Gennadij Petrov
22. července 2017
Politická krize ve Venezuele má již mezinárodní charakter. Rozpor opozice a prezidenta Madura došel do kritického bodu.
Venezuelský prezident bojkotoval summit Mercosur (sdružení volného obchodu Jižní Ameriky) v argentinské Mendoze. Ministr zahraničí Moncada, blízký prezidentův spolupracovník, nazval summit nezákonným, s cílem podpořit „státní převrat “ v jeho zemi. Důvod k takovému podezření byl. Od počátku protestů proti Madurovi Mercosur přímo podporovalo jeho protivníky. Venezuela měla v roce 2017 organizaci předsedat, ale toto právo jí odňali. Pro Madura to bylo obzvláště ponižující, protože vstup do sdružení v roce 2013 byl považován za zahraničně-politický úspěch „bolívarského socialismu“. Nyní se uvažuje o pozastavení členství Venezuely v organizaci. Ještě ke všemu byl na summit v Mendoze pozván představitel opozice, předseda parlamentu země Borges. Současně s tím zahájila opozice generální stávku proti Madurovi.
Národní shromáždění učinilo demonstrativní krok: odmítlo vyslat své zástupce do Rady bezpečnosti. Prezident předpokládal, že se tam projedná budoucnost Venezuely. Plánoval, že nějak umluví parlament, kontrolovaný opozicí, aby souhlasil se svoláním ústavodárného shromáždění. Měla být změněna ústava a podle předpokladu Madura se mělo skončit s vleklou politickou krizí. Jenže opozice vidí vše jinak. Zcela nepodloženě podezírá prezidenta z úmyslu odejmout parlamentu pravomoci a nastolit v zemi diktaturu.
Maduro se v poslední době, oproti dřívějšímu nekompromisnímu postoji, snaží navázat se svými oponenty dialog. Teď se však nehodlají smiřovat oni. Posiluje je výsledek venezuelského referenda, v němž miliony Venezuelců vyjádřily hlavě státu nedůvěru, a kromě toho i stále větší podpora opozice v zahraničí. Prezidentovi přívrženci vidí, že země Mercosuru zaútočily demonstrativně na hlavu státu poté, kdy Washington ukázal ochotu k nátlaku na něho.
Trump podpořil výsledky „národního referenda“ a slíbil rychlé a silné ekonomické akce, bude-li svoláno Ústavodárné shromáždění. Jedná se o sankce proti ropnému průmyslu země, konkrétně státní společnosti PDVSA. Ve skutečnosti se možné sankce USA staly formálním důvodem svolání RB.
Trumpova hrozba je pro současnou vládu nebezpečná. Je mnohem horší, než co může udělat Mercosur. Venezuela je závislá na vývozu ropy a jejím největším zákazníkem jsou USA. Ropné obchody přinášely peníze „bolívarskému socialismu“ Chavéze i Madura. Po znárodnění, které se dotklo zahraničních firem, se vývoz ropy z Venezuely snížil a klesla její těžba. Spojené státy se zřejmě bez dodávek venezuelské ropy obejdou. V PDVSA je stále mnoho zahraničních aktiv, včetně aktiv USA. Venezuela pokračuje v nákupu lehké ropy z Texasu, aby ji míchala se svojí těžkou ropou ke zvýšení cen. Zkusila nahradit americké dodávky dodávkami z Afriky, jako tomu bylo za Chavéze, ale není to úspěšné.
Nynější politická krize začala letošního 9. ledna, kdy se Národní shromáždění pokusilo sesadit Madura. USA k tomu zaujímaly opatrný postoj. Dokonce koncem března, kdy se Nejvyšší soud pokusil omezit pravomoci parlamentu ve prospěch Madura, nemluvil Washington o žádných závažných nátlakových akcích proti oficiálnímu Caracasu. Od té doby však probíhají masové protesty. Nyní už Trump usoudil, že nemůže stát stranou.
Venezuelský prezident přijal rozhodnutí opozice nejít do RB stoicky s tím, že „opozice jedná dětinsky, tak jako vždy“. Ovšem následky dětinské nebudou. Prostor pro manévrování obou stran se zužuje. Prezidentovi šlo na ruku to, že opozice nechtěla překročit linii, za kterou přicházejí krvavé události. Capriles, lídr Madurových odpůrců, ztratil něco ze své popularity pro svoji relativní umírněnost. Oproti sousední Kolumbii byla Venezuela vždy centralizovaná a stabilní, přesto měla své občanské války i nekrvavé převraty. Zná cenu neopatrného jednání.
Dnes neexistuje rázný politik, schopný být vůdcem protestu. Nejvýraznějším uchazečem o tuto roli je šéf hnutí Národní vůle Lopez, který si odseděl čas za mřížemi a nyní má domácí vězení. Prakticky je mimo aktivní politiku. U Venezuely se mimoděk nabízí děsivá paralela s Ukrajinou v období majdanu. Kdyby tehdy byla na svobodě Tymošenková, byl by v opozici k Janukovyči vůdce, který by možná dokázal zabránit krvavé řeži, úvodu k velké válce.
Převzato z Expert.ru
