Cui bono?“ (Komu to prosívá?)

Jiří Baťa

21. 8. 2017
…Aneb: „Culpa lata dolo comparabitur!“ („Hrubá nedbalost je srovnatelná se zlým úmyslem“), resp. „Cuiusvis hominis est errare, nullius nisi insipientis perseverare in errore“ („Každý se může mýlit, ale jen hlupák v omylu zůstává“).
Předem se omlouvám se, že jsem začal latinským rčením, důvod se ale pokusím v následujících řádcích objasnit. S velkým zájmem jsem si přečetl článek senátora Ivo Valenty „Z ciziny se finančně podporují ty nejradikálnější nevládní organizace“, ve kterém velmi seriozně a hlavně srozumitelně popisuje stav a situaci s neziskovými organi zacemi a státními dotacemi, ZDE

Stav a situace s těmito organizacemi je opravdu tristní, především z pohledu transparentnosti, (ne)kontrolovatelnosti a také z hlediska veřejné prospěšnosti činnosti a účelnosti, které jsou často více jak pochybné. Nebudu se pokoušet o hodnocení nebo analýzu, to přenechávám panu Valentovi, který to celkem podrobně popisuje ve svém článku. Není však od věci se zamyslet nad některými údaji a čísly , které naše „neziskovky“ doprovází, jak je uvádí senátor Valenta.

Předně je zapotřebí uvést, že zatím co v roce v roce 2006 bylo cca 62 000neziskových organizací, loni (2016) jich bylo evidováno více než 128 000!Senátor Valenta se oprávněně ptá (a já s ním), zda tyto miliardy ze státního rozpočtu jsou vynakládány efektivně. Osobně jsem velmi skeptický, neboť při pohledu na seznam „neziskovek“, o problematickém, resp. transparentním a efektivním vynakládání finančních prostředků z dotací není a ani nemůže být pochyb. Budu zřejmě osočen, že jsem rasista když uvedu, že jenom pro účely minoritní komunity (víme o kom je řeč) existuje 129 „neziskovek“! Kolik je těmto „neziskovkám“ přidělováno dotací nevím zřejmé je jen, že celkové výsledky jsou, kulantně řečeno „nic moc“!

Neziskové organizace za rok 2015 inkasovaly z rozpočtu státu, krajů a obcí okolo 16,5 mld. Kč. Téměř 16 % dotací z těchto dotací od státu v roce 2015 získalo 10 neziskových organizací, tj. cca 2,64 miliardy, což je na jednu neziskovku v průměru 264 milionů Kč na rok. Je jen otázka, kolik členů je v těchto „neziskovkách“ zainteresováno a odvozeno od těchto počtů jaký je celkový výsledek a efekt z jejich činnosti. Je totiž veřejným tajemstvím, že členové neziskové k požívají nepřiměřených odměn (zda jde o mzdu či plat nevím), v každém případě si však přijdou na peníze, o kterých se může třeba prodavačkám v supermarketech nebo jiným fyzicky pracujícím zaměstnancům, jen zdát. Uvedené skutečnosti a jejich důvody lze spatřovat již v samotném dotačním systému, legislativních nedostatcích, nezájmu nadřízených, potažmo kontrolních orgánů. 

“Jedním z těch zásadních nedostatků systému jsou špatně nastavené podmínky pro poskytování dotací. Jsou nejednotné, obtížně vynutitelné. Podmínky čerpání stanoví jsou státem stanoveny vágně a benevolentně pouze usnesením vlády, nikoli zákonem“,říká senátor Valenta a dodává, že V rámci dotační politiky neexistuje jasná koncepce státní správy ohledně toho, čeho má být dotačními prostředky, potažmo dotovanými programy kompletně dosaženo“.

Tak se stalo, že činnost, či lépe řečeno podnikání v rámci těchto neziskových organizací se stal džob, který nemá obdoby. Snad jen v práci na černo, tedy v tzv. „švarcsystému“. Zatímco na práci na černo začaly kontrolní orgány tzv. šlapat na paty, neziskovky si jedou dál ve svém osvědčeném systému a členové dál a v poklidu bohatnou z dotací státu, které ovšem jdou z kapes občanů, tedy nás, daňových poplatníků. Jinými slovy, &bdquo ; chybí nám jen měřítko kvality činnosti a výsledky neziskovek a dotovaných programů, kterým každoročně plynou miliardy korun, ale také potřebná vynutitelná odpovědnost státu za umožnění neúčelného využívání (a neoprávněného obohacování se) z veřejných peněz“, jak konstatuje pan senátor Valenta. A nezbývá, než mu dát plně zapravdu.

Doufám, že čtenář již také pochopil význam v titulku uvedených latinských rčení. Pokud snad ne, zde je nápověda. Lze se oprávněně ptát, komu tento (s prominutím) „bordel“ prospívá. Budeme-li k této problematice odpovědní, pak v tom nelze nevidět nedbalost a nezájem což odpovídá rčení, že i hrubá nedbalost je srovnatelná se zlým úmyslem. Zda si jsou nedostatků a chyb vědomi ti, kteří o dotacích rozhodují a měli by mít za ně být i odpovědní, je otázka. Protože jsme však jenom lidé a nejsme neomylní platí i to, že se (sice) ka ždý může mýlit, ale jen hlupák v omylu zůstává. To ovšem za předpokladu, že mu toto „hlupství“ není prostředkem k vlastnímu prospěchu!