Zdeněk Hrabica
4. 7. 2017
Občas žasnu, když si aktivuji zpětnou vazbu v některých ohlasech v servru Nová republika. Jsem si jist, že většina respondentů si po přečtení několika autorských řádků udělá úsudek a zapne vlastní hlavu. Jsou ovšem tací, kteří obnaží své nitro. A přidají k úvaze, glose, analýze svůj poslední soud. Některým se nedivím, veřejný prostor jim nedává jinou možnost. Pamatuji minulou dobu, když notoričtí schůzovní řečníci v okamžiku, kdy všichni měli řečnění už dosyta, se ujali slova.
Veřejný prostor jim nedával šanci.
Nic se nezměnilo; v současné české politice vyniká „politik“ Miroslav Kalousek, není jediného, k čemu by nepřidal dodatek, v žurnalistice v pohledu na Rusko a na V. Putina perlí bez přestání přeoděnec, novinářskými dekoracemi opentlený Alexandr Mitrofanov.
Ve společenských pavědách nezůstává v ničem pozadu narcistní „teolog“ Tomáš Halík. V nenásti vůči rudé hvězdě někdejší „geolog “ Jaromír Štětina.
Nekonečných – dříve televizních – nyní pro změnu rozhlasových seriálů – se chopili jiní.
Není na ně třeba ukazovat prstem. Jsou mstiví.
Existují však ke štěstí a pro radost takoví, kteří rozmnožují myšlenky. Takové mám moc rád.
Vím, sice, že skoro na všechno, na co čekám odpověď, najdu v bibli, ale najdu stejně tak i v Shakespearovi, najdu však i v díle Karla a Josefa Čapků, ale i zčásti v donekonečna reprízovaných televizních „Hříšných lidech města pražského“, v „ Chalupářích“, v knihách, které mi padají na mou hlavu.
Běda tomu, kdo však chce rozum bráti z vědy poznání českých politiků, nejenom těch, kdo se uvelebili v Evropském parlamentu a přestane rozumět porovnání, co je pravda a co je klam.
Jakoby na všechny ztratil svou platnost imperativ Karla Havlíčka Borovského: “Nic jim nevěřit, nic jim nedávat!“ .
S blízkými si v obálkách občas vyměňuji texty, které mne obohacují na duchu. Za poštovní známku už ne za 60 haléřů – ale za 16 korun to pořád ještě stojí. Neboť tyto texty jsou mi cennější, než mnohdy denní noviny nebo Události ČT 24.
Takové texty mi přišly právě dva, jeden od Antoine de Saint – Exupéryho, druhý od P. Matúša Kociána.
Autor Malého prince mi píše:
„Existuje jeden problém, jediný na zemi. Jak vrátit lidem duchovní rozměr, jak působit na lidskou duši. Je třeba, aby lidstvo bylo zavlaženo shůry, aby do něj vstoupilo něco, co ho učiní podobným gregoriánskému chorálu. Jak vidíte, nedá se žít tak, že se budeme zajímat jen o ledničky, politiku, bilance a křížovky. Tak není možné jít kupředu.“
Kazatel Matúš Kocián mi píše:
„Jaký optimismus můžeme sdílet v současné české společnosti, v níž značnému procentu voličů imponuje hulvásttví, agrese, pýcha, neurvalost, nafoukanost, bohatství, chamtivost po penězích a blahobytu? Je to vůbec ještě člověk, kdo primitivním pudům a žádostem obětoval svou svobodu, soucit, laskavost, vlídnost, schopnost odpouštět? Je to ještě vůbec ještě člověk, kdo neumí užívat svého rozumu i citu k rozlišování mezi dobrem a zlem? Nezdá se vám, že banální stupidita, šířící se společností jako mor, stále více rozmělňuje naši schopnost upřednostňovat krásno, čistotu, pokoj, laskavost, sounáležitost? Je to stupidita, co umožňuje, že náš svět, naše životy, jsou v rukách lidí, jejichž jediným cílem je vlastní zbohatnutí a získání moci. Copak se ona arogance a prolhanost, vysmívající se do očí lidem, nebude vysmívat tím více mimolidským tvorům a přírodě?“
Slyšeli jsme slovo, kterému v kostele od nepaměti říkají pod klenbou: „Slyšeli jsme slovo Boží.“
Přesto jsme dojednoho i po tomto výroku pokaždé hlušší!
Sám nejsem věřící – přesto po takovém slovu – dychtím, když nevím kudy kam?
Ale kdo to ví?
