To není xenofobie

Avatar
Původní autoři

Stanislava Kučerová
11. 10. 2017
Nejdříve bych se ráda vyznala ze své lásky k arabské kultuře. Mám ráda maurský sloh, maurské chrámy, paláce, zahrady. Ve španělské Andalusii je můžeme dodnes obdivovat. Vážím si toho, že arabští učenci ve středověku dochovali a zprostředkovali Evropě řeckou antiku, filozofii a vědu. A k tomu nám dali desítkovou soustavu a arabské číslice, zprostředkovali papír z Číny, zavedli bezplatné školy, lékařské operace, umělé zavodňování, náboženskou snášenlivost. Zasloužili se jedním slovem o pokrok v Evropě. A připomeňme ještě krásu pohádek „Tisíce a jedné noci“a veršů „U studny Zemzem.“


Poznali jsme, že dějiny tvoří pásmo přespletitých křížících se dějů. Po  řadě staletí je i arabská kultura dnes jiná, vyznávají ji jiní, jinde a jinak, ponejvíc v několika arabských zemích. Pro nás zdálky spojuje tyto země hlavně jejich náboženství, islám, ale i ten se u nich vyznává různě,

s odlišnostmi ve věrouce i v normách pro životní praxi. Je nepopiratelným faktem, že to byly nejdříve evropské a pak světové mocnosti, které tak či onak způsobily v řadě arabských zemí současný neutěšený stav, bezvládí, nepokoje, války, bídu, celospolečenský rozvrat. Válečné konflikty a revoluce proti autoritářským režimům, které měly nastolit demokratickou vládu, se pravidelně zvrtly v revoluce za radikální islám v pojetí té které sekty. A státy, které až dosud relativně dobře prosperovaly (máme o tom zprávy očitých svědků), se rozpadly v kolbiště znepřátelených kmenů a  nesnášenlivých náboženských sekt. Jsme zpraveni o tom, jak se dnes žije

v Afganistanu, Iráku, v Libyi, v Sýrii a jinde. Množství obyvatel tu upadá do beznaděje a  přijímá výzvy zvěstovatelů „lepšího života“, který je prý možno najít v Evropě. Života bez válek, v klidu a míru a v blahobytu. A tak exil! Vyhnanství! Opustit rodnou zemi a nastoupit dobrodružnou, nebezpečnou, předlouhou pouť za lákavou vidinou!

Exil známe z dějin, dokonce i velice nedávných. Politické konflikty, zápasy o moc a  poté násilí vítězné strany vytvářejí situaci plnou nejistoty a neklidu. Stojí proti sobě noví uchvatitelé moci a jejich oponenti, disidenti. Být disidentem, mít jiné politické přesvědčení a vyvíjet

jiné politické aktivity, než které současná vláda vyžaduje, je nebezpečné. Za vyhrocených podmínek hrozí násilné persekuce ze strany vládnoucí moci a  pronásledovaným nezbývá, než opustit vlast, odejít do exilu a žádat v cizí zemi ochranu a azyl.

V současné době se valí do Evropy tisíce imigrantů z arabských zemí, z Blízkého východu i z Afriky. Ne desítky ani stovky politických uprchlíků, jak to bylo v minulosti, ale lavina nepředvídatelného rozsahu. Muži, ženy, děti, všichni podstupují strastiplnou cestu po souši i po moři. Obětují své úspory, aby získali průvodce či převáděče a dopravce. Snad všudypřítomná blízkovýchodní válka probudila beduinské sklony někdejších kočovníků? Hledají „zaslíbenou zemi“, jako kdysi Mojžíš, prchající se svým lidem z Egypta? Přijmou tu „zaslíbenou zemi“ v Evropě vděčně, i když vyznává jiné bohy a  nic nedbá na Alláhovu vůli? Přijmou přístřeší v 

Evropě „s úctou a láskou“ (jak čteme opakovaně v arabských pohádkách) nebo se skrývanou nenávistí a odhodláním pomstít všechny křivdy a všechna příkoří, kterých se nositelé euroamerické civilizace na arabských národech dopustili? Nevíme. Kdo z těch imigrantských zástupů splňuje

podmínky pro udělení azylu a kdo nikoli? Nevíme. Teprve dodatečně to prý budou Evropané zjišťovat a kdo podmínky nesplní, bude vrácen zpátky. Svědčí to o nedostatku předvídavosti, racionality i lidské ohleduplnosti na straně těch, kdo se nepokusili od počátku imigrační proud diferencovat a legalizovat.

Myslím, že Evropa imigraci z arabských zemí až dosud nezvládá. Přeléváním obyvatel z kontinentu na kontinent není možno řešit následky rozvratu arabských států. Naopak. Válku v arabských státech je zapotřebí co nejdříve ukončit, pak běžencům umožnit vrátit se do vlasti, domů a pomoci jim znovu si prosperující státy vybudovat. Podle jejich, nikoli podle našich představ.