 |
| Ch- Lindtner (FDP) |
Jan Vítek
28.11.2017 Literárky
Politologové-vševědi prý také věděli, a říkali všem, kdo chtěli naslouchat, že Merklová novou vládu nesestaví, protože Evropou obchází strašidlo populismu. Marx nechť promine, ale tak to jeden z nich napsal ve vlivném švýcarském deníku, který nebudu jmenovat, aby se redakce nemusela stydět. Prozradím jen, že je to Rudé právo lidí, kteří věří v neviditelnou ruku trhu a jsou přesvědčeni, že prožíváme zlatý věk lidstva.
Populismus má dnes stejně hanlivý přídech pro spoustu lidí jako třeba socialismus, komunismus, fašismus a další odpudivé ismy. Když je někdo populista, do lepší společnosti se nedostane, a když se v ní náhodu octne, dívají se na něj jako by měl lepru.
S populismem je lepší nic nemít, protože je nesmírně nakažlivý. Otřete se o něj a už v tom lítáte napořád. Stalo se to německé Svobodné demokratické straně (FDP), která s ním začala koketovat v nedávné volební kampani do Bundestagu, aby vzala vítr z plachet ultrapravicové Alternativě pro Německo (AfD), a skončila v jeho objetí. Dokladem bylo nedávné dohadování o tom kdo s Merklovou půjde do koalice a co za to bude chtít. Podle kancléřky už chyběl jenom krůček k dohodě, když mladý, bojovný předseda FDP Christian Lindner začal zvyšovat antiimigrační laťku výš a výš, že ji Merklová nemohla přeskočit a podlézt se jí nechtělo. Lindner to očekával, z aktovky vytáhl připravené prohlášení a rozdal je čekajícím novinářům. FDP v něm opětovně ujišťovala občany, že stůj co stůj splní svůj hlavní volební slib zastavit příliv imigrantů.
Lindnerovy kritici, je jich mnoho, ho nyní obviňují, že učinil z kancléřky lame duck, chromou kachnu, jak říkají Američané. Jeho příznivci, je jich čím dál víc, ho hájí. Neházejte všechno na Christiana a FDP, podívejte se, co udělal mopslík Merklové sociální demokrat Martin Schulz a oportunisté z jeho SPD, kteří se léta letoucí vezli v jejím super Mercedesu. Hned po volbách z něj vyskočili, a že najednou půjdou pěšky.
Když se ale vše uváží, tak vlastně za tu šlamastiku může německý lid. Není první, který uvrhl svou zemi do patové situace, a jistě ne poslední. Švýcarsko ji po několika referendech také zažilo, a má osvědčenou metodu, jak ji řešit. Nechá lid vyspat povolební kocovinu, vysvětlí a vymluví mu jeho mylné názory a představy, načež ho povolá znovu k urnám, aby mohl udělat reparát. Druhá možnost, ještě nevyzkoušená, je vyměnit lid. Není divu, že Merklová se nejdříve skláněla k té první, avšak nyní vidí, jak se k jejímu nehybnému super Mercedesu přiblížil utrmácený, zpocený mopslík a pošilhává po sedadle vedle ní… Není-li politika také umění rozchodů a opětného sbližování?
Zvláštní člověk tenhle Christian Lindner. Měl příležitost stát se ministrem financí a být zároveň zástupcem Merklové v její čtvrté vládě, ale raději se posadí na lavici opozice. Jeho nepřátelé o něm roztrušují, že trpí syndromem zastánce neobhajitelných věcí. Nejčastěji uváděným příkladem je, že chce zachovat pětistovky euro, aby banky postupně nepřipravily lidi o svobodu vlastnit peníze a platit jimi, bez níž by upadli do područí banksterů. Nebo že navrhuje smířit se s obsazením Krymu Ruskem jako „dočasného trvalého“ řešení, pro něž lze nalézt nejeden precedent. Nebo, že nevzdává naděje, že se mu podaří dát do kupy parlamentní komisi, která bude vyšetřovat osudové rozhodnutí Merklové v roce 2015 přijmout víc jak milion přistěhovalců.
Populista? Spíš realista, který si vzal poučení z prvního období vlády Merklové, kdy liberálně orientovaná FDP jí pomáhala tlačit káru. V parlamentních volbách v roce 2013 ji kvůli tomu nespokojení a zklamaní příznivci opustili a vypadla z Bundestagu. Nyní, když se podařilo s novým programem oproštěným od zpuchřelých článků liberálního dogma dostat obrozující se stranu opět k veslu, Lindner hodlá z tohoto počinku udělat odrazový můstek. Doufá, že poslancům FDP se podaří zvednout selskou peřinu, kterou hodila Merklová na to, co stojí její hosté německé poplatníky, a jak jejich pohostinnost odplácejí. Nač by se paktoval s někým, koho hodlá při nejbližší příležitosti porazit?
Možná, že jednou se mu bude říkat teflonový Lindner. Všechna obvinění z populismu odráží větou, která je jeho mantrou i krédem: Říkám jenom to, co je, a neříkám to, co není.
Když tohle je populismus, koho může strašit a čím?
