Ústupky Trumpa rady strýčka Kissingera

Ruslan Ostaško
3. 7. 2017    zdroj
Přes veškeré úsilí klintonoidů, republikánského establishmentu a ukrajinské diplomacie se setkání Donalda Trumpa a Vladimíra Putina nejspíše konat bude. Je to dobře. Je to dobře přinejmenším proto, že mnoho nepříjemných postav se dokonce z pouhé možnosti tohoto setkání doslova třese. A v případě, že setkání bude mít alespoň nějaký konstruktivní výsledek, je hrozné si představit, jaký klokot to ve Washingtonu a Kyjevě vyvolá. To je také dobře. Ale to všechno jsou pouhá slova, teď se pojďme na to podívat konkrétně.


Britský list Guardian uvádí s odkazem na zdroje v Bílém domě, že administrativa Donalda Trumpa připravuje seznam možných ústupků vůči Rusku, přičemž připravuje ne prostě tak, ale konkrétně k setkání prezidentů v rámci skupiny G20. Pokud je to pravda (a asi to pravda je, vysvětlím o něco později proč), je pochopitelná veškerá ta mediální hysterie ohledně summitu.

Původně se předpokládalo, že Trump se setká s Putinem proto, aby jej jak se patří vylekal, a právě o tom psala americká média po prvním trampovském raketovém úderu na Sýrii. Od té doby uplynulo hodně času a situace se výrazně změnila, přičemž nejen v Sýrii, ale na globální úrovni celkově. Připomínám, že po prvním úderu na Sýrii se očekávalo, že teď bude možné Putina odstranit téměř holýma rukama a přinutit ho málem k návratu Krymu. Ale místo vší té nehoráznosti se diskutují ústupky právě americké strany, do Kremlu přijel Henry Kissinger a samozřejmě nikoliv s ultimátem, ale s posláním předběžné přípravy těch, není pochyb složitých, jednání, která se uskuteční v rámci summitu skupiny G20.

Zde je nutné udělat ještě jeden lyrický vstup o roli Henryho Kissingera v celém tomto schématu. Americkým prezidentem je Donald Trump, ale USA v žádném případě nejsou absolutní monarchií. Ať už říkají ruští amerikanofilové cokoliv, obrovská část reálné struktury americké moci nemá vůbec nic společného s formálními hodnostmi, prezidenty, senátory a kongresmany. Americká moc je jako ledovec a nad vodou je viditelný pouze samotný vrchol, korunovaný rezatou hřívou Donalda Trumpa. Toto schéma je ve skutečnosti velmi výhodné, protože umožňuje zajistit vysokou míru stability politického systému a zároveň zdánlivou směnitelnost moci, která se tak líbí nejhloupějšímu segmentu amerických voličů. Vzpomeňte si na rozhovor Vladimíra Putina ve filmu Olivera Stona. Putin měl co do činění s několika americkými prezidenty a s nadhledem svých zkušeností čestně řekl, že prezidenti se mění, ale politika zůstává bez zvláštních změn.

V případě s Trumpem je situace mírně odlišná, protože příchod Trumpa k moci není výsledkem dohody elit nebo konsensu amerických elit, ale právě naopak – je to výsledek tvrdé vnitroelitní války, která dnes pokračuje přímo před našima očima. Ale to nečiní z amerického prezidenta nezávislého politického hráče. Je vlastní krev té části amerických elit, které jej podpořily, to znamená staré americké podnikatelské sféry, která má ráda protekcionismus a moc se jí nelíbí klintonovští globalisté. V každém takovém schématu se musí vedle postavy nominálního vůdce nebo operativního vedoucího typu Trumpa vyskytnout postava starého, moudrého a respektovaného “jako by poradce”, který je zodpovědný právě za strategické záležitosti.

Kissingerovi a Trumpovi se daří velmi efektivní dělba práce. Kissinger je přes všechny své přednosti nevýrazný a nudný, vůbec to není showman, ale v současné politice je právě potřebná výrazná show. Trump je opak, je to vynikající, je možno říci geniální showman, ale pokud jde o strategickou vícechodovou mezinárodní politiku, tam není příliš kompetentní. A pro toto potřebuje Kissingera. A i pro Putina je pravděpodobně komfortnější jednat s “šedou eminencí” Kissingerem, nikoli se stavebním oligarchou Trumpem. Německý deník Bild už loni napsal, že Kissinger by mohl být spojovacím článkem mezi Kremlem a Bílým domem. To je dobře, protože na rozdíl od například Brzezinského, McFaula nebo Hillary Clintonové chápe, že mluvit s Moskvou z pozice ultimáta je hloupé a bezperspektivní. Ne nadarmo Peskov v reakci na tento materiál Bildu fakticky potvrdil, že Kremlu bude toto schéma navazování vztahů zcela vyhovovat.

Pokud mám být upřímný, nevěřím, že při nejbližším setkání obou prezidentů může být dosaženo nějakého průlomu, ale dokonce i nějaké kroky konstruktivním směrem budou dobrým výsledkem. Je ještě jeden důvod k optimismu. The Guardian tvrdí, že seznam ústupků pro Putina je připravován na přímý příkaz Trumpa a připravují tento seznam pracovníci Rady národní bezpečnosti USA, kterým se tento úkol a tento seznam nelíbil natolik, že se rozhodli vzít tyto informace a předat je britským novinářům. Pokud se tento seznam ústupků v takové míře nelíbí americkým tajným službám, znamená to, že seznam je dobrý a že, jak se říká, je třeba jej brát. Hodně záleží na tom, na čem se konkrétně dohodl Kissinger s Putinem v Moskvě, ale to se už dozvíme až po schůzce G20, kterou budeme očekávat s radostí, zatímco ve Washingtonu a Kyjevě si budou nervozně kousat nehty a rvát si šedivějící vlasy. Skvělé! Dobře jim tak.

Pro Novou republiku vybrala a přeložila PhDr. Vladimíra Grulichová