Napsal/přeložil: mbi
13.9. 2017 Eurasia24
Kromě prvků jaderné triády a protiraketové obrany existuje ještě další perspektivní technologie, která může v budoucnu ovlivnit rovnováhu sil Ruska a USA. Jsou to hypersonické zbraně.V podstatě jde o jakoukoli zbraň, která dosahuje rychlosti větší než 5M (tedy pětinásobné rychlosti zvuku – ta je při zemském povrchu a teplotě 20°C 1234 km/h). Vývojové práce probíhají v této oblasti jak v USA, tak v Rusku a připojila se i Čína.
Ruské hyperzvukové zbraně: od křídlatých raket po hypersonické manévrující prostředky
Z ruských hyperzvukových zbraní se k sériové výrobě dosud nejvíc přiblížily námořní protilodní rakety Zirkon a letecké křídlaté rakety Ch-32. Dostupných informací o Zirkonu je málo, navíc, pokud jde o testování střely, jsou protichůdné: podle jednoho zdroje byl letos proveden úspěšný test, během kterého dosáhla střela rychlosti 8M. Podle jiného zdroje ale testy ještě nezačaly.
Z otevřených zdrojů zatím víme, že Zirkon by měl dosahovat rychlosti 5-6M a zasahovat cíle na vzdálenost minimálně 400 km. Termín zařazení této zbraně do výzbroje není zatím znám. Podle dřívějších informací by se mělo jednat o léta 2019-2020. Ve skutečnosti se ovšem vývoj tak složité nové zbraně může protáhnout někam do poloviny 20. let.
Křídlatá raketa Ch-32, určená speciálně pro modernizovaný dálkový bombardér Tu-22M3M, je však již v závěrečném stadiu zkoušek a do výzbroje bude zařazena v nejbližší době. Jedná se o méně náročnou konstrukci (vycházející z osvědčené zbraně Ch-22) a létá pomaleji (cca 4-5M).
Specifická je však její dráha letu: většinu letu se pohybuje ve výši kolem 40 až 45 km a teprve na konci dráhy se střemhlav snáší na cíl, což je výhodné především z hlediska zmenšení odporu vzduchu a ohřevu povrchu rakety během letu. Díky tomu se minimalizují i dva hlavní problémy hyperzvukového letu, tedy přehřátí povrchu rakety a narušení činnosti elektronických systémů v důsledku vytvoření oblaku plasmy kolem jejího trupu. Rychlost letu rakety se pohybuje na hranici mezi rychlostí nadzvukovou a hyperzvukovou.
Třetím – a nejsložitějším projektem je projekt hypersonických manévrujících hlavic vyvíjených těžkých mezikontinentálních balistických raket typu RS-28 Sarmat. V médiích je tento projekt zpravidla nazýván jako „výrobek 4202“ nebo Ju-71.
Na rozdíl od „obyčejných“ hlavic, které také vstupují do atmosféry hyperzvukovou rychlostí, toto manévrující zařízení nebo lépe kluzák opouští kosmický prostor mnohem dříve a před dopadem prolétá ještě stovky i tisíce kilometrů atmosférou. Díky tomu může využívat svých aerodynamických vlastností a neletí po běžné balistické dráze „normálních“ raket. Útok kluzáku tak nelze prostředky protiraketové obrany prakticky odvrátit. Navíc lze kluzáky navést na cíl mnohem přesněji, což zase umožňuje i na mezikontinentální vzdálenosti používat v hlavicích nejaderné nálože.
Poslední testy Ju-71 byly označeny za úspěšné, to ovšem neznamená, že již má kluzák blízko k sériové výrobě. Ta bude zahájena až v okamžiku, kdy zbraň dosáhne požadovaných výkonů, například potřebné rychlosti. Ať již tak či onak, práce na projektu probíhají podle všeho úspěšně a vzhledem ke zpoždění ve vývoji Sarmatu je docela možné, že vývoj „Výrobku 4202“ bude dokončen do zahájení výroby RS-28. S největší pravděpodobností se tak stane počátkem či do poloviny 20. let.
Hyperzvukové projekty USA: nové křídlaté rakety a problémy s kluzáky
V USA se úvahy nad projekty hypersonických zbraní ubíraly přibližně stejným směrem jako v Rusku. Dlouhou dobu probíhaly práce na vývoji hyperzvukových kluzáků jako součást projektu Prompt Global Strike (Okamžitý globální úder).
V rámci každého ze dvou konkurenčních projektů Advanced Hypersonic Weapon (AHW) a Hypersonic Technology Vehicle 2 (HTV-2) byly uskutečněny dva testy.
Z nich byl úspěšný pouze jeden test (AHW – v roce 2011), ale konkrétní údaje o jeho výsledcích nebyly zveřejněny. Poslední (neúspěšný) pokusný start byl uskutečněn v roce 2014. Hlavním problémem, se kterým se konstruktéři setkali během letu, byla ztráta spojení s kluzákem. Také oba testy HTV-2 skončily neúspěchem. Je pravděpodobné, že problém vznikl tím, že kolem kluzáku se během letu vytvořil oblak plasmy a v jeho důsledku došlo k výpadku palubní elektroniky. Jde o problém, jehož vyřešení je hlavní podmínkou úspěchu celého projektu hypersonických technologií. Projekt DARPA (Agentury ministerstva obrany USA pro pokročilé výzkumné projekty – Defense Advanced Research Projects Agency) nazvaný Falcon (Sokol) byl ukončen a žádné další práce na HTV-2 se podle všeho neplánují. Co se týká AHW, žádné informace o jeho dalších zkouškách nebyly zveřejněny.
Mimo uvedené projekty USA aktivně spolupracují s Austrálií v rámci výzkumného projektu HIFiRE (Hypersonic International Flight Research Experimentation Program – Mezinárodní výzkumný a experimentální program hypersonických letů). V rámci programu bylo uskutečněno několik startů hypersonických létajících zařízení, přičemž poslední z nich, z 12. července letošního roku, byl úspěšný.
Během předchozího letového testu snad kluzák dosáhl rychlosti až 7,5 M (tedy cca 9 190 km/h), zatímco údaje o posledním letu zveřejněny nebyly.
Je známo, že cílem tohoto projektu je studium chování hypersonických kluzáků poté, co opustí svůj raketový nosič, vstoupí do atmosféry a zahájí manévrování.
Existuje ještě jeden projekt vývoje hypersonického kluzáku financovaný agenturou DARPA. Je jím projekt Tactical Boost Glide (TBG). Vývoj (opět kluzáku) v rámci tohoto projektu převzala firma Lockheed Martin, která již na tento účel obdržela 147 mil. dolarů. Při vývoji hodlá využít zkušenosti získané během prací na projektu HTV-2.
Pokud jde o vývoj hyperzvukových křídlatých raket, pak je nutno zmínit alespoň dva výzkumné projekty. Jde zaprvé o raketu X-43A, se kterou se podařilo dosáhnout rychlosti 9,65M (její motor přitom pracoval pouze 11 s), a zadruhé o vyspělejší X-51 WaveRider, která během svého posledního (úspěšného) šestiminutového testu v roce 2013 dosáhla ve výšce kolem 18 km rychlosti 5,1M (6 100 km/h) a uletěla 426 km.
Tento výsledek prokazuje, že USA mají minimálně pokusný funkční model hyperzvukového reaktivního motoru potřebného pro pohon raket této třídy a že mají vyřešen problém její tepelné odolnosti. Na X-51 se ale zatím nepředpokládá instalace naváděcího systému a bojové hlavice, když zajištění nepřetržité činnosti elektroniky hyperzvukové rakety je jedním z nejsložitějších úkolů.
Zdá se, že tento úkol bude řešen až v rámci následujících projektů, jako například projektu HAWC (Hypersonic Air-breathing Weapon Concept – koncept hypersonické zbraně s náporovým motorem), financovaného agenturou DARPA.
Na projektu se podílejí také firmy Raytheon a Lockheed Martin. V případě, že se motor podaří vyvinout a sestrojit, může být v budoucnu použit v křídlaté raketě High Speed Strike Weapon (HSSW, vysokorychlostní útočná zbraň), kterou by měla být armáda USA postupně vyzbrojena uprostřed 20. let. Na vývoj HAWC již dostaly firmy Raytheon a Lockheed Martin 174,7 a 171,2 mil. dolarů.
A existuje ještě jeden výhledový projekt – projekt hyperzvukového bezpilotního průzkumného letounu SR-72. Pracuje na něm firma Lockheed Martin, která by ráda sestrojila letoun dosahující rychlosti 6M. Jeho zařazení do výzbroje je plánováno na počátek 30. let.
Čína: příliš mnoho neznámého pro objektivní analýzu
Také Čína se zabývá vývojem technologií potřebných pro sestrojení hyperzvukové zbraně. Jediným obecně známým projektem v této oblasti je hypersonické manévrující zařízení DF-ZF (dříve v médiích označované jako Wu-14). Jde také o kluzák. Proběhlo již sedm jeho pokusných testů, hodnotit jejich úspěšnost je ale velmi obtížné, protože všechny dostupné informace pocházejí pouze z údajů americké rozvědky.
Pokud lze věřit údajům ve sdělovacích prostředcích, pak DF-ZF dosahoval při testech rychlosti od 5 do 10M. Pokud zvážíme poměrně vysoký počet testů během krátké doby (první start proběhl v roce 2014), lze předpokládat, že práce pokračují úspěšně.
Kdy hyperzvukové zbraně změní svět?
Jasně se ukazuje, že k sestrojení sériových typů hypersonických zbraní bude zapotřebí ještě řada let úporné práce a také hodně peněz. Pokud přidáme k plánovaným termínům ještě několik let (protože obdobně složité projekty se jen zřídka podaří dokončit včas), pak lze vyvodit, že žádné zemi se nepodaří získat hypersonické kluzáky, křídlaté rakety nebo dokonce letadla dřív než v polovině 20. let. Podle dostupných informací má Rusko k získání takové zbraně o krok blíž než ostatní země, náskok před konkurenty je však minimální.
V okamžiku, kdy se hypersonické zbraně objeví ve výzbroji armád, se svět zcela určitě nestane bezpečnějším. Možnost provést vysoce přesné, velmi rychlé nejaderné údery kdekoli na naší planetě může vyvolat pokušení provést bleskový úder proti protivníkovi.
Skutečnost, že minimálně tři státy zúčastněné v závodech o získání takové zbraně mohou dosáhnout konkrétních výsledků současně, je proto pozitivním momentem. Pokud by totiž takovou zbraň sestrojila pouze jedna země, nevyhnutelně by to vedlo k porušení existující rovnováhy sil, která je dnes založena na jaderném zadržování.
