Gazprom zbavil Evropu jednoty a Polsko smyslu života

Avatar
Původní autoři
Ivan Danilov
23. 10. 2017 zdroj

Setkání vedoucích představitelů EU, které se konalo dne 19. října, se mělo stát “konečnou a rozhodující” bitvou proti výstavbě Severního proudu 2. V roli hlavního oponenta ruského projektu vystoupila premiérka Polska Beata Szydłová, která přivezla do Bruselu tradiční soubor argumentů: Gazprom ohrožuje energetickou bezpečnost Evropy, projekt je politický a Ukrajiny je líto. Samozřejmě, na nevyslovené úrovni zůstal hlavní argument a základní motiv akcí antigazpromovské koalice v Evropské unii, který spočívá v tom, že americký LNG má sladkou příchuť skutečné svobody, pro kterou není hřích přeplácet, zejména když přeplácet nebude osobně paní Szydłová, ale evropští spotřebitelé.

“Aby se reformy Evropské unie podařily a byly účinné, je třeba řešit naléhavé problémy EU. Například migrační krizi a otázku Severního proudu 2″. … Tyto podmínky předkládám jménem polské vlády”, prohlásila paní Szydłová .

Obvykle je politická podpora Washingtonu zcela dostačující k protlačení přes Evropskou komisi jakéhokoli protiruského rozhodnutí, ale tentokrát evropské loutky USA nezískaly nic a Jean-Claude Juncker jen smutně konstatoval, že v EU “není jednota”.

Západní média rychle svedla fiasko pokusů blokovat Severní proud 2 výhradně na kancléřku Merkelovou, ale to je příliš zjednodušující interpretace událostí.

Dobře informované zdroje Reuters sestavily seznam zemí, jejichž lídři na summitu EU vystupovali s kritikou Severního proudu 2 a který byl podezřele krátký: Polsko, Lotyšsko, Litva, Dánsko.

Evropská unie zahrnuje 28 zemí, ale ukázalo se, že Washingtonu se podařilo získat pouze čtyři z nich pro operaci k blokování jednoho z nejdůležitějších energetických projektů Ruska, jehož realizace zásadním způsobem zkomplikuje proniknutí amerického zkapalněného zemního plynu na evropský trh. Je-li možné nepřítomnost v antigazpromovské koalici Velké Británie ještě vysvětlit Brexitem a finančním zájmem britských firem na přístupu k Severnímu proudu 2, pak důvody zdrženlivosti takových tradičních oponentů ruských projektů, jako jsou Estonsko, Rumunsko a Španělsko, je třeba hledat nejen v oblasti ekonomiky, ale i v politické rovině.

“Geopolitický rozvod” kdysi svorného euroatlantického páru USA a Evropské unie se postupně stává hmatatelnou realitou a postupně se všechny země EU, pro něž je podřízení se strategii USA zvykem, střetávají s nutností učinit obtížnou volbu mezi loajalitou vůči Washingtonu a nutností respektovat zájmy Německa…Washington je nominálně silnější a nebezpečnější, ale realitou je, že Berlín je blíž, na rozdíl od Států není zahlcen vnitropolitickými konflikty a má také páky na přímý ekonomický a politický vliv na země EU. Přidáme-li k tomu postupné uvědomování si evropskými politiky škod, které sami sobě způsobují protiruskými sankcemi, a křivdu, že USA se vůbec nechystají kompenzovat tyto škody, vzniká situace, v níž jen rusofobní fanatici trvají na svých protiruských eskapádách.

Máme-li shrnout obsah posledního období politického seriálu “Hra proudů”, můžeme připomenout několik pokusů blokovat Severní proud 2. Projekt se snažili zakázat ve Švédsku, ale odpůrci Gazpromu prohráli vnitropolitický boj. Skupina evropských politiků požadovala, aby Evropská komise uznala, že projekt spadá do působnosti takzvaného “třetího energetického balíčku” EU, což by umožnilo omezit Gazpromu možnosti při využívání potrubí. Tyto požadavky však narazily na pozici samotné Evropské komise, která oznámila, že projekt je v “regulačním vakuu”, to znamená, že jeho právní status je nejasný. Tvrdá rána byla pokusům přece jen “přivést” projekt Gazpromu pod restriktivní “třetí balíček” nebo pod jurisdikci Evropské komise zasazena právní službou Rady EU, která konstatovala absenci “jakékoliv právní nutnosti” při jednáních po linii Evropská unie – Gazprom a která vlastně vystoupila s tím, že všechny otázky ohledně plynovodu vyřešila německá strana. Ba co víc, jak smutně poznamenávají evropská média, postoj právní služby Rady EU fakticky opakuje oficiální stanovisko konsorcia Severní proud a zdůrazňuje, že vznik nového plynovodu neohrožuje energetickou bezpečnost Evropské unie, ale naopak, posiluje ji.

Nyní zůstávají Polsku dvě možnosti, jak přece jen zastavit Severní proud 2. První možnost spočívá v tom, že se Radou EU protlačí rozhodnutí o převodu práv k jednání s Gazpromem na Evropskou komisi, nehledě na znalecký posudek samotné Rady Evropské unie. To však bude vyžadovat 70% hlasů. Jak upřesnil tiskový mluvčí Evropské komise Alexandr Winterstein, je třeba, aby tyto hlasy představovaly alespoň 65% obyvatel EU, což činí plán prakticky nerealizovatelným, protože větší část obyvatel EU žije právě v těch zemích, jejichž firmy se podílejí na výstavbě Severního proudu 2.

Druhou možností, o níž hovoří polské ministerstvo energetiky, je radikální a rychlá změna v evropské legislativě tak, aby se Severní proud 2 ocitnul v působnosti “třetího balíčku” nebo byl dokonce zakázán na legislativní úrovni. Pokud se americkým lobbistům nepodařilo protlačit v Evropském parlamentu dohodu o Transatlantickém partnerství v oblasti investic, kterou Washington potřeboval víc než sabotáž projektu Gazpromu, jsou vyhlídky polských legislativních iniciativ pochybné.

Mezitím si německé společnosti již mezi sebou dělí ještě nedodaný plyn a přístup k ještě nevybudovanému plynovodu, což naznačuje optimistická očekávání německých podniků. Fluxys Deutschland GmbH, Gasunie Deutschland Transport Services GmbH a Ontras Gastransport GmbH se zúčastní společně s Gascade Gastransport výstavby pozemního připojení k Severnímu proudu 2. Polští politici a bruselští novináři, kteří se k nim připojili, si stěžují, že západoevropské orgány již neberou v úvahu zájmy zemí východní Evropy a “zvláštní potřeby” těch zemí, které mají velmi špatný vztah k Rusku.

Když si odmyslíme od tohoto skuhrání a obviňování z prodeje evropských zájmů Vladimíru Putinovi všechen rétorický balast, je zřejmé, že jakákoli forma hospodářské spolupráce mezi Moskvou a “starou Evropou” v podobě Německa, Francie či Itálie okamžitě zbavuje země “mladých východoevropských demokracií” samotné podstaty jejich existence a hlavního smyslu života jejich národních projektů, který spočívá v tom, aby tvořily proamerický kordon mezi Evropou a Ruskem a také nepřímo mezi Evropou a Asií. Pokud Polsko, Ukrajina a jejich spojenecké země v Evropě již nebudou s to plnit funkci izolace zbytku Evropy od Ruska, stanou se zbytečné pro Washington a dokonce i samy pro sebe. Poslední rusofobní režimy v Evropě budou až do konce bojovat o svůj smysl života, ale Gazprom a logika historických procesů jim tento smysl odejmou stejně, jako tyto režimy odejmuly Evropské unii její legendární názorovou jednotu. A to nejpříjemnější pro nás spočívá v tom, že na této ideologické rozpolcenosti Evropské unie můžeme i slušně vydělat.

Pro Novou republiku vybrala a přeložila PhDr. Vladimíra Grulichová