Lubomír Man
3. 8. 2017
Naposledy bombardovaly americké bombardéry, zařazené v evropských silách NATO, Evropu před více než 18 lety. Odskákaly si to tehdy naši předváleční a krátce i pováleční bratři Jugoslávci, hlavně pak občané Bělehradu, Noviho Sadu a řady dalších srbských měst, a to za svou neschopnost uznat, že s jejich velkou Jugoslávii je konec. Že je ji třeba rozčvrtit a rozosminkovat na co nejmenší částečky, aby tak na jedné z nich, zvané Kosovo, mohla vzniknout největší americká vojenská základna v Evropě.
Pozn. red.: Po neblahých zkušenostech s některými čtenáři upozorňuji, že velmi mnohé formulace jsou míněny ironicky.
Bude na ní sloužit 5000 příslušníků americké armády, bude mít 50 heliportů, a k jejímu zřízení bude od 24. března do 1. května roku 1999 třeba zbombardovat 3 500 srbských a tehdy ještě i jugoslávských továren a svrhnout na natvrdlé srbské hlavy 2 500 křižujících raket a 700 000 tun třaskavých pum všeho druhu, včetně těch s ochuzeným uranem 238.
Prostě udělat bengál jako o svatojánské noci, než se to dole dokouřilo a uklidnilo natolik, že američtí boys v khaki uniformách si osobně mohli dojít za prezidentem téhle málo chápavé země, aby ho zatkli a poslali coby válečného zločince do Haagu, kde se jejich kamarádi z bezpečnostních služeb, pár dní před jeho obhajovací řečí před soudním tribunálem, postarali o to, aby už proslovena nebyla.
Taková tedy byla role amerických ozbrojených sil při potlačení odlišných názorů lidu Jugoslávie, a bláhoví i nechápaví byli ti, kteří doufali, že tím jejich umravňující role nad Evropou končí. Jako by nechápali, že je vlastností národa výjimečného a nepostradatelného, rozhlédnout se po splnění cíle menšího okamžitě po cíli spektakulárnějším – a napřít i zde všechny síly k jeho naplnění.Tak byl po poměrně úzkém leteckém koridoru z tehdejšího Západního Německa do Jugoslávie (vedl se souhlasem naší tehdejší vlády i přes náš vzdušný prostor), zakreslen do vojenských map USA koridor nový, mocný a širší, vedoucí už ze sjednoceného Německa a Britanie směrem do všech oblastí našeho nového nepřítele, to je velkého Ruska . Nu a právě v tomto koridoru a přímo nad našimi hlavami probíhá v těchto dnech (od 23. srpna do 8. září), letecké cvičení NATO, nazvané Ample Strike, čili Dostatečný úder.
Jistě, myslí se tím úder, který bude Rusku stačit, aby po něm bezvládně padlo k zemi, nu a teď, představte si tu čest, že nám Čechům bylo umožněno se tohoto cvičení a později samozřejmě i toho úderu samotného, pro který se ten výcvik provádí, plnoprávně zúčastnit. Dokonce se jej účastníme nasazením největšího počtu letadel ze všech osmi zúčastněných zemí – tzn. počtu větším, než do Ample Strike nasadilo letectvo USA či Německa.
Řeknu vám, že nikdy jsem se necítil tak hrdý na své češství, jako v momentu, kdy jsem si tenhle údaj přečetl. Jakoby všechny strázně a ústrky, jimiž si naše země musela ve svých dějinách projít, byla tímto naším vojenským zrovnoprávněním s ostatními evropskými zeměmi smazána. Už nás uznávají, i letadla naše – česká, mohou tedy vysoko nad naším územím, spolupracovat při přečerpávání pohonných hmot z tankovacích letounů do letadel B-52, které pak se svým smrtonosným nákladem pum ať už konvenčních či s atomovkou, dokáží doletět bez mezipřistání nejen nad Moskvu a zpět, ale i nad Archandělsk, Gorkij, Sverdlovsk a možná i nad Novosibirsk. Čili učinit to, o čem Hitler jen snil, ale technických prostředků k uskutečnění toho snu se mu nedostávalo.
Ale nejde jen o tohle. I letadla naše teď v rámci Ample Strike pálí nad našími lesy a lukami ostrými jako o život, jak to činí i přítomná letadla americká, německá, polská, maďarská, slovinská a holandská, a jak to též jednou v budoucnu budou – už v bojových podmínkách a s apetitem podstatně náruživějším – činit nad územím Ruska.
Je to prostě úžasné, počítá se s námi, jsme v houfu, a je to přesně v duchu slov, která nám až po nástupu do funkce několikrát zopakoval náš ministr zahraničí Zaorálek: Že totiž už konečně někam patříme a musíme se podle toho chovat.
