Rusko prodává Turecku S400. A co NATO?

Avatar
Původní autoři

Tereza Spencerová
4.7.2017 Liteárky

Prodejem ruského protiraketového systému členskému státu NATO vstupují Severoatlantická aliance i Rusko na neznámé území.


Pokud někdo stále ještě hledal pádný důkaz, že se svět mění, pak tento nemůže být přesvědčivější: Rusko minulý čtvrtek oznámilo, že byla dokončena dohoda s Tureckem o dodávkách ruského protivzdušného systému dlouhého doletu S400. Prý zbývá doladit „jen“ otázku úvěru. Moskva prý turecký návrh v tomto směru „aktivně“ projednává.

Během několika hodin se u Recepa Erdogana „na drátě“ ozval Donald Trump, který tureckého prezidenta nedávno v Bílém domě přijal na pouhých 22 minut, a nyní s ním chtěl probrat „četné otázky“ a zintezivnění „boje proti terorismu“. Jen co zavěsil s Trumpem, zatelefonoval Vladimiru Putinovi, s nímž prý jednal o „klíčových aspektech“ urovnání v Sýrii před dalším kolem rozhovorů v Astaně, před nímž si Turecko s Ruskem a Íránem ještě „dolaďují noty“. Následující den Erdogan, kterého by pořadatelé nadcházejícího summitu G20 v Hamburku nejraději vůbec nevypouštěli na ulici, v Istanbulu osobně přijal ruského ministra obrany, stále nesmyslnější krize kolem Kataru jej navíc sbližuje i s Íránem a v samotném Hamburku by se měl Erdogan sejít s Putinem „face to face“, aby prý probrali Sýrii i společné energetické projekty. Mimochodem, pokládání trub na dno Černého moře, jimiž bude v rámci projektu Turkish Stream proudit ruský zemní plyn do Turecka a odtud zřejmě dál do Evropy, začalo před více než týdnem, přičemž „startovací knoflík“ zmáčkl osobně Putin a ještě z paluby lodi telefonoval Erdoganovi. Plynovod poběží pod hladinou moře 900 kilometrů, náklady se odhadují na 13 miliard dolarů, první jeho část by měla být dokončena příští rok, zbylá rok na to…

Stále je řeč o Turecku, které je stále ještě členem NATO. A Rusku, které je pro NATO stále nepřítelem číslo 1.

Nicméně, řeč je o Turecku, jemuž z mnoha různých důvodů hrozí nové a nové střety s dosavadními západními „partnery“, kteří potřebovali vojenskou sílu Ankary na svém jižním křídle, ale dlouho „projednávané“ přijetí Turecka do EU ve skutečnosti podmiňovali jen těžko splnitelnými požadavky … … …

(celý text zde)