Tři slova

Avatar
Původní autoři

Jiří Jírovec
3. 8. 2017
Ta slova jsou kolaborace, přežití a totalita. Byla použita v rozhovoru Jana Čulíka s historičkou Muriel Blaive (BL, Rozhovor 125, uvedený pod zavádějícím titulkem “I stalinský režim se snažil lidem zavděčit, aby se nebouřili”. Paní Blaive studuje naši historii. Umí dobře česky a tak by člověk očekával, že bude snažit získávat informace nejen v zahraničních knihovnách, ale především od těch, kteří ta léta žili a pamatují. Kolaborace s komunistickým režimem je klišé, které používá omezená (v obou významech tohoto slova) skupina bývalých disidentů, aby zvýraznila svoje zásluhy.


Ten režim přece nevznikl proto, aby si pár lidí mohlo žít v nezřízeném blahobytu a u flašky vodky odškrtávat, koho druhý den oběsí nebo zavřou do vězení a kolik kostí a seriálů hodí lidem tam dole, aby se nebouřili.

Byl pokusem o vytvoření sociálního státu, který by dal lidem existenční jistoty, zdravotní péči a vzdělání.

Pro naprostou většinu lidí to nebyl apriorně nepřátelský režim, s nímž se nespolupracuje, tedy nekolaboruje. Jeho součástí byli naši rodiče a všichni lidé, kteří v něm prožili kus života.

Byl snad můj tatínek (vždy nestraník, stejně jako celá naše rodina) kolaborant, protože objevil příčinu kojenecké úmrtnosti za “komunistů” a dostal za ni s plzeňským lékařem Vaňkem státní cenu? Dostal i Řád práce za zásluhy o československou parasitologii. Bylo to vskutku uznání za práci člověka, který měl světovou pověst na obou stranách železné opony.

Byla disidentkou moje maminka, která pravidelně chodila do kostela ve Lhotce na mše a zpívat ve sboru? Byla kolaborantkou, protože byla v Červeném kříži v Hodkovičkách? Byl můj tatínek kolaborant, protože tam občas měl nějakou přednášku a promítal diapozitivy ze svých cest?

Byl to systém, ve kterém se žilo, nikoli přežívalo. Život v tehdejším Československu byl ovlivněn objektivními mezinárodními faktory i prostou blbostí, o které často mluvil Jan Werich, jako nevyplenitelné součásti každé společnosti.

Byl to ale systém, který byl schopen sebereflexe. Proto najdeme v historii let 1948-89 řadu odlišných období, která badatelé z ÚSTR opomíjejí. Kolaborace, přežívání a totalita jsou jediné termíny, které znají.

Ona historička chtěla být ředitelkou ÚSTR, ale pro své názory neprošla. Snad ji chtěl někdo i žalovat, protože vidí historii nesprávně.

Ve zmíněném rozhovoru řekla, že v roce 1948 nebyla v Československu sovětská okupace. Čulík na to reagoval: “ale měli jsme sovětské poradce”. Škoda, že historička nenamítla, že je-li sama přítomnost poradců okupací, pak bylo Rusko za Jelcina okupováno Američany.

Každá moc má svoje oběti. Období 1948-56 postihlo asi 5% populace. Některé oficiální statistiky jsem zmínil v článku. ZDE

Je třeba vidět, že Československo bylo v té době vystaveno nehoráznému ekonomickému i politickému tlaku ze Západu. Přes hranice k nám byli posíláni agenti chodci (podle součané definice teroristi a špióni). Z republiky se chtěli dostat lidé, kteří doufali v brzké vypuknutí 3. světové války a chtěli v ní bojovat proti vlastní zemi.

Moc, která se ustavila po roce 1989, se k následkům dobrala postupně. Podle statistik teď žije 10% lidí pod hranicí příjmové chudoby, stát má obrovský zahraniční dluh a zadlužené jsou i domácnosti. Máme vyloučené oblasti, obchodování s chudobou a sociální systém, který není příliš funkční.

Sám hledám pomoc pro člověka, který by bez mých peněz skončil na ulici. Nejsem troškař a tak jsem pronikl i k pražské primátorce a jedné starostce. Nejde to, povídají, máme svoje požadavky, třeba x let trvalého pobytu v Praze.

Podle medií ovšem Magistrát poskytuje obecní byty soudcům, státním zástupcům, policistům a dalším profesím za 60-70 korun/m2. Nepochybně do Prahy přicházejí odjinud a možná jsou bědnější než ti, kteří nemají jejich příjmy a mají platit 500 korun/m2 v běžném nájemním bytě.

Lidé s nimiž jsem jednal, byli něžnější než místostarostka v Boru u Tachova. Ta prohlásila, že pro bezdomovce nedělají nic ani jinde, tak proč by měli něco dělat oni v Boru. “Ať si (bezdomovci) žijí, jak chtějí”. No, oni by si to jistě rádi udělali.

Jedna ze zdvořilých nulových odpovědí končila: “Velmi se vážím Vaší snahy pomáhat a přála bych si, aby takových lidí jako Vy bylo více.”

Odpověděl jsem: “Poslední věta Vaší odpovědi mě potěšila. Jenže měla končit jinak: “[…] přála bych si, aby takových lidí jako Vy nebylo zapotřebí.”

Kdyby měla ona historička zájem, řekl bych jí, že se přežívá tam, kde není střecha nad hlavou a co do huby, ne tam kde se moci nelíbí některá slova, která z ní lezou.

Ve společnosti, která se snaží kontrolovat občany přes ideologii se dá většina věci okecat. Proto se Semafor, Cimrman a další dočkaly významných výročí. Horší je kontrola korunou nebo dolarem. Proto nemáme Divadlo za branou a Fidlovačka bude v hajzlu s celou slávou, když nedostane dotaci.

Řekl bych jí, ať nemarní čas mezi przniteli české historie.