Alexandr Nosovič
30. 9. 2017 ProtiProud
Alexandr Nosovič vyvrací mýtus o ekonomickém úspěchu Litvy, Lotyšska a Estonska při jejich integraci do západních struktur, a přestože jsou na tom s demokracií hůř než Bělorusko a jsou vydávány za vzor, jejich budoucnost je temná
Konkurence mezi zeměmi kolektivního Západu v současném světě nikam nezmizela. Jestliže se ale dříve bojovalo o území, v podmínkách volného pohybu osob, otevřených hranic a účasti na společných integračních projektech se dnes bojuje o obyvatelstvo. Vyhrávají země, které si ve své vlasti udrží domorodé obyvatele a jsou přitažlivé i pro kvalitní přistěhovalce. Prohrávají země, ze kterých lidé utíkají a které jsou pro cizince nezajímavé. Pobaltské státy, desetiletí vychvalované jako nejúspěšnější a první v postsovětském prostoru, se v tomto směru jeví naprostými ztroskotanci, a to nejen z pohledu Severní Ameriky a Evropské unie, ale také mnoha bývalých sovětských republik.
Zchátralý mýtus o příkladném charakteru „baltské cesty“ Litvy, Lotyšska a Estonska vedoucí z „temné“ sovětské minulosti vstříc „jasné“ evropské budoucnosti je setrvačností udržován jak pobaltskými státy, tak zámořskými odborníky zabývajícími se východní Evropou a postsovětskými zeměmi.
Protože chybí aktuální důkazy o „úspěchu“ pobaltských republik, jsou stále dokola uváděna stará obehraná tvrzení, dávno a opakovaně vyvrácená. Pobaltské země jsou údajně jedinými postsovětskými republikami, které se dokázaly plně integrovat do západního světa. Přitom ony samy, v rozporu s logikou, citují tento argument, přestože se současně snaží dokazovat, že nejsou postsovětské.
Integrace do Evropské unie se neinterpretuje jako úspěšné politické rozhodnutí, jež vedlo k takovým a takovým úspěšným výsledkům pro Litvu, Lotyšsko a Estonsko, ale jako vyšší fáze historického vývoje a bezpodmínečně dobrá a absolutní hodnota, která nepotřebuje žádné ospravedlnění. Po rozhodnutí Velké Británie o vystoupení z EU a na pozadí dřívějších rozhodnutí Švýcarska, Norska, Islandu, Běloruska, Arménie a mnoha dalších nevstupovat do EU, působí toto „komsomolské“ nadšení nováčků evropské integrace poněkud směšně.
Podivné demokracie
Mytologie „progresivního demokratického Pobaltí“ je uměle vydržována četnými západními fondy, bezbožně čachrujícími s jejich věčnými ratingy, indexy a s ostatní srovnávací „analytikou“. Co vskutku stojí za to, jsou znamenitá hodnocení demokratičnosti politických režimů stran Sorosovy nadace a Freedom House, v nichž Litva, Lotyšsko a Estonsko figurují jako země s vysokou úrovní demokracie. Bělorusko se ve stejném ratingu nachází o několik desítek bodů níže a je prohlášeno za „poslední diktaturu Evropy“. A to i přes skutečnost, že Lotyšsko a Estonsko zahájily svou „demokratickou“ cestu v roce 1991 tím, že třetinu obyvatelstva zbavily občanství a práva účastnit se voleb, zatímco Bělorusko přijalo od téhož data všechna rozhodnutí určující jeho budoucnost i současnost výhradně cestou projevu všelidové vůle.
V pobaltských zemích je jazyk, jímž hovoří až polovina obyvatelstva, zbaven veškerého oficiálního statusu a nemilosrdně pronásledován, zatímco v Bělorusku je ruština druhým státním jazykem. O Polácích Vilniuského kraje dokonce oficiální zástupci Polska tvrdí, že jejich zákonná práva jako národnostní menšiny v Litvě jsou horší než v Bělorusku. V pobaltských státech se považuje za přijatelné a normální věnovat si „dárek“ ke stoletému výročí státnosti v podobě likvidace všech ruských škol a srovnat místní Rusy s obtížným hmyzem bez jakéhokoliv postihu toho, kdo to vyslovil. A přesto právě tam prý vzkvétá demokracie a evropské hodnoty, kdežto v Bělorusku jen autoritářství a „totalita“.
Ilusionismus HDP
Hlavním nástrojem „advokátů“ Litvy, Lotyšska a Estonska není odvolání k morálce, nýbrž k peněžence. Pobaltské země jsou nejúspěšnější, protože jsou nejbohatší v postsovětském prostoru a užívají si nejvyšší životní úrovně. Takový závěr se opírá o HDP na obyvatele, k němuž se politici z pobaltských států vyloženě modlí, a neustále porovnávají podíl jejich HDP na hlavu s ostatními bývalými sovětskými republikami, přičemž pokaždé se s radostí ujišťují, že je stále vyšší než u východních sousedů. Se Skandinávií se z nějakého důvodu nesrovnávají, přestože své země řadí do severní Evropy a skandinávského regionu.
Na stejném základě stojí závěr, že životní úroveň v Pobaltí je mnohem vyšší než v Rusku nebo v Bělorusku. Završuje se zde dětinský podvrh pojmů, protože úroveň HDP neznamená materiální a sociální blaho. Když odečteme od HDP v Pobaltí komunální tarify, jež tam platí obyvatelstvo ve sto procentech tržní hodnoty, přemrštěné ceny mnoha komodit, placené veřejné služby a absenci sociálních jistot ze strany státu, ukazuje se, že Rusové a Bělorusové nejenže nejsou chudší, ale jsou na tom lépe, než Litevci a Lotyši.
Ale konečný kříž nad bájeslovím úspěšných pobaltských států dělá historicky i světově rekordní emigrace obyvatelstva: žádné okázalé ratingy nemohou ospravedlnit skutečnost, že třetina obyvatel uprchla z Lotyšska a Litvy za čtvrt století jejich nezávislosti.
Smrtící exodus
Hromadný exodus obyvatelstva z Pobaltí nemůže být ospravedlněn ani dostatečně doceněn. Nejenže vyvrací mýtus o úspěchu Litvy, Lotyšska a Estonska, ale zároveň činí nemožným libovolný pokrok v budoucnosti těchto zemí. Pokrok v tom smyslu, jak ho chápou v samotných pobaltských zemích, totiž v souladu s globálními principy hovořícími o inovativní společnosti a znalostní ekonomice.
Jak může ekonomika založená na znalostech existovat v zemích, kde nezůstali téměř žádní tvořivě myslící a energičtí mladí lidé? Jaká inovativní společnost může asi tak vzniknout v Litvě, odkud odchází devět z deseti studentů středních a vysokých škol?
Vysokoškolské vzdělání v pobaltských státech absolvují jen proto, aby mohli odjet pracovat do zahraničí, jakmile obdrží diplom. V Evropě jsou pracovníci z pobaltských států žádaní, jsou totiž důslední, zodpovědní, přesní a poctiví. Přání dostat je na trh práce „staré Evropy“ bylo důležitým důvodem, proč staromilci EU přijali Litvu, Lotyšsko a Estonsko do svých řad, a to navzdory tomu, že nesplňovaly kodaňská kritéria pro členství v Evropské unii.
Zda vůdci Pobaltí pochopili, nebo nepochopili, že vytoužená „integrace do západního světa“ hrozí vykrvácením jejich zemí, z nichž může prchnout veškerá populace, není tak důležité. Důležité je, zda přijali pravidla hry a souhlasili s tím, že budou soutěžit s velkými evropskými státy o lidský kapitál. Nyní je všem jasné, že tuto soutěž Pobaltí zcela a neodvolatelně prohrálo, protože se navždy vzdalo potenciálu a šancí pro budoucnost po ztrátě nejdůležitějšího zdroje růstu – růstu lidského potenciálu.
Zkrachovalé existence
Jiné země, které se společně s pobaltskými státy ocitly ve stejných podmínkách, odpověděly na danou výzvu mnohem adekvátněji. Malé Slovinsko si udrželo své obyvatele a zůstalo na původním počtu obyvatel. Emigrace z České republiky je také zcela marginální. Tyto země odolaly celosvětové konkurenci a ukázaly, že jsou konkurenceschopné v podmínkách celoevropského trhu práce, svobody pohybu a otevřených hranic. Daly lidem takové životní podmínky, že se jim odtud nechce odcházet.
Zato lidé z Pobaltí utíkali, aniž by se ohlédli, a jejich přetrvávající emigrace ze zemí s deklarovaným ekonomickým úspěchem a růstem HDP odhaluje faleš všech kritérií tohoto „úspěšného příběhu“. Pobaltské země jasně prohrály boj o lidi: o dělníky, o mozky, o nápady, o nadšení pro vlast. Ukázalo se, že jsou pro své obyvatele nepřitažlivé, a proto nejsou konkurenceschopné.
Tyto země jsou absolutně zkrachovalé existence, které globálnímu světu jednoduše rozprodaly své národy na orgány a vzdaly se jakékoli budoucnosti. Dávat ostatním tyto státy za příklad hodný následování je obludná lež a cynické přehlížení pravé skutečnosti.
Zdroj.
Alexej Dzermant: Tři scénáře budoucího vývoje Pobaltí
Pobaltské elity odmítly myšlenku vytvořit ze svých států most mezi Východem a Západem a namísto toho rozehrály scénář militarizace svých území. Ve skutečnosti se ale vydaly třetí cestou: pozvolnou a řízenou degradací. Takový názor vyslovil filozof Alexej Dzermant, politický analytik a ředitel běloruské pobočky portálu IMHO-club.by, při prezentaci knihy Alexandra Nosoviče „Proč Bělorusko není Pobaltí“.
Druhé Kosovo
Expert představil tři možné scénáře rozvoje Pobaltí. V souladu s prvním scénářem, kterého se podle politologů drží místní elity, musí proběhnout „kosovizace“ regionu. „Myslím, že tento scénář chtějí elity následovat. To znamená vytvoření jakýchsi agresivních základen západního světa v jejich malých státech ztrácejících ekonomický potenciál. Právě na tom, na konfrontaci s Ruskem, chtějí místní vlády vydělat,“ řekl Dzermant.
Podle jeho slov je srovnání s Kosovem namístě, protože právě tato enkláva se stala „černou dírou, která ukončila politické ambice Srbska“. „Pobaltské elity proto chtějí přeměnit své země na takové Kosovo, aby Západu stálo za to využít militaristický, silně vyzbrojený pohraniční stát, u něhož se vrážejí peníze právě do zbraní,“ podotkl analytik.
Nicméně Dzermant poukázal na nízkou pravděpodobnost realizace tohoto scénáře. Podle jeho mínění bude osud pobaltských států určen dohodami trojúhelníku EU – USA – Rusko, a kvůli Litvě, Lotyšsku a Estonsku tyto mocnosti vážný konflikt nespustí. „To není ten zdroj, pro který stojí za to válčit,“ zdůraznil.
Řízená degradace
Druhý scénář, který uvedl analytik, bude pozvolná a řízená degradace. Dzermant vysvětlil, že v rámci tohoto scénáře budou procesy v pobaltských zemích pokračovat podle stejného negativního klíče: depopulace, zhoršování sociální infrastruktury.
„Bude to pomalý propad ve všech aspektech života, a může to trvat 20-30 let. Proces bude pod kontrolou, aby nedošlo k vážným společenským výbuchům. Nikdo nebude ochoten zachránit Pobaltí a všichni tam skončí v situaci zemí, které nejsou nikomu k užitku,“ řekl politolog.
Podle jeho slov by spásný mohl být třetí scénář, který vychází z myšlenky mostu mezi Východem a Západem. Nicméně tento optimistický scénář, jak poznamenal Dzermant, místní elity odmítly.
Kdo se ujme jalových sirotků?
„Místo aby vsadily na scénář spolupráce a zprostředkovatele mostu, rozehrávají pobaltské elity scénář frontové linie a agrese. V tomto ohledu jsou pobaltské země neúspěšné, nestaly se mostem a frontovou linií se také pravděpodobně nestanou, protože k tomu nemají potřebný potenciál. Čili nejpravděpodobnější scénář je pomalá degradace,“ vysvětlil politolog.
K tomu poznamenal, že za 20-30 let realizace scénáře pomalé degradace vyvstane otázka pobaltského dědictví. Nicméně, podle jeho názoru, bude obtížné předpovědět, kdo bude chtít vytáhnout z bláta neužitečný a zatěžující region.
„Najde v něm Bělorusko a Rusko novou kvalitu? Či se snad probudí nový zájem ze strany Západu, nebo Číny? Británie, EU a USA mají v pobaltských zemích své vojenské základny, takže se o ně mohou dále zajímat. Pro Rusko je Pobaltí už méně zajímavé,“ uzavřel Dzermant.
Zdroj.
