Herecké hostiny versus snědený krám

Avatar
Původní autoři

Karel Sýs
31.8. 2017   Rukojmí
Už i režimní kritikové si stěžují na české televizní stanice, že neúnavně obracejí televizní seriály. Kritizují samozřejmě jen ty závadné: Nemocnici na kraji města, Chalupáře, Byl jednou jeden dům, Hříšné lidi města pražského, Malý pitaval z velkého města, Sanitku… Podobně by mohli vyčítat věčné repetice obou Andělů, Majora Zemana, Dobrého vojáka Švejka, Pěničky a Paraplíčka… Kupodivu mlčí o polistopadových škvárech, které na obrazovce obíhají jako na běžícím páse.


 Jenže takoví Hříšní lidé – to byly herecké hody! Herci opravdu hráli, zřetelně vyslovovali, ale hlavně – měli co hrát. Zápletky se neopakovaly, krev tekla jen za scénou, a i ty vraždy byly tak nějak laskavé.

Kriminálkou Anděl nás krmí den co den. Chápu – ministr operetní armády se před volbami musí zviditelňovat až do totalitního zblbnutí. Jenže má všehovšudy jen tři herecké polohy: nakloní hlavu k rameni, podepře si skráň dvěma prsty a v okamžiku rozluštění dramatu si mne chřípí. Jeho souherci jsou taky jen figurky. Není jim slova rozumět, zřejmě je nestačili naučit, že slabiky se nepolykají. Abychom jim však nekřivdili. Nemají prostě co hrát a to se na výkonu hned pozná.

Jistě nečekáme Hamleta ani Revizora, ale schémata jsou nesnesitelně prostoduchá, stále stejná jako jídelní lístek v dnes tak vysmívaných školních kuchyních. (Kam se však na ně postmoderní dramaturgie hrabe!) Když už jsme u gastronomie – podobají se jako vejce vejci. Spíš jako pouk pouku. Krve ovšem teče víc než z krevní tučnice!

Čtenáři se snad neurazí, řeknu-li, že z režimních hoven bič neupleteš!