 |
| Fridrich Falcký a bitva na Bílé Hoře 8.listopadu 1620 |
Vladimír Čermák
8.11.2017 PrvníZprávy
Kromě snad malé množiny lidí, kteří trochu lépe znají české dějiny, si nikdo nevzpomene ani při výročí dne vzniku republiky na to, že se jedná už o druhou Českou republiku, napsal v komentáři pro Prvnizpravy.cz Vladimír Čermák.
První republikou v našich dějinách byla stavovská republika trvající od července do listopadu 1619, kdy byla vystřídána konstituční monarchií v čele s Fridrichem Falckým, známým jako “zimní král”, ukončená v listopadu 1620 zradou krále. České dějiny nebývají zrovna průhledné.
Měli bychom se nad tím už někdy trochu zapřemýšlet. Bez toho, že by nám u toho asistovali zkorumpovaní historici a už vůbec necírkevní preláti, kteří by to vše nejraději podle rady jednoho psychiatra zatloukli, zatloukli a ještě jednou zatloukli.
Máme však i 397. výročí toho, co se stalo na Bílé Hoře. Jak události na Bílé Hoře v r. 1620, tak při vzniku nové republiky v r. 1618 spolu velmi úzce souvisí. Je to dobrý důvod k tomu připomenout si, co se tehdy vlastně stalo. Brzy to budou čtyři století, kdy došlo k něčemu, o čem se sice již dobře přes dvě stě let mluví jako o národní katastrofě, ale mlčí se o tom..
Bylo to trochu jinak, než jak o Bílé Hoře zpíval Karel Kryl ve své stejnojmenné písni. Kryl se tentokrát výjimečně mýlil. Uvěřil výkladu od prohabsbursky a procírkevně nakloněných dějepisců o tom, co se tam tehdy stalo. O minulosti by se nemělo uvažovat podle víry v něco, ale podle toho, k čemu doopravdy došlo. Díky tomu, že se zkorumpovaní dějepisci snažili a stále se snaží, aby vyhověli svým donátorům, z mnoha se stali nikoliv badatelé, ale mýtotvorci šířící v české společnosti po generace Bělohorskou lež. Kryl, výjimečně nadaný a schopný bard, jim – podobně jako mnozí jiní – uvěřil.
Ne tomu, že na Bílé Hoře došlo 8. 11. 1620 k zázračnému vítězství císařských žoldnéřů nad královskými, ale že to byla bitva. Kryl uvádí svoji píseň věnovanou Bílé Hoře slovy „..na Bílé Hoře zůstal z vojsk Království českého poslední praporec – moravský praporec Šlikův. U zdi letohrádku padl do posledního muže“.
V mnohém to bylo jinak. Nešlo o Moravany; původem, ale o cizí žoldnéře najaté za peníze moravských stavů, kterým velel příbuzný onoho Schlicka, který měl být o půl roku později popraven na Staroměstském náměstí. Za dalších několik měsíců se už se svými přežilými vojáky domáhal v Olomouci ušlého žoldu poté, co se sám uzdravil ze zranění, které utrpěl nikoliv u zdi letohrádku, ale před zdí obory poté, co se královské vojsko rozpadlo, aniž se kromě výstřelů z několika kanónů dostalo do přímého kontaktu s nepřítelem.
Zanedlouho po této události J.Schlick konvertoval a udělal v císařském vojsku oslnivou kariéru. Stal se dokonce jako polní maršálek a oblíbenec císaře nadřízeným generalissima Valdštejna. Tragické nebylo jen to, že se to stalo za zdmi obory, kde nedlouho předtím ještě stála královská garda. Schlickovi jaksi nikdo neřekl, že královské vojsko se stahuje do Prahy poté, co jim jejich velitelé přestali velet.
Celé to dění na Bílé Hoře bylo totiž jen součástí řady týdnů předtím připravované zrady zimního krále. Ten se dva týdny před tím osobně domluvil v zapadlé krčmě v rakovnických lesích se svým strýčkem Maxmiliánem Bavorským, velitelem vojsk katolické Ligy, že nebude nadále českým králem, když mu zaručí, že v Dolní Falci, obsazované v té době již vojsky Ligy, budou vládnout jeho potomci. To, co se o něco později odehrávalo na bělohorské pláni, bylo už jen divadlo. Stovky mrtvých Schlikových žoldnéřů zde jen vytvářelo kulisu (spolu s těmi, kteří se dostali do zaměřovače polních děl při jejich prvním a jediném výstřelu) pro inscenaci bitvy na Bílé Hoře, k níž ale nikdy – kromě těchto šarvátek – nedošlo.
To, co následovalo poté, si bude možné brzy přečíst v třetím, zatím posledním díle mé knihy Operace Bílá hora a černá totalita, který je již připravován k edici. Je to o velezradě krále, po níž následovalo úsilí ji utajit a nahradit ji tvrzením, že byla svedena velká a krvavá bitva, která vše rozhodla. Tedy i na řadu staletí to, kdo bude v Čechách vládnout, a kdo si z údajných vítězů pro sebe ukradne co nejvíce majetků takto poražených stavů.
Bezkonkurenčně to vyhrála katolická církev a její preláti. Také o tom je Bělohorská lež.
Žijeme ve světě, kde minulost je někdy přepisována a kde jsme manipulováni k tomu uvěřit, že se věci staly jinak, než se staly. Bělohorská lež patří k těm zvlášť dobře připravovaným podvodům tisíciletí nejen v našich dějinách, ale i v evropském raném novověku. Proti takto zkonstruovaným lžím nemáme připravenou účinnou obranu, zvláště trvají-li tak dlouho, jako ta bělohorská. Jediné, co nás před ní může chránit je vzdělanost a její využití v poznávání minulosti. Samozřejmě se přitom musíme vzdát víry ve falešné autority a v představu, že katolická církev brání, chrání a miluje pravdu ještě více než své majetky.
Svátky jako ten u příležitosti 28. října má za těchto okolností smysl slavit jen tehdy, pokud jsme ochotni věnovat pozornost i tomu, jak se nejen to, co se před 98 lety odehrálo, ale co tomu předcházelo. Jinak oslavujeme jen s velkou pompéznosti něco, co se stalo jinak. 28. říjen 1918 by bez znalostí o tom, co se odehrálo 8.listopadu 1620 na Bílé Hoře, nedával žádný smysl.
