Ještě před pár dny v mediálním prostoru bouřila pře o to, zda žádost o vydání poslanců Andreje Babiše (dále jen AB) a Jaroslava Faltýnka (dále jen JF) byla účelově načasovaná tak, aby poškodila jmenované pány a s nimi volební výsledek hnutí ANO 2011. Stoupenci víry v načasování jako uhranutí přepočítávali dny do voleb a z jejich blízkosti vyvozovali, že někdo ovlivnil chod prověřování tak, aby k výbuchu došlo těsně před volbami.
Všecko je ale jinak a je to prosté: akce byla určitě načasovaná, jenže ji nenačasovali policisté, ale ten, kdo trestním oznámením uvedl policejní mašinerii do chodu. Zcela jistě jednal s úmyslem škodit, jen nevíme, zda ho více zajímal AB nebo ANO 2011. Věděl, že policii nezbude, než se věcí zabývat a bylo mu v podstatě jedno, kdy její činnost vyvěrá na povrch. Škoda by přece vznikla kdykoli během politického působení AB ( JF je v tomto případě vedlejší figurou, pouze trpí za těsnou spolupráci s AB). Vždyť kdyby policie podala žádost o vydání před rokem a kdyby trestní řízení vedl nějaký běsy posedlý horlivec, pánové dnes mohli mít za sebou několik měsíců vazby, což by volební výsledek ovlivnilo možná více než nechutná parlamentní taškařice z 6. září. Nakonec se ale pozornost přenesla hlavně k otázce, zda vydat či nevydat.
To byla otázka povahy Sophiiny volby. Vydat znamenalo vystavit pány poslance útrapám trestního řízení, ale současně jim dát možnost, aby obvinění rozbili. Nevydat znamenalo ušetřit je trápení, ale také popřít rovnost občanů před zákonem, přiznat, že národ se dělí na privilegované a na ty ostatní. Na pánech poslancích by navěky ulpělo podezření, že se provinili, ale skryti za imunitu utekli před odpovědností. Příklon obviněných k nevydání by se dal chápat i jako doznání k vině, popř. jako projev obav z usvědčení nebo výraz špatného svědomí. Nedokáži odhadnout, která z možností by byla nepříznivější pro volební výsledek ANO 211, ale oceňuji, že pánové AB a JF se k věci postavili „frajersky“, zatímco jejich spolustraníci projevili malodušnost.
Je ironií osudu, že Poslanecká sněmovna rozhodnutím o vydání AB k trestnímu stíhání ho přihodila do jednoho pytle „sprostých obviněných“ se Shahramem Abdullahem Zadehem (dále SAZ), nad jehož zadržením se kdysi v Poslanecké sněmovně radoval v mylném domnění, že jde o hlavu sítě, kterou odhalil Finančně analytický útvar, tehdy ještě podřízený jeho úřadu. V jistém smyslu budou nyní oba sdílet podobné zážitky, takže ze sledování případu jednoho lze vytěžit poučení pro druhého. Oba trvají na své nevině, a protože je žádný soud neodsoudil, platí pro ně presumpce neviny a mají nárok na korektně vedené vyšetřování a spravedlivý proces. SAZ má časový náskok. Proto již víme, že na orgány činné v trestním řízení v některých případech padlo podezření ze zneužití moci a obhájci AB s tímto nebezpečím musí počítat také.
Je celkem běžné, že obvinění, jejich rodina, přátelé a advokáti se ve vyjádřeních k oznámení o zahájení úkonů trestního řízení či podobných aktů soustředí na ty prvky argumentace policie, které aspoň zdánlivě zpochybňují jejich zavinění. Obviňují policii ze lži, nekompetentnosti či jednání na zakázku, opakovaně odmítají obvinění, ale právě proto, že hledí jedním, pro ně zdánlivě příznivým směrem, nevěnují pozornost nášlapným minám a pastičkám, které se skrývají v argumentaci policie a mohou je ohrožovat. S podporou svého okolí a často i advokátů podléhají sklonu k bagatelizování obvinění. Z psychologického hlediska to je pochopitelné, ale odvádí je to od racionálních úvah o taktice obhajoby. SAZ nevěřil několik dní před svým zadržením, že by se mu orgány mohly pomstít za vzdorné chování vůči žalobci a soudci ve „velké“ kauze.
Nejinak tomu bylo v přístupu AB a jeho stranických kolegů k policejní žádosti o vydání. Podle nich byla nedbale zpracovaná a neobsahovala nic, co by nasvědčovalo spáchání označených trestných činů. Z nadhledu nezúčastněného pozorovatele vypadá věc poněkud jinak. Odůvodnění obsahuje celkem jasný popis plánovacích a řídících úkonů, které měl AB uskutečnit, aby zvedl ze země těch všivých 50 milionů, které dle různých moralistů při svém bohatství vůbec nepotřeboval (podnikatel, který nezvedne ze země peníze, se chová jako lev, který odmítá syrové maso). Je to základ pro uznání, že policie potřebuje provést v rámci trestního stíhání další vyšetřovací úkony, aby svá tvrzení doložila. Policie se v tomto směru nemůže vzdát zákonné povinnosti. Veškerá pozornost AB a jeho zastánců se soustředila právě na popření pravdivosti tvrzení policie o subjektivních úmyslech a úkonech AB. Méně pozornosti již věnovali jejímu tvrzení, že při vypracování žádosti o dotaci došlo k nepravostem. K ověření nebo vyvrácení pravdivosti tohoto obvinění by bylo třeba znát věcné podrobnosti, které policie z pochopitelných důvodů v žádosti neuvedla. Podle mého laického názoru policie v souhrnu svůj zájem na vydání AB vysvětlila dostatečně, ale současně odhalila slabiny svých úvah.
Zde se nabízí analogie s oběma kauzami SAZ. Pokud u hlavního líčení ve „velké“ kauze u Krajského soudu v Brně zvedá hlas, pak kromě výtky, že byl do puzzle obrazu skutkového děje bezdůvodně dosazen místo zakladatele podvodné sítě Petra Pfeifera, zázračně přeměněného v korunního svědka, se hlavně ohrazuje proti spekulacím, že Pfeiferovu síť a její obchody řídil. To by byla subjektivní stránka jeho domnělé trestné činnosti. Ale SAZ právem namítá, že k tomu, aby někoho nebo něco řídil, by musel mít v síti postavení s odpovídající pravomocí. A diví se, jak mohl řídit lidi, které nezná a kteří neznají jeho, když jej neusvědčují ani spolupracující obžalovaní, když nebyla prokázána existence komunikačního kanálu a zpětné vazby mezi ním a údajnými spolupachateli, když dokonce v odposleších zazněla úvaha dnešních spoluobžalovaných, že se jej musejí zbavit. Po ukončení základních výslechů obžalovaných (dál soud zatím od ledna r. 2016 neklopýtal) se zdá, že prokázat subjektivní stránku domnělé trestné činnosti SAZ bude za těchto okolností velmi obtížné, až nemožné. Nelze ovšem předvídat, zda a jak se jeho obraz změní po plánovaných výsleších desítek svědků a vyhodnocení dalších důkazů.
V „malé“ kauze měl SAZ z vazby ustavit a řídit organizovanou zločinnou skupinu, zaměřenou na ovlivňování svědků ve „velké“ kauze, složenou z lidí, kteří byli na svobodě a neměli s ním žádný styk. Věcnou práci v ní vykonávali dva spolupracovníci policie, kteří předstírali zájem mu pomoci, ale ve skutečnosti mu škodili a odměny za špinavou práci odevzdávali policii. Jakým způsobem dokázal SAZ z vězení skupinu založit a řídit činnost jejích členů a odměňovat je, policie zatím nevysvětlila a nejsem si jist, zda to ví. Jakým způsobem přenášel SAZ svou vůli do myslí účastníků uskupení ? Použil snad k jejich ovlivňování kouzla černé magie ? Také zde bude subjektivní stránka jednání pana obviněného obtížně prokazatelná. Obvinění z účasti na zločinném spolčení na mne jako na laika působí dojmem pouhé spekulace. Ostatně její nositel byl z dozoru nad vyšetřováním stažen a čelí kárné žalobě.
Vrátíme-li se k žádosti o vydání pánů poslanců AB a JF, pak zjistíme, že vedle výše uvedené způsobilosti přimět poslance k jejich vydání má její argumentace různé slabiny. Především se v ní vrchní komisař Pavel Nevtípil usvědčuje z právnické nezralosti, když vyčítá organizátorům vyvedení společnosti ZZN Pelhřimov ze svazku Agrofertu, že neprovedli veřejnou soutěž za účelem nalezení nejlepšího kupce akcií. Policista zřejmě nepochopil, ač měl, že jde o obchod v rámci širší rodiny. Jiní kupující než členové rodiny do něj vůbec nemohli vstoupit, neboť zisk zde nehrál roli a šlo jen o záměrné vyčlenění části majetku rodinného holdingu do jejich rukou, s cílem umožnit jim uskutečnění jejich samostatného projektu. Nabízí se v této souvislosti úvaha, zda všechny řídící úkony AB uvnitř rodiny, které mu policie vyčítá, mají stejnou právní povahu, jako kdyby je prováděl mimo rodinu. I dospělé děti přece mohou vést s rodiči debatu o svých úmyslech, v které se jim dostane různých rad. Ano, rodiče pak vědí o jejich záměru a projeví názor, jakým směrem by se mělo postupovat. Ale jejich názor dospělé děti nezavazuje, za postup při uskutečnění záměru nesou odpovědnost samy.
Odůvodnění žádosti o vydání poslanců AB a JF se hemží výrazy, jako že „ AB v úmyslu podvodně získat dotaci“, něco se dělo „na základě pokynu a po dohodě s AB“, „AB dal jako ovládající osoba pokyn“, „podle tohoto pokynu a na základě dohody s AB představenstvo projednalo“, členové rodiny „vědomě pomohli účelově a formálně vytvořit zdání skutečnosti“, „jednalo se o osoby, na které měl AB vliv“, atd. Není známo, jak se toto vše o myšlení a činech AB policie dověděla: má snad pan obviněný v hlavě její čip? Na základě zmíněných výroků má vzniknout dojem, že AB od počátku vymyslel a řídil transakci, při které vyčleněná firma Čapí hnízdo získá dotaci a po splnění smluvních podmínek se pokorně vrátí do klína Agrofertu. Policie bude muset v dalším řízení prokázat, že tyto subjektivní úkony a úvahy skutečně proběhly a že měly povahu objektivních řídících úkonů, nikoli nezávazných vyjádření v rámci výměny názorů mezi členy rodiny.
V případě údajného uvádění nepravdivých údajů v žádosti o poskytnutí dotace bude stát policie na pevnější půdě než ve výše zmíněných psychologických spekulacích. Pokud objektivně prokáže, že v žádosti byly nepravdivé informace a chyby, bude na místě zkoumat, zda obviněný AB o vadách žádosti věděl, či zda k nim dal návod.
Díky nevhodnému načasování zahájení trestního stíhání bude mít policie zvlášť obtížnou úlohu. Během několika týdnů do voleb mnoho vyšetřovacích úkonů nestihne, ale odkryje karty před obhajobou, která tím získá výhodu. Pak obvinění znova získají imunitu a řízení se zastaví. Není jisté, zda policie bude po volbách znova žádat o jejich vydání a zda jí nová sněmovna vyhoví. Stíhání ostatních spoluobviněných ovšem může nerušeně pokračovat. Bez ohledu na tyto okolnosti bude jistě veřejnost kvůli významnému postavení obviněných řízení sledovat s velkým zájmem, který může být pro orgány činné v trestním řízení i nepříjemný. A je skutečně na místě, aby se tak dělo, protože jde o další případ neblahé specifičnosti českého polistopadového politického vývoje, pro který je příznačné, že čas od času orgány činné v trestním řízení vstupují do politického života jako deus ex machina. Připomíná to poměry v Jižní Americe, ale do střední Evropy se tyto manýry nehodí, a to zcela bez ohledu na to, kdo právě byl postižen zneužitím orgánů činných v trestním řízení k politickým účelům. Jde o vážné ohrožení demokratického charakteru státu.
Ve srovnání s AB bude SAZ v dalším vývoji proti němu v nevýhodě. Ač v jeho „velkém procesu“ se jedná o obrovskou škodu a navzdory přitažlivosti postavy pana obviněného pro jeho jistou záhadnost, údajné bohatství, exotickou národnost a pestrou minulost, novináře případ nezajímá a obhajoba jen s mimořádným úsilím odráží stále další nekorektní kroky orgánů činných v trestním řízení. Soustava kárných žalobců při řešení souvisejících stížností na soudce a státní zástupce většinou zachovává nečinnost. Kárná žaloba na státního zástupce Michala Galáta je čestnou výjimkou, naproti tomu opakované stížnosti na soudce Krajského soudu v Brně Aleše Novotného nechávají promlčet kární žalobci všech stupňů. Nikoho nevzrušuje, že soudce Krajského soudu v Brně již potřetí neuznal, že kauce 150 milionů Kč, složená ve „velkém“ procesu je současně pojistkou proti útěku obviněného z „malého“ procesu a trvá na útěkové vazbě. O praktické rovnosti obviněných AB a SAZ nemůže být řeči. Nicméně se na jejich případu potvrzuje aspoň tolik, že před našimi orgány činnými v trestním řízení si nikdo nemůže být jistý. Přesvědčení o vlastní nevině nikoho neochrání a má smůlu, nedokáže-li podezření účinně vyvracet. I nevinný se může dostat za mříže. Quod erat demonstrandum.
