Mirko Raduševič
27.7.2017 Literárky
Srbský dělník v automobilce Fiat v Kragujevaci (dříve Zastava) se vzbouřil a již od 27. června stávkuje. Pracuje za 320 eur měsíčně. Koncern Fiat-Chrysler se postavil proti neústupně, ale dělníci také. Problém začala řešit nová vláda a prezident, který má hlavu plnou Kosova. Začalo se dělníkům vyhrožovat tím, jestli to Fiat-Chrysler v Srbsku zabalí, stávkující budou mít na svědomí ještě větší zaostávání země. (na snímku stávkující, kteří také nesli mimo jiné heslo “Továrny dělníkům”).
Nakonec před několika dny dochází ke kompromisu a dělníkům je zvednut měsíční plat o třicet eur. Tolik k problému, o kterém se málo píše, neboť okatější jsou jiné národnostní a bezpečnostní problémy dotýkající se mezinárodní politiky Západního Balkánu. Koho by zajímalo, že jen několik set kilometrů od nás dělníci vydělávají kolem osmi tisíc měsíčně v převodu na koruny. Nemysleme si, že třeba lékaři jsou na tom v Srbsku lépe. Mají v průměru 500 eur měsíčně a jsou jich navíc tisíce nezaměstnaných (viz článek Větší mzda lékařův marný sen).
Nová zpráva k Fiatu: Údajně společnosti Fiat-Chrysler ani tak nezáleží na tahanicích kolem nízké mzdy, jako na vysokém vývozu automobilů z Kragujevace do Ruska. Ten slíbila srbská vláda (zřejmě opírající se o své dobré vztahy s Moskvou) koncernu za to, že se Fiat bude vyrábět v Kragujevaci. Smlouva má vypršet koncem roku 2018 a panuje obava, že koncern opustí Srbsko, neboť automobilce se za deset let nepodařilo v Rusku uspět. (více zde)
Lidé znající bývalou Jugoslávii se nestačí divit. Copak ekonomika, povzdechne si leckdo, co ale udivuje, je nárůst nacionalismu a nevraživosti mezi jednotlivými národy, které přitom spojuje stejný jazyk. Když odjedete z Bělehradu do Záhřebu, je to stejné, jako když z Prahy odjedete do Ostravy a slyšíte ostravský hantec. Zaujalo to francouzského znalce Balkánu Jean-Arnaulta Dérense, který o tom napsal článek do Le Monde Diplomatique nazvaný „Bezejmenný jazyk Balkánu“ a v anglické verzi je to více trefné: „The Language we can´t call Serbo-Croatian“. Autor si povšiml deklarace intelektuálů v Sarajevu z 30. března tohoto roku nazvané „Deklarace o společném jazyku“ (lze ji číst ZDE ). Deklarace si stanovila za cíl zakončit lingvistické spory bývalých čtyř svazových republik (Srbsko, Chorvatsko, Černá Hora, Bosna a Hercegovina), které se táhnou od rozpadu Jugoslávie. Na otázku, zda v těchto republikách je používán stejný jazyk, deklarace odpověděla kladně: „Jedná se o společný standardní jazyk polycentrického typu – respektive jde o jazyk, kterým mluví více národů ve více zemích s rozpoznatelnými variantami.“ Zatímco za dob Jugoslávie nebyl se společným jazykem problém a nazýval se buď srbsko-chorvatský nebo chorvatsko-srbský, nyní je deklarace jak v Srbsku tak i Chorvatsku kritizovaná. Chorvatský biskup Josip Bozanić prohlásil, že se jedná o agresi vůči chorvatskému jazyku a že bude následovat další jiná agrese. Pro změnu srbský lingvista Miloš Kovačević prohlásil, že o bezejmenném jazyku nemůže být řeč, neboť se stejně ví, že jde o srbštinu. Dochází k jakési soutěživé rivalitě, kdy v Chorvatsku se v rámci co největšího odklonu od standardu vymýšlejí nová slova a koná se soutěž o nejlepší nové chorvatské slovo. V Srbsku pro změnu se velice bazíruje na používání cyrilice a odklon od ní je národní zradou. Aby toho nebylo málo, existuje bosenský jazyk, ve kterém se to hemží turcismy. Velký zmatek je dovršen vytvářením černohorského jazyka. Dále, aby si mnohý Srb nezadal při dovolené v Chorvatsku a náhodou mu třeba ve Splitu nepropíchli pneumatiky a nemůže si chudák vzpomenout, jak se chorvatsky podle staroslověnštiny řekne měsíc srpen, raději použije číslovku a nahlásí, že se to odehrálo v osmém měsíci.
U nás je některým čtenářům známý srbský (? – narodil se v chorvatské Pule a nyní žije V Bělehradě) spisovatel Vladimir Arsenijević (v překladu vyšel román V podpalubí nebo antologie postjugoslávské prózy nazvaná Jugolaboratorija), který založil organizaci Krokodýl a ta si dala za cíl „politiku dialogu, usmíření a obnovu narušených kulturních vztahů v zemích Západního Balkánu a prohlubování vzájemného porozumění.“
Citujme úryvek z knihy Jugolaboratorija nazvaný „Děti z jugozkumavky“:
„Literatura nemůže zmizet ani skončit cvaknutím vypínače: je to otázka jazyka, pocitů, myšlení, usazených vrstev kulturní paměti. Všechny tyto milé věci mají vlastní povahu a vlastní zákonitosti a s tím se nedá nic dělat – většinou naštěstí, někdy bohužel. Pasová a celní kontrolní stanoviště můžeme zřídit během pár hodin, ale vždycky zůstane něco, co je přesahuje – kdyby to tak nebylo, lidé by byli jen otroky podléhajícími slepé a svévolné síle. Převážná většina obyvatel bývalé Jugoslávie mluví jazykem na podobné bázi, velmi dobře si rozumí i bez překládání, skvěle se navzájem čtou, sdílejí stejnou popkulturní scénu a mají velmi podobný smysl pro humor.“
Západ si je dobře vědomý všech uvedených peripetií a možných scénářů na Západním Balkánu. Západní politici nabízejí různá řešení. Naposledy přichází s urovnáním vztahů Makedonie – Řecko. Zvýšená politická a diplomatická aktivita v poslední době je vyvolaná obavou, že Rusko může využít situace tzv. slabých států na Balkánu pro posílení svého vlivu v této části Evropy. Pro západ situaci značně komplikuje to, že si EU dala delší oddechový čas k přijímání další země do svého svazku. Největší iniciativu podniká Německo a vyvíjí tzv. plán Berlin plus, který má přemostit dobu, než země západního Balkánu budou přijaty za členy EU. Dokonce se mluví o jakémsi novém Marshallově plánu pro Balkán. Z jednání, která se uskutečnila letos v červnu v Berlíně, bylo naznačeno, že se jedná o založení fondu na budování infrastruktury a technologií, kde poskytovateli financí by byly EFTA a EEA. Konečná dohoda padla nedávno na summitu v Terstu, kde se země západního Balkánu dočkaly slibu 200 milionů eur na zmíněné investice do infrastruktury (dálnice, přístavy a terminály plynovodů) a zvýšení možnosti pracovních příležitostí. Rakouský list Der Standard k summitu napsal několik článků mezi nimi i kriticky: „Krásné kulisy a obsah žádný“ a v dalším z článků popsal, jak v Terstu srbský ministr zahraničí ignoroval jednání svých kolegů z bývalé Jugoslávie a raději seděl v kavárně na Piazza dell’Unità a kouřil doutníky nebo také chyběl na jednání zástupce Bosny (viz). Vše jen dokumentuje velké rozepře mezi jednotlivými zeměmi Západního Balkánu. Z Der Standardu dále vyčteme určitý až demonstrativní srbský nezájem o EU. Účast v EU byla balkánským zemím přislíbena před čtrnácti lety v Soluni. Když byl nedávno v Srbsku proveden průzkum veřejného mínění, zjistilo se, že každý druhý by byl pro vstup do EU (49 procent), ale 27 procent hlasů bylo proti, 13 procent by hlasování ignorovalo a 11 procent neví, co si myslet.
„Nestrkejme hlavu do písku,“ jsou slova srbského prezidenta Aleksandra Vučiće, která se ocitla v titulcích mnoha médií a jsou vyňata z jeho většího televizního rozhovoru ke Kosovu, ve kterém apeluje na Srby, aby tento problém jednou provždy vyřešili a nenechávali jej jako gordický uzel dalším generacím. K tomuto prohlášení byl inspirován snahou uspíšit vstup Srbska do EU a nespočetnými výzvami západních politiků k vzájemnému dialogu kosovských Albánců a Srbů. Nejnovější argumenty srbského prezidenta jsou v přirovnání jednání Izraelců s Palestinci, kdy Šimon Peres apeloval na jednání. Vučić apeluje na to, aby Srbové na jedné straně odhlédli od mýtů, příkoří a na druhé straně se neodříkali svých národních zájmů. Upozorňuje však, že to neznamená, že Kosovo uznává, v tom je opatrný a ptá se, jak hodlá Srbsko prosazovat svoji moc v srbských menšinových lokalitách v Kosovu. V tom vidí velký problém. Jestliže Srbové Vučićovi aplaudují, že jedná s Ruskem o dodávce obranného systému S 300, jeho slova o EU a Kosovu se nesetkávají s takovým nadšením. Platforma pro přijetí Srbska do EU je jasná – znamená uznání Kosova, ale nikdo o tom nechce otevřeně mluvit. Naposledy Cameron Munter, bývalý americký velvyslanec v Srbsku, nyní šéf institutu EastWest radí, aby došlo k vzájemnému uznání obou zemí. Vučićovi ovšem řada opozičních politiků pochopitelně nevěří, jeho jednání o Kosovo se jim zdají neprůhledná a dokola se ptají, co vlastně znamená jeho platforma pro Kosovo. Skutečně slova srbského prezidenta jsou obecná a plná frází. Zde je ukázka: „Nalezení řešení (pro Kosovo) vyžaduje rozpálenou hlavu, ale myšlením; chladné srdce zbavené přehnaných emocí a zašpiněné ruce kompromisy.“ Není divu, že opozice mu oplatila stejnou mincí, jako třeba Zoran Živković z Nové strany: „Vučić je ochoten prodat víru za kus žvance. Prodal by bratra, kamaráda nebo Srbsko, jen aby dosáhl svého prospěchu a moci.“
