Patrick Ungermann
24. 10. 2017
Vzpomínám si, jak Karel Čapek učeně definuje obyčejné české slovo díra: “Parciální negace totální integrity.” Jako vtip je to velice směšné. Jako vážný pokus o dohovor v češtině je to smutné. Proč se zahlcujeme cizími, dnes zejména anglickými výrazy tam, kde můžeme stejně výstižně nebo i výstižněji použít domácí mluvu? Proč mejlujeme, proč klikáme a četujeme, proč telefonujeme přes hot lajn do ňús rúmu, jsme trochu frí a nekompetentní zároveň a leckdy i neadekvátně vystresovaní?
Mnozí vědci, a to i filosofové, politici, a to i ti lepší, novináři, a to i nezávislí, umělci, a to i ti, kteří to nemají zapotřebí, a tak dále, zapomínají mateřský jazyk, ale dál působí jako vzory. Jejich slovník napodobuje širší veřejnost a hlavně ti, kdo svůj volný čas odevzdávají hromadným sdělovacím prostředkům.
Protože často používaná nadbytečná cizí slůvka mají podíl na nezájmu lidí o rodný jazyk, přijaly některé státy tak zvané jazykové zákony, jež mají pomoci omezit používání cizích výrazových prostředků na nezbytné procento. Jazykové zákony nejsou všelék a je smutné, když už není jiná možnost, jak zajistit mateřštině životní prostor. Rád bych věřil, že se už kvůli mnohasetleté a úspěšné obhajobě české řeči bez jazykových zákonů obejdeme. Rád bych věřil, a tady je má víra silná, že dobrá pověst naší vzdělanosti a smysl pro trvalé duchovní hodnoty přečkají i období tržní úzkoprsosti.
Ten krátký článek jsem sepsal před více lety. Pak se mi stalo následující:
Šedivé ráno spatřilo svět. Na kávovém stolku mi ležela kniha s obsáhlým názvem „Scientific Papers of the University of Pardubice, Series D, Faculty of Economics and Administration“. V rozespalosti jsem prolistoval pár stránek. Očekával jsem angličtinu i uvnitř. Nebyla tam, až na dva příspěvky dvou Čechů. Zauvažoval jsem. Pro Angličana nemá kniha smysl vzhledem k tomu, že ničemu uvnitř neporozumí. Čech si ji nekoupí odrazen pro něj nesrozumitelnou předsádkou. Tak nám univerzita vydala naprosto neprodejnou věc, zněl můj závěr. O kus dál odpočívalo české vydání německého módního časopisu s anglickým názvem „Woman´s fashion“. To už jsem zavrtěl hlavou. Na ulici se to nelepšilo. Vývěsní štítek společnosti, v jejíž správě je náš dům, oznamoval: „Go best or go home“. Minul jsem Fotolab Dolphin, Eurocenter, Euroshop, Eurocity, Citysport, Play station, All electronics, Interspar, Billu, Meinla, Tesco a poutač s výzvou: „get ready for…“aneb „cvakej, mačkej, datluj, klikej, četoval bys?“ Stále jsem dost dobře nechápal, jak se mi podařilo projít cestou do práce několika germánskými zeměmi najednou.
Ovšem, pochopil jsem něco jiného: Jazyk je úzce provázaný s duševním stavem svých mluvčích. Na naše mluvčí se přes dvacet let zubí v televizi západoevropské reklamy, v obchodech západního slohu nakoupíme víc německého zboží než našeho, Evropská unie je v současné podobě ryze západoevropský projekt, k jehož podpoře jsou k mání výrobky od eurofólií, až po eurookna. A „euroregion Česko“ to často nadšeně montuje ne za daně splatné u nás, ale za výplatu s obavou, abychom nepřestali být lákavou levnější pracovní silou. Naše péče o jazyk je přirozeně odrazem naší péče o nás samé. Odtud vyvozuji, že čeština se vzpamatuje jedině spolu s námi. A náš svrchovaný jazyk půjde ruku v ruce s dobrým pocitem ze svrchované státnosti.
