Patrick Ungermann
6. 11. 2017
Lidé si vesměs zošklivili nacionalismus, poněvadž se jej naučili vidět ve společnosti šovinismu, rasismu a náboženské nesnášenlivosti. Zvykli si představovat si nacionalismus jako věčně vybuchující kotel slz a krve. Vytýkají mu, že budí vášně, že zmnožuje utrpení a brzdí pokrokové snahy. V tomto duchu píše o nacionalismu ve svém olbřímím díle Toulky českou minulostí Petr Hora – Hořejš: „Ač je ideálům moderní občanské společnosti na hony vzdálen, nacionalismus znovu a znovu ožívá, vrací se do současného světa jako nějaké strašidlo z minulého století… Kdekoli a kdykoli se objevil, lidskou situaci vždy nakonec zproblematizoval, nikoli zjednodušil, lidské trápení vždy umocnil, nikoli odstranil.“
Nač to vyobcování nacionalismu z názorového spektra uvnitř moderní občanské společnosti? Nacionalismus, česky národovectví – národní vlastenectví, je přece druh lásky. Jde o lásku k národu, jehož se cítím být příslušníkem a dědicem. Národní vlastenec je člověk, který si předsevzal vykonat něco dobrého pro dobré jméno a dobrou budoucnost svého národa. Je to člověk, který ví, že národy jsou přirozeně vzniklé a přirozeně žijící obce, jež nám pomáhají vyznat se a zakotvit v ohromném lidstvu. Ví, jak je z hlediska vrůstání do společnosti dobré mít domov ve své vlasti, kde žijí převážně lidé jeho mentality a temperamentu, lidé se společným mateřským jazykem a navíc jim společná kultura a společné dějiny umožnily pracovat pro jistá společná očekávání. Aktuálně vzato: mezi svými blízkými zřejmě nenarazím na tolik různých silových skupin, ať ideologických nebo náboženských, které by mě při střetech mohly na mnoho způsobů ohrozit. To je, prosím, celý ten nacionalismus, a abych nezůstal se svými slovy sám, uvedu pár myšlenek uznávaného historika Josefa Pekaře, který ve stati K odkazu Františka Palackého o nacionalismu píše:
„Teoretici, kteří mluví o domněle pouze negativním obsahu národní ideje nebo řekněme vlastenectví, zapomínají, že vlastenectví je LÁSKA, že je to tedy projev nejryzejší humanity, a že tato láska jako láska mateřská si nepřeje nic vroucněji, než aby svou rodinu učinila účastnou všeho dobra a pozitivního vývoje, k němuž dospěla doba. … Celé Palackého dílo, celá obrovská práce doby probuzení až k jejímu konečnému úspěchu, je jediným nepřetržitým dokladem, jak úrodná a mocná, jak mravně výchovná a kulturně požehnaná síla je národní láska, je nacionalismus! … Nepřidržíme-li se přezíravě záchranné kotvy, jíž je láska k svému národu a své vlasti, láska odhodlaná pracovat a myslit na lepší budoucnost, ta láska, jejíž mocí jsme dosáhli své samostatnosti – bude dříve či později veta po našem triumfu. Mluvím o nacionalismu, jenž (jak Palacký řekl) prýští z pravé lásky, a věřím, že jej lze odlišit od nacionalismu z nenávisti.“
Na rozdíl od Františka Palackého a Josefa Pekaře vůbec nepřipouštím, že by mohl být tak zvaný nacionalismus z nenávisti nacionalismem, ale něco takového nazývám jakkoli zdůvodněnou pomstychtivostí nebo přímo národním šovinismem. Ovšem šovinismus, rasismus nebo náboženská nesnášenlivost, to je něco úplně jiného než nacionalismus, který prýští z pravé lásky. To jsou nadřazenecká názorová, ne-li světonázorová pole, kde se na člověka nenaléhá, aby národ, rasu nebo náboženství tvůrčím způsobem obohacoval, poněvadž už sama jeho příslušnost k nadřazenecky viděné skupině ho prý činí lepším člověkem, nadčlověkem. Proto se nositelé šovinistických snah starají výlučně o obhajobu své výlučnosti, čemuž věnují valnou část svého úsilí. Naproti tomu nacionalista dokazuje hodnotu svého národa svou usilovnou prací, a jestliže je jeho práce prospěšná i druhým národům, tím lépe pro lidstvo, a zpětně, tím lépe pro nacionalistu!
A že nacionalismus budí vášně a zproblematizovává lidskou situaci? Ale to přece není výsada nacionalismu. To spíš samo lidství budí vášně člověka a čas od času zproblematizovává lidskou situaci. Ovšem, jsme-li alespoň trochu prokrvení, máme-li jiskru v oku a alespoň tenkou strunku v srdci, tak si vášnivého lidství, které nás tu a tam žene přes hory doly, ve výsledku moudře vážíme. Protože bez něj bychom jako tiché neosobní stroje páchali naprosté nic. A tak není naším úkolem lidské vášně potírat, ale zalévat je láskou. A té se nejlépe daří v důstojném míru.
