Napsal/přeložil Rostislav Iščenko
13.8. 2017 Eurasia24
Pokud se chcete dozvědět, co se děje na Ukrajině, co tam chystají, příchod jakých událostí očekávají a současně se jich obávají, pak si přečtěte, co se tam říká o Rusku a jaké další pohromy mu předpovídají. Můžete si být jisti, že během několika měsíců nebo dokonce jen týdnů se to splní. Ne ovšem v Rusku.Zpočátku představovala doba mezi protiruským proroctvím a jeho přeměnou v ukrajinskou realitu jeden i více roků. Například první předpovědi vyslovené v letech 1989 až 1990 se jako bumerang vrátily na Ukrajinu až po 10 až 15 letech.
S postupem času se ale vše zrychluje. Události si vzájemně šlapou na paty. V současnosti se ve světě během jediného roku uskuteční víc důležitých až strategických změn, než se jich koncem 20. století událo za deset let.
Destruktivní impuls vyvolaný gorbačovskou perestrojkou a vedoucí k rozpadu SSSR, ke vzniku globální americké hegemonie, k sérii občanských konfliktů a válek v postsovětském prostoru a dokonce i k hrozbě rozpadu Ruska již vyčerpal svůj potenciál. Vlna, kterou vyvolal, se vrací, a to stále rychleji.
Dovedu pochopit, že lidem žijícím na Donbasu pod palbou, nebo těm, kteří nepřijali a nikdy nepřijmou vládu kyjevského režimu nad celou zbývající částí ukrajinského území, se v posledních třech letech nezdá, že by se Rusko vracelo na světovou scénu jako klíčový globální hráč. Subjektivní pocity ovšem nemění objektivní realitu.
SSSR, jehož velmocenskou roli a postavení od počátku 70. let nikdo nezpochybnil, si na Středním východě nikdy nedovolil to, co si Rusko dovolilo v Sýrii. Posílal zbraně a k nim tisíce „poradců“ – a stávalo se i to, že hrozil vojenskou silou. Ale že by se Američané jednou ráno vzbudili a zjistili, že sovětské letectvo bombarduje „bojovníky za svobodu“ podporované Washingtonem, to se nikdy nestalo.
Takových úspěchů tehdejší SSSR na Středním východě nikdy nedosáhl, i když tam dosáhl nemálo. Nikdy však nebyla jeho aktivitami narušena parita s USA.
Dnes ale Rusové Američany z této oblasti doslova vytlačují a veškeré americké snahy se zde udržet v konečném efektu jejich pozici jen zhoršují. Pokud by byli přijali Putinovy návrhy na řešení situace přednesené před pěti lety, byly by dnes jejich pozice mnohem přijatelnější. Přitom je již dávno známo, že ruské vedení má schopnost předkládat návrhy, které nelze jen tak odmítnout, neboť v případě, že je oponent (neboli politicky korektně „partner“) odmítne v naději, že získá víc, nezíská nakonec vůbec nic.
A tak i v tomto případě dostanou nakonec Rusové (nebo přesněji prorusky naladění obyvatelé Ukrajiny) to, co si tak usilovně přáli. A přáli si především likvidaci banderismu na Ukrajině. Připojení k Rusku si do převratu v roce 2014 přáli jen jednotlivci, likvidaci banderovců však miliony ukrajinských obyvatel.
Hovořit o tom, že pokud by Halič (i se všemi svými „galicijsty“) odešla do Evropy („jen ať si ji Poláci zaberou“), pak že by život v tu ránu zazářil všemi duhovými barvami, se na Ukrajině začalo již počátkem předminulého desetiletí. Také varianta „ať si je vezmou pod svá křídla Rusové“ zde byla, i když podstatně exotičtější.
Připojení Haliče k Polsku bylo tenkrát přijímáno jako reálnější možnost než přesun Haličanů „na odklízení sněhu na Sibiři“ (zde autor naráží na historické události spojené zejména s obdobím 2. světové války – protiruské a protipolské pogromy, zapojení Haličanů do bojů po boku Německa v rámci SS divize Galicia – a s obdobím několika let po válce; pozn. překl.).
Ovšem, i když Bůh plní naše přání, neplní je vždy tak, jak bychom si představovali. Zdá se, že banderovci a jejich přisluhovači z Ukrajiny už opravdu brzy zmizí. Těch, kteří odejdou ze země, bude přitom zřetelně méně než těch, kteří odejdou z tohoto světa. Nebude to ani zásluhou Poláků, ani zásluhou Rusů. Bude jen třeba chvíli počkat, dokud se „nepožerou“ navzájem.
Tempo k tomu nasadili závratné:
Během posledních tří let se počet obyvatel této země snížil o 7 až 10 milionů (tj. o čtvrtinu až třetinu obyvatel podle stavu k počátku roku 2014).
Během téže doby se „vypařilo“ kolem 60 % tamní ekonomiky.
O Krym přišla Ukrajina úplně, o Donbas částečně, v deseti dalších oblastech je moc Kyjeva jen fiktivní a udrží se jen do té doby, do které to připustí místní „elity“.
Země se vylidňuje, což zároveň znamená, že se zmenšuje základna pro „banderovštinu“, která „nezasévá, neorá ani nestaví“, ale „je hrdá na společenský systém“, či „miluje Ukrajinu“.
Prostředky na profesionální „lásku k Ukrajině“, stejně jako prostředky na zachování politicky neefektivní a ekonomicky chybné oligarchistické republiky je ovšem třeba někde získat.
Už jenom skutečnost, že ukrajinská oligarchie vsadila na banderovce, svědčila o tom, že legální (kvazidemokratické) metody udržení oligarchistické republiky přestávají v podmínkách deficitu zdrojů fungovat. Vláda oligarchie se může udržet jen s pomocí zpočátku skrytého, čím dál více však zjevného teroru.
Znamenalo to ovšem také to, že obyvatelstvo musí kromě oligarchů vydržovat i bandy banderovců. Ukrajinská oligarchie je příliš lačná peněz na to, aby si banderovce vydržovala na vlastní účet. Ukrajina je jako stát příliš slabá – a nemůže, tak jako Třetí říše, poskytovat odpadlíkům národa ochraňujícím oligarchii prostředky v zájmu vnější agrese. A národ zas není schopen současně živit oligarchii i banderovce.
A tady vznikla chyba, které se ve své chamtivosti dopustila ukrajinská oligarchie. Umožnila totiž banderovcům, aby „ždímali“ obyvatelstvo samostatně. Tím nejenže ztratila páky, jak je řídit, ale sama se stala pro banderovce konkurencí v boji o zbytky zdrojové základny.
Pokud se přitom oligarchát banderovců nemůže zbavit, protože představují jeho silovou oporu (bez ní by oligarchie rychle přišla o moc), pak banderovci potřebu oligarchie příliš nepociťují. Tím spíš pak, že se jejich „nejvěrnější“ bez toho, že by se naučili číst, psát a umývat, stali poslanci ukrajinského parlamentu.
Jsou dnes vlivnými lidmi, organizují nejrůznější blokády a velí i samotnému prezidentovi. Dokonce i v případech, kdy některý z mála vzdělaných banderovců vyzve ostatní k udržování pořádku, dostane, lidově řečeno, na budku.
K tomu pak ještě dodávám, že sama oligarchie je rozpolcená, její jednotlivé skupiny se smrtelně nenávidí a spojit se jsou schopny pouze proti silnějšímu nepříteli. Stačí však jen, aby nepřítel zmizel – a dočasní spojenci se znovu pustí do boje mezi sebou. Jednotlivé klany oligarchů se s idiotským entuziazmem snaží využít banderovce jeden proti druhému – a v důsledku tím zvyšují jejich politický význam.
Co tedy Ukrajina má:
Smrtelně vyděšeného prezidenta snažícího se hrozbami, které není schopen naplnit, upevnit svoji moc, a který proto přistupuje na ústupky i těm, jimž ještě včera vyhrožoval.
Úplnou ztrátu mezinárodní autority a vážnosti. Dokonce takovou, že i Polsko (které po celých 25 let „přehlíželo“ restauraci banderismu na Ukrajině a jeho pronikání až do mocenských orgánů, protože přivítalo vytvoření „nárazníku“ mezi sebou a Ruskem, kterého se Poláci již historicky obávají) přerušilo veškerou svou pomoc Ukrajině a zahájilo boj proti banderovcům. A co by Poláci nikdy neřekli – je to i boj proti ukrajinské moci, protože banderovci jsou její součástí.
Dále má Ukrajina naprosto neschopnou vládu, složenou z lidí, kteří sice umí „nastavit finanční toky správným” směrem“, ale žádné toky přitom ve skutečnosti nemají (a o ty nepatrné vysychající potůčky probíhá boj nikoli na život, ale na smrt).
Co má Ukrajina ještě:
Několik oligarchy řízených klanů pokoušejících se vyrvat moc z rukou současného prezidenta, kterou pak mají v úmyslu nasměrovat (společně s majetkem) ve svůj prospěch.
Bezvýznamné bandy, zaštiťující se banderovskými hesly, které slouží jednotlivým výše zmíněným klanům a postupně se mění v soukromé armády.
Má také organizované zideologizované banderovce, kteří nenávidí jak oligarchii, tak i nejrůznější kvazibanderovce stojící na okraji společnosti. Tito „skuteční“ banderovci jsou (více méně oprávněně) přesvědčeni, že oligarchové a kvazibanderovci ničí Ukrajinu a věří (v tomto případě zcela neoprávněně), že jen jejich vlastní příchod k moci může Ukrajinu zachránit.
Na pozadí toho všeho dále narůstá konflikt mezi ruskojazyčnou částí majdanu (tedy těmi zaslepenci, kteří si mysleli, že se jedná o „revoluci důstojnosti“ a že kráčí do Evropy) a částí ukrajinskojazyčnou (tady jde o banderovce a různé k nim se připojující odpadlíky, kteří zas věřili, že pokud bude všem nařízeno mluvit jen ukrajinsky a pokud budou všichni, kdo s tím nebudou souhlasit, pověšeni, nastane v zemi mír, pořádek a rozkvět).
Banderovci si majdan zprivatizovali a „eurointegrátoři“ s tím nejsou spokojeni. Mohou však dnes jen hekat a trpět – tak jako Vasisualij Andrejevič Lochankin (postava z románu Zlaté tele; pozn. překl.).
Dnes ovšem rusky mluvící „eurointegrátoři“ začínají ruskojazyčným účastníkům majdanu vysvětlovat, že banderovci a jejich názory nejsou tím, kvůli čemu majdan vznikl, a vznášejí tak do jednoty „majdanistů“ rozkol. A to je poněkud závažnější než „povstání jednotlivců“, kteří si podmaňují sociální sítě, ale zapomínají zhasnout světlo na záchodě.
Takže země už je rozdělena ne na dvě, ale přinejmenším na dvaadvacet částí. Ruce mají Ukrajinci plné zbraní, a tak vzpoura, válka a vraždění jsou v povědomí veřejnosti jakoby legalizovány coby legitimní metoda k dosažení politických cílů.
Ne nadarmo jsem začal tím, že k přesnému pochopení událostí na Ukrajině je zapotřebí vědět, co Ukrajinci říkají a píší o Rusku.
Tak tedy:
Podle ukrajinských publicistů probíhá v Rusku hospodářská katastrofa vyvolaná sankcemi Západu. Svoboda slova je tam zadušena hrozným Kremlem a občané se odváží jít na Facebook jen v noci pod peřinou. Ochuzení a hladovějící obyvatelé jsou připraveni přivítat jakoukoli osvobozenckou armádu včetně ukrajinské. Putinovo okolí vymyslelo, zahájilo, zorganizovalo a téměř dovedlo do konce (možná již i skutečně provedlo) státní převrat, protože sní o tom, jak si zachová svoje majetky a jak se před Západem vykoupí Putinovou hlavou.
Už co nevidět prý začne v Rusku občanská válka mezi různými ozbrojenými bojůvkami oligarchů a etnickými či ideologickými skupinami. Jsou dokonce uváděna jména potenciálních vůdců nového režimu. Já je ale opakovat nebudu. Tito lidé už dávno a definitivně zaujali v Rusku tak marginální postavení, že pamatovat a znát je snad mohou jen lidé na Ukrajině (a to ještě jen tehdy, pokud jim CIA napoví).
A nyní si stačí pouze uvědomit, že ukrajinští novináři jen popisují to, co je obklopuje – ukrajinskou realitu. Že pouze zaměňují slovo Ukrajina za slovo Rusko. A vůbec se nedá říci, že by lhali záměrně.
Nemohou totiž uvěřit tomu, že by to v Rusku, Kazachstánu či někde jinde mohlo vypadat jinak než na Ukrajině, a tak klidně realitu, která je obklopuje, přenášejí na Rusko. Pro nás ale v tomto případě není důležité, co si tito lidé myslí o Rusku, ale to, co vidí kolem sebe a jak se cítí na Ukrajině.
A co tam vidí? Krach, rozvrat, převrat, občanskou válku a umírající civilizaci.
V roce 2014, když přišla řeč na to, že Rusko nebude schopno poskytnout pomoc dalším 40 milionům lidí, pro které je třeba zabezpečit sociální jistoty a prakticky zcela obnovit rozvrácenou ekonomiku, se ukrajinští patrioti sarkasticky vyptávali: „A co takhle za pět let? To už žádné problémy nebudou?“ Dějiny daly na tyto otázky svoji odpověď. Za pět let už opravdu žádný problém nebude. „Problém“ se během tří let zmenšil o 30 procent a jeho zmenšování se stále urychluje, přestože to nejhorší ještě ani nezačalo.
Ukrajinští demografové upozorňují, že demografická situace Ukrajiny již překonala bod návratu a dokonce že i když se situace výrazně změní, zabránit vymírání ukrajinské populace se už nepodaří. K tomu připomínám, že za „ukrajinský národ“ považují veškeré obyvatelstvo Ukrajiny, což není zcela korektní. Probíhající občanská válka svědčí o tom, že na Ukrajině existují minimálně dva protichůdné pohledy na principy budování státu, tedy i nejméně dva národy.
Nakonec takto nebudou existovat ani banderovci. Poláci a Rusové se jimi nestávají. Zatím se celý proces urychluje, a pokud bude jeho dynamika pokračovat, pak bude během deseti let nutno uvažovat nikoli o tom, jak zajistit výživu Ukrajinců, ale o tom, koho vyslat, aby zabydlel prázdné oblasti. Není přece možné nechat na hranicích země prázdnou pustinu bez lidí velkou jako Francie.
Rostislav Iščenko
Zdroj: actualcomment.ru
