Sergej Latyshev
25.9. 2017 Zvědavec
V New Yorku se v pondělí setkali vedoucí představitelé Kolumbie, Argentiny, Brazílie a Panamy s americkým prezidentem Donaldem Trumpem. Diskutovali o velmi důležité otázce: Co udělat s Venezuelou. Problém je totiž v tom, že režim prezidenta Nicoláse Madury, levicového populisty, který má výborné vztahy s Ruskem a Čínou, nezapadá do schématu služebních vztahů, jaké panují mezi většinou latinskoamerických zemí a Washingtonem.
„Všichni jsme znepokojeni tím, co se děje ve Venezuele, chceme chránit venezuelský lid, aby byla opět obnovena demokracie. Diskutovali jsme o potřebě a podobě koordinace mezi zeměmi, abychom tak prosazovali mírový demokratický přechod (síly), přičemž by stabilita byla zachována,“ řekl kolumbijský prezident Juan Manuel Santos.
Vzhledem k tomu, že je země považována za největšího výrobce kokainu na světě, a že jeho výroba a vývoz prudce vzrostly po nastolení míru mezi kolumbijskou vládou a levicovými povstalci, nebyla při rozhovorech s Trumpem „vypracována žádná konkrétní opatření“. Přijali však rámcové rozhodnutí „pracovat v týmu, a sdílet s ostatními zeměmi své názory“ ve jménu deklarovaného cíle.
Kolumbie má také ve srovnání s ostatními státy větší zájem na úspěšném vyřešení situace v sousední zemi. Prezident Santos zdůraznil, že „je velmi důležité, aby vše proběhlo mírovou a demokratickou cestou“. Řekl „znovu prezidentu Trumpovi, že Latinská Amerika nebude podporovat žádný vojenský zásah“. V tomto se kolumbijský prezident nepřetvařoval: Venezuela má velmi silnou armádu, která je v obtížné situaci, a mezi lidmi v obou zemích, kteří mluví stejným jazykem, jsou přátelské postoje.
Pokud by Američané ke svržení režimu v sousední zemi použili sílu a armádu, může to vyvolat negativní reakce obzvláště mezi lidem v Kolumbii. Spojené státy americké prozradily, že „americký řád“ již mnohokrát použil metodu státního převratu nebo dokonce výsadku námořní pěchoty v Latinské Americe, takže to ostatním zemím v regionu připadá jako něco zcela přirozeného.
Jednání se také zúčastnili prezidenti Argentiny (Mauricio Macri), Brazílie (Michel Temer) a Panamy (Juan Carlos Varela). To bude zřejmě jádro protivenezuelské aliance, kterou připravuje Washington. Panama je pro USA téměř jasná a Brazílie s Argentinou jsou ekonomicky nejdůležitější země v Jižní Americe. V současné době v těchto zemích vládnou představitelé proamerické elity. Pravděpodobně budou mít ve spolupráci se Spojenými státy klíčovou roli, kdy se budou snažit dohnat Venezuelu, která jen obtížně splácí své dluhy, k neplnění závazků. I když se Venezuela několik let potýká s nedostatkem potravin, základního zboží a léků, snaží se všem svým věřitelům splácet dluhy. V opačném případě by byla pozastavena aktiva této země, zejména zásoby ropy, která přináší zemi finanční prostředky. A to by byl konec.
Nový stupeň tlaku
Tudíž je zde nová úroveň tlaku. V srpnu se členové Jihoamerického společného trhu (Mercosur) rozhodli pozastavit Venezuele členství v organizaci kvůli konfliktu mezi čelními představiteli a opozicí. Mercosur spojuje 250 milionů lidí a přes 75% celkového HDP země. A dokonce ještě předtím byla Venezuela nucena opustit Organizaci amerických států (OAS), a to kvůli zásahům do svých vnitřních záležitostí. Jak vidíme, Caracas je ve velmi těžké situaci. Navíc kvůli sabotáži parlamentu musel vládnoucí režim uspořádat 30. července volby do Ústavního shromáždění, nicméně Mexiko, Peru a Kostarika volby neuznaly…
Dva hlavní spojenci Venezuely jsou Rusko a Čína, které se snaží pomoci prezidentu Madurovi, aniž by ho podporovaly k porušení ústavy, i kdyby to bylo v zájmu dobré věci. Kuba je také blízký soused, ale nemá žádné peníze navíc. Avšak nepřátelé Latinské Ameriky v čele s USA, kteří považují Latinskou Ameriku za své dědictví, utahují kolem země smyčku.
Washingtonský plán je jasný a přirozený
Zdá se, že odpůrci Caracasu nemusí svrhnout venezuelský režim pomocí ozbrojených sil. Je pouze třeba metodicky zvyšovat tlak a neustále vytvářet nové obtíže pro obyvatele Venezuely podle schématu, který byl použit v Chile ke svržení lidového prezidenta Salvadora Allendeho v roce 1973.
A to se právě nyní děje. Americké ministerstvo financí neustále rozšiřuje sankce proti venezuelským představitelům. Washington se snaží podkopat finanční a ekonomický systém země.
Trump z toho důvodu podepsal v srpnu vyhlášku o uvalení finančních sankcí na Venezuelu: Americké společnosti mají zakázáno obchodovat s novými dluhopisy a cennými papíry, které vydala vláda a ropný podnik Petroleos de Venezuela (PDVSA), se splatností delší než 30 dnů a 90 dnů. Vzhledem k tomu, že výnosy z ropy představují přibližně 95% finančních příjmů z celkového exportu Venezuely, je to velmi vážné. Je dokonce obtížné si představit, co by se stalo, kdyby Spojené státy, tradiční venezuelský zákazník v této sféře, odmítly nákup ropy. Zároveň se představitelé Venezuely domáhají toho, že v rámci vyhnutí se sankčním omezením nebudou produkovat ropu za dolary. Je nepravděpodobné, že Spojené státy budou i nadále dlouho kupovat venezuelskou ropu, když cena je již pár dnů stanovena v čínské měně (jüan).
Problémy Venezuely se tolik neliší od problémů jiných latinskoamerických zemí, jejichž ekonomiky jsou deformovány kvůli letité závislosti na Spojených státech. Ve většině latinskoamerických zemí jsou hlavními příjemci tohoto systému elitní skupiny, které jsou úzce spjaté s Amerikou, zatímco ve Venezuele lid začal využívat výhod přírodních zdrojů země již za doby režimu Huga Cháveze. Nicméně prudký pokles cen ropy a ekonomické a finanční intriky Washingtonu oslabily tento venezuelský unikátní systém přerozdělování veřejného majetku – výhody se výrazně snížily pro ty, kteří jsou zvyklí se na ně spoléhat. V důsledku toho nastala v zemi politická krize, došlo ke střetům mezi oponenty a přívrženci režimu, zvýšila se úroveň kriminality, posílila proamerická opozice, která je spojená s elitářskými a zprostředkovatelskými kruhy.
Nuže, tupci se nestarají o identitu toho, od koho budou chtít svůj příděl: Pokud režim prezidenta Madury zdroje vyčerpal, tak ho necháme ve štychu, a ať se k moci dostanou ti, kteří slibují, že dostanou Venezuelu z krize. Vzhledem k tomu, že se ceny ropy podle odborníků v dohledné době pravděpodobně nezmění, a Venezuela nemá žádné jiné příjmy, bude tak všechno záviset na míře odhodlání vnějších a vnitřních nepřátel, zda má vládnoucí režimu ukončit vládu.
Je zřejmé, že Washington a jeho spojenci v tom nenechají Venezuelu samotnou. Spojené státy na to vlastně po určitou dobu v Latinské Americe doplácely, neboť nikdy nepochybovaly o své schopnosti udělat „pořádek“ tam, kde je to zapotřebí.
Zdá se, že poté, co Washington úspěšně odstranil nezávislou prezidentku Dilmu Rousseffovou v Brazílii a nahradil ji pomocí intrik svým chráněncem, přišel čas na další zemi a dalšího prezidenta. Navzdory úzkým vazbám mezi Ruskem a Venezuelou v oblasti energetiky a vojenství bude pro Rusko hodně těžké této zemi pomoci.
