Rozhovor prezidenta republiky Miloše Zemana pro pořad TV Barrandov „Týden s prezidentem“

Co na to říct. Kampaň se stává stále špinavější a špinavější. Tato špinavost je dost zvláštní, protože si uvědomte, že lidé slabších povah budou říkat, tak já bych toho Zemana volil, ale teď jsem se dozvěděl, že on má rakovinu, která metastázuje, že má před sebou tři až sedm měsíců života. No a tak proč bych ho volil, když je na tom takhle. Lidé slabších povah, já věřím, že jich není tak mnoho, ale někteří určitě jsou. Kdybych použil svého oblíbeného výrazu, že ten člověk je svině, tak mě zase někdo obviní z vulgarismu, ale on je svině, protože tohle se prostě nedělá. Na druhé straně, nejenom, že moji lékaři vydali prohlášení, že ten člověk lže, to je jedna stránka věci, ale na druhé straně budeme od něj vyžadovat nejenom omluvu, ale také pět milionů korun. A víte proč pět milionů korun? Protože tady už jednou byl takový případ útoku na jiného prezidenta. Jmenovalo se to Václavka a Dášenka, možná že si na to ještě vzpomenete, pane Soukupe.

Ano, ano, ano.

A kdybychom to vysoudili, tak to samozřejmě dáme do mého volebního fondu a prostředky, které v něm zůstanou, mohu podle zákona věnovat na charitativní účely, takže nakonec ten člověk prospěje dobré věci, protože to všechno půjde na Klokánky, na Fond ohrožených dětí.

Jestli se něčemu dá říkat podpásovka, tak je to toto, protože takovýmto pomluvám, útokům, tvrzením se nelze efektivně bránit.

Ale lze, vydáte lékařskou zprávu, jenomže jsou lidé, kteří věří těmhle tvrzením a nevěří lékařům. A víte, jak se říká lidem, kteří diagnostikují na dálku? Šarlatáni. Šarlatáni, kteří dokáží odhadnout třeba z toho, že se podívají na obrazovku, jestli je ten člověk zdravý nebo nemocný, když je nemocný, jakou nemoc má. A takových šarlatánů bylo v historii léčení lidského pokolení velice mnoho.

Ve filmu Pochyby to přirovnávala, pomluvu a princip pomluvy, přirovnávala k tomu, že když roztrhneme polštář plný peří ve větru, tak prostě potom všechna peříčka už nemůžeme posbírat. Tak budu doufat, že těch peříček se posbírá co nejvíce.

Já mám velmi obdobou analogii. Zubní pasta se dá z tuby vytlačit, ale už ji nikdy nemůžete nacpat zpátky.

Pane prezidente, do prezidentské volby se přihlásil na poslední chvíli Mirek Topolánek, bývalý český předseda vlády a jedna z velmi kontroverzních postav politiky posledních dejme tomu patnácti let. Já vím, že jste říkal, že se o prezidentských kandidátech, o svých soupeřích vyjadřovat nechcete, ale přesto. Je to velmi kontroverzní postava, nechcete to okomentovat?

Z důvodu, který jste sám uvedl, to okomentovat nechci, ale co bych pro Vás neudělal. Zcela bez souvislosti s touto kandidaturou konstatuji, že před několika málo dny nastoupil do vězení Marek Dalík, stačí?

No, šéfredaktor Mladé fronty Jaroslav Plesl uvedl, že volby v posledních letech v České republice nejsou volbami, ale lidovým soudem. Kandidaturu Mirka Topolánka v tomto kontextu okomentoval tak, že lidový soud ho odsoudí právě za to, za ty kontroverze s korupcí, Markem Dalíkem a podobně.

Tak koneckonců každá volba je svým způsobem lidový soud, to není nic nového. Jde jenom o to, aby ten soud nekončil autodafé, tedy upálením, a aby člověk, který byl odsouzen v tomto případě ani nemusel do vězení, ale trávil pokojný důchod například na Vysočině jako v mém případě.

Víte, mě tenhle komentář Jaroslava Plesla zaujal právě z toho důvodu, že v několika předchozích našich rozhovorech jsme hovořili o tom, že politika se možná posouvá více k marketingu a jde více o charisma nebo autentičnost vůdců než o programy, a v tomto kontextu možná to, ten lidový soud, je trefné označení.

Ne úplně, protože já jsem si teď vzpomněl na známý a slavný příklad televizní a rozhlasové diskuze Nixona s Kennedym, a Vy víte, pane Soukupe, že lidé, kteří poslouchali rozhlas, říkali, že to Nixon vyhrál, a lidé, kteří se dívali na televizi, říkali opak z toho prostého důvodu, že Kennedy byl opálený, Nixon se potil, prostě tady vidíte, co dělá televize. Takže byl to marketing, nebo to byl lidový soud? V tomto případě asi marketing.

Pane prezidente, u kandidátů je ještě zajímavá jedna věc. V posledních dnech se rozhořela debata o ustanovení zákona, který říká, že prezidentský kandidát musí doprovodit svoji kandidaturu, nebo doložit svojí kandidaturu, buď padesáti tisíci podpisy občanů nebo dvaceti poslanců anebo deseti senátorů. Někteří ti poslanci nebo senátoři si to vyložili tak, že mohou podpořit více kandidátů, a podepsali více kandidatur. Na mě to nepůsobí úplně logicky. Já jsem četl oba dva, jak zastánce výkladu Ministerstva vnitra, to znamená, že mohou, tak i odpůrce. Pokud to totiž dovedeme do mírně absurdního výkladu nebo představy, tak deset senátorů, pokud bude dostatečně dlouho sedět a dostatečně dlouho podepisovat, tak může nechat kandidovat třeba sto tisíc obyvatel. Takto to zákonodárce asi nemyslel. Váš názor, co Vám říkají Vaši poradci, jak to dopadá?

Já se v tomto případě neptám svých poradců, protože názor, který Vám teď řeknu, zastávám dlouhodobě. Já totiž odmítám možnost, protože je to relikt parlamentní volby prezidenta, aby vůbec poslanci nebo senátoři toto mohli navrhovat nebo nominovat, a to z toho důvodu, že se tady zakládá nerovnost mezi občany. Jeden senátor váží totéž co pět tisíc normálních občanů. Jeden poslanec dva a půl tisíce, ale senátoři a poslanci přece nejsou nadlidé, čili moje doporučení zní, odstraňme v zákoně o přímé, zdůrazňuji přímé, volbě prezidenta toto nesmyslné ustanovení, protože ten, kdo si nedokáže sehnat padesát tisíc podpisů, je upřímně řečeno v očích občanů diskvalifikován. Celkový počet aktivních voličů nebo lidí s volebním právem je osm a půl milionu, jak když nedokážete najít padesát tisíc podporovatelů, tak chcete vyhrát prezidentské volby? Tak potřebujete dva až tři miliony hlasů, a ne padesát tisíc.

Pane prezidente, je tady ještě jedna věc u těch aktualit, která mě napadla. Před několika lety čeští miliardáři si začali kupovat média. A všichni unisono říkali, že si to nekupují kvůli vlivu na politiky a tak dále, ale kupují si to kvůli zisku, protože je to dobrý kšeft. Zmíním tři, pan Babiš, pan Křetínský, pan Dospiva. A teď to vypadá tak zvláštně, úplně stejní miliardáři, kteří si kupovali ty média a všem nám vysvětlovali, že si je kupují kvůli kšeftu, si kupují ty politiky. Pan Babiš si tedy nikoho nekoupil, ten je politikem sám a pravděpodobně bude předsedou vlády. Pan Křetínský si tedy pořídil pana Topolánka, protože pro něj pracuje, a pan Dospiva si tedy pořídil pana Robejška, to se mu moc nepovedlo, ale ten princip, kecali nám tedy? Je to nájezd miliardářů do politiky?

Dá se říci, že to byl spíše vývoj jejich názorů, ale to je chytrá otázka, pane Soukupe, protože já jsem si to nedávno uvědomil taky.

Oni jsou to totiž ti samí lidé.

Ano, jde o to, dokonce je tam ještě jeden miliardář, a to byl myslím ten, kdo si koupil pana Kulhánka, tedy, s prominutím, koupil.

Ano, ano.

Ale už nevím, jak se jmenuje.

Pan Sehnal.

Sehnal, ano, ten založil myslím neúspěšně novou Občanskou demokratickou alianci, ale to už je trošku jiný příběh. Mně se to říká, pane Soukupe, mě si nikdo nekoupil, to zaprvé. A miliardář taky nejsem, to zadruhé. Takže já se na to můžu dívat s nadhledem jako z obláčku a můžu to kriticky komentovat.

Víte, kdo se dá koupit, nemá kandidovat na prezidenta, ať kandiduje na obecního radního, tam to tolik nevadí, ale kandidovat na nejvyšší funkci ve státě, a přitom lidé o něm budou vědět, že je to koupená loutka, financovaná, kde transparentní účet je zasypáván penězi tohoto miliardáře. No, pane bože, jaký to smysl?

Tedy mohu říci, našich rozhovorů jsme dělali takřka třicet, jak jsme se shodli, prezidenta Miloše Zemana si skutečně nikdo koupit nemůže. To mohu garantovat.

Pane prezidente, minulý rozhovor, minulý týden jsme hovořili o faktu, že nechcete po Andreji Babišovi doložení většinové podpory Parlamentu před tím, než ho jmenujete předsedou vlády. Hovořili jsme o různých konsekvencích, o tom, že vláda bude mít všechny exekutivní pravomoci a o určitých rizicích. Piráti se vyjádřili tak, že pokud se toto stane, obrátí se na Ústavní soud. Odhadujete reálnost, že tu žalobu podají a případně její úspěch?

Já si myslím, že Piráti si dodatečně nastudují ústavu, protože co inzerují, že chtějí v té žalobě vyjádřit? Že prezident je povinen v případě, že neuspěje třetí pokus o jmenování premiéra, aby se rozpustila Sněmovna a do šedesáti dnů se vypsaly předčasné volby. Až si Piráti přečtou ústavu, tak zjistí, že v ústavě je věta, ‚prezident může rozpustit Sněmovnu‘, nikoli musí. Mimochodem četl jsem velmi zajímavý rozhovor Pavla Rychetského, poněkud později, než jsem sám toto řekl, kde Pavel Rychetský v podstatě říká totéž. On dokonce říká doslova, že v takovém případě, pokud by tedy prezident nerozpustil Sněmovnu, by vláda bez důvěry mohla vládnout celé své funkční období. Tak když to říká i předseda Ústavního soudu ve veřejně publikovaném rozhovoru, proč bych to neříkal i já jako právní laik.

Ale tak obecně platí, že zákon je zákon, a ústava je nejvyšším zákonem státu a je potřeba text zákona ctít, ať se nám líbí nebo nelíbí. To platí pro každého, tak pokud je to tak, tak nepochybně předseda Ústavního soudu je nejvyšší autoritou u výkladu ústavy. Když jsme u Pavla Rychetského, on se dokonce vyjádřil v jednom z rozhovorů tak, že, teď mu vkládám tedy do úst spíše svoji interpretaci, není si jist, jestli by předsedou Sněmovny měl být představitel hnutí ANO právě z toho důvodu, že v případě, že dojde ke třetímu pokusu o sestavení vlády, tak předsedou Sněmovny by neměla být osoba, která rozhoduje zcela podle libovůle. Zákonodárce tedy myslel toto právo, které dal předsedovi Sněmovny, tak, že on je povinen před tím, než to právo uplatní, než předsedu vlády jmenuje, najít si ve Sněmovně sto jedna poslanců, právě, a předseda Sněmovny to právo má právě proto, že je předsedou Sněmovny. To znamená, tu situaci ve Sněmovně zná a lze dovodit tedy, že je otázkou, jestli by předsedou Sněmovny měl být představitel hnutí, které se dvakrát po sobě…

Tak zaprvé, Pavel Rychetský není poslanec, a nechme poslancům, ať si tuto věc vyřídí mezi sebou. Zadruhé, to, co jste teď říkal, je trošku zmatené, protože ani předseda Sněmovny není věštec a nemůže předem odhadnout, jak ta která volba dopadne. Podle mého názoru daleko důležitější je, aby předsedou Sněmovny byla obecně uznávaná osobnost, a pan Vondráček napříč politickým spektrem takovou obecně uznávanou osobností je, a bohužel jich máme ve Sněmovně tak málo, že zahodit tuto šanci by byla chyba. Vzpomeňte si na nešťastného Mílu Vlčka, který tam byl provizorně, a nakonec se ukázalo, že provizorium je velmi dlouhodobé.

No já jsem se ptal na to, nebo upozornil jsem na názor Pavla Rychetského, že to poslední třetí právo jmenovat předsedy vlády není tedy libovůlí předsedy Sněmovny, ale že podle názoru předsedy Ústavního soudu je povinen si předtím zjistit podporu v té Sněmovně.

Není povinen, vůbec není. A znovu opakuji, já chápu, že se Pavel Rychetský často vyjadřuje i k věcem, které se ho příliš netýkají, ale v tomto případě znovu doporučuji, ať to ponechá poslancům, mají větší hlavu.

Zmínil jsem žurnalistu Jaroslava Plesla, ještě je jeden žurnalista, takový Karel Gott české žurnalistiky nebo možná Iveta Bartošová české žurnalistiky, Jindřich Šídlo, který upozornil na sociálních sítích na to, že vítězná strana měla předsedu Sněmovny v novodobé české historii třikrát, zatímco jiná strana čtyřikrát. To znamená, že žádná tradice neexistuje.

No dobře, ale když tomu tak bylo, tak ta jiná strana, tedy opoziční strana, byla víceméně stejně silná nebo téměř stejně silná jako ta strana vítězná. Dám příklad, ODS a tehdejší, nikoli dnešní, sociální demokracie měly po třiceti procentech a lišily se několika málo procenty. Tam je možné se dohodnout, tam je to v pořádku, ale, pane Soukupe, jak je možné, aby strana, která má jedenáct procent, kandidovala svého předsedu na předsedu Poslanecké sněmovny?

Dobře, poslední otázka k této situaci, k této, propletenci vztahů při jmenování vlády. Hodně se mluví teď o beznadějnosti té situace, že prostě jednoznačná většina není. Ona by byla, ale pan Babiš říká, že nepůjde vládnout s panem Okamurou. Piráti zase říkají, že nebudou vládnout s Babišem, stejně jako ODS. Hodně se mluví o takové analogii s rokem 98. Vy, při sestavování vlády to vypadalo, že jste byl v podobně beznadějné situaci, a nakonec jste řešení našel, opoziční smlouvou. Vidíte teď nějaké elegantní řešení, jak z toho ven?

Ale ano.

Váš osobní názor?

Můj osobní názor, který je ale opřen o veřejná prohlášení některých řekněme představitelů politických stran, je, že už ta nevůle jít do vlády s Andrejem Babišem se drolí. Připomínám prohlášení Vojtěcha Filipa, že je ochoten za určitých podmínek tolerovat Babišovu menšinovou vládu. Když jsem se ho ptal, jaké podmínky to jsou, tak mně říkal, že je to přijetí zákona o obecném referendu. Žádný problém. Jasný postup při zvyšování minimální mzdy, žádný problém, a ještě něco, což také nebyl žádný problém. Zaregistroval jsem dokonce i vyjádření Ivana Bartoše, že očekává, že při druhém pokusu bude vláda sestavena. A podle mého názoru jsme teprve na začátku. Já znovu a znovu opakuji, že koaliční vyjednávání vede pouze a jedině Andrej Babiš, a nikoli já a ani se o to nesnažím. Já jenom mapuji terén, abych znal názory těch relevantních politických hráčů, ale jsem také toho názoru, že k třetímu pokusu, o němž jsme před chvíli mluvili, možná vůbec nedojde, a že věc se vyřeší v pokusu druhém.

Takže se domníváte, že to klubko se začíná pomalu rozplétat a dejme tomu chvilku času a ono se rozplete? Tak tomu mám rozumět?

Já bych řekl, že, aniž bych tvrdil, že se zrovna strany budou předhánět, kdo uzavře dohodu s Andrejem Babišem, to by bylo příliš cynické a příliš zbrklé, tak si myslím, že s plynutím času jejich ochota bude narůstat.

Pane prezidente, trošku jsme při debatách o sestavení nové vlády zapomněli na tu stávající. No, my jsme na ní zapomněli, protože o ní není takřka vůbec slyšet. Funguje ještě, vládne nám někdo? Já jsem si to uvědomil dneska ráno, že vlastně několik dnů jsem v médiích neviděl vůbec žádný výstup?

Ta vláda je ve stavu potenciální demise, aktuální demise samozřejmě přijde, až budou zvoleny orgány Poslanecké sněmovny a až se podaří zabránit panu Kalouskovi v jeho pokusech obstruovat, to znamená nevolit tyto orgány. Uvědomte si, pane Soukupe, že by to v podstatě znamenalo i problém se státním rozpočtem a schvalováním zákona o státním rozpočtu a řadu dalších věcí. Nicméně vážím si toho, že všechny ostatní parlamentní subjekty tento šílený a zlovolný nápad pana Kalouska, který je v podstatě dán jenom jeho pomstychtivostí, už není ministr financí, málem se nedostal do Sněmovny, tak se alespoň snaží škodit, že, ochromit činnost Sněmovny. A protože ostatní to odmítli, tak si myslím, že až se pan Kalousek vymluví za řečnickým pultem, což mu evidentně dělá dobře, tak že Sněmovna se vrátí k normálnímu pořádku.

Pane prezidente, pojďme opustit českou politiku, k té už toho asi více neřekneme nebo není více věcí, které mě napadají, na co se zeptat, protože ta situace se mění a upřímně řečeno všechno je pořád ve fázi spekulací. Jeden říkal, druhý říkal a třetí možná něco věděl. Pojďme to nechat být.

Pane prezidente, světem, zejména v Americe, v Británii, v Německu, hýbe kampaň #MeToo. To #MeToo znamená, že ženy na sociálních sítích se přihlašují, komentují svoje zážitky se sexuálním nátlakem. Já bych to jaksi definoval tak, že sdílejí zážitky s muži, kteří přeskočili fázi dvoření a chtěli přestoupit rovnou k fázi tělesného přibližování a zejména jde samozřejmě o to, že zneužili svoji pozici nadřízeného, producenta, který přiděluje herečce roli, je šéfem a tak dále. Není spíše divné to, že se u nás o tomto nemluví a tam se mluví, než naopak?

Tak Američané dali světu kromě užitečných věcí také jednu věc méně užitečnou, která se jmenuje harassment a která často spočívá ve vydírání mužů ženami. Já jsem četl jeden odkaz #MeToo: „před patnácti lety mě tehdejší ministr plácnul po zadku“, cituji doslova. Před patnácti lety, dobře, takže to je harašení s velmi zpožděným časovým účinkem. Pane Soukupe, stejně jako třeba prohibice, která ve Spojených státech selhala, i harašení jednou ustoupí ze scény dějin a bude nahrazeno něčím daleko užitečnějším, například krásným lidským vztahem, který má samozřejmě i sexuální dimenzi.

To jistě, ale pokud muž tedy přeskočí tu fázi dvoření, tak to v pořádku není. Zvláště pokud je ještě v mocenské pozici. Nejsme v tom příliš benevolentní?

Naopak. My jsme národ Milana Kundery, pane Soukupe, a ve Směšných láskách Milan Kundera říká, že dvoření má tři fáze, registráž, kontaktáž, konzumáž. A já v jedné ze svých knih říkám, že znám ty, kdo to dokázali zvládnout za jeden jediný den. Nebyli obviněni z harašení patrně proto, že včetně té konzumáže to té ženě, v méně častém počtu případů muži, bylo příjemné.

To je možné, ale neočekáváte přesto podobnou vlnu u nás? Já Vám řeknu, že v médiích před lety, myslím si, že teď s existencí sociálních sítí a možností komunikovat s veřejností jinak než médii to pravděpodobně už není tak časté, ale před nějakými patnácti lety v médiích nebylo výjimkou, že redaktoři nebo šéfredaktoři si vymáhali různé sexuální služby nebo blízkost s celebritami prostě proto, že pak o nich napíšou nebo tak. Nebylo to úplnou výjimkou. Nezastírejme si, že to…

Já si myslím, že dnes je to stejné, ale podobně, jako jsme se před chvíli bavili o tom, že nemám zkušenosti s miliardáři…

Ten princip je špatně.

…tak musím říci, že nemám ani zkušenosti s tímto typem vymáhání sexuálních úsluh. Víte, pane Soukupe, to je něco podobného jako s prostitucí. Chlap, který si musí platit sex, není chlap. A ten, kdo si vymáhá sexuální služby, aniž by se mu tohoto daru dostalo dobrovolně, taky není chlap.

Dobře. Pane prezidente, minulý týden přišla do Česka zpráva OSN, která nás mírně kritizuje za pomalou integraci Romů do společnosti. Doporučuje nám bojovat s xenofobií, islamofobií a tak dále. Jak obecně hodnotíte stav lidských práv v Česku?

Ale my jsme se shodli s panem novým ministrem Chvojkou, že zaprvé, lidská práva nejsou jenom práva menšiny, ale také práva většiny, a zadruhé, že lidská práva nejsou práva politická, jenom, ale také hospodářská a sociální. A pokud jde o ty Romy, víte, já si myslím, že nemá cenu, aby existovala pozitivní diskriminace Romů, protože i pozitivní diskriminace je pořád diskriminací. To znamená, ke všem máme přistupovat stejně. A já rád používám té kategorie nepřizpůsobivý a definuji si ji jako lidi, kteří odmítnou nabízenou práci, i když jsou absolutně zdraví. Že mezi těmi je devadesát procent Romů, to je asi pravda, ale může tam být také deset procent bílých flákačů, a my k nim máme přistupovat naprosto stejně. Teprve kdybychom kteroukoli z těchto dvou skupin diskriminovali, ať už pozitivně nebo negativně, tak porušujeme lidská práva.

Já jsem zaregistroval vyjádření Andreje Babiše, který říká, že ministerstvo pro lidská práva, které teď vede ministr Chvojka, on těch agend tam má víc, ale jsou tam lidská práva, je zbytečné, a že by si představoval, že by se agenda lidských práv převedla na Ministerstvo práce. Mě to překvapilo, a přiznám se, moc se mi to nelíbí. Jaký je Váš názor?

Já jsem četl jeho výrok na Ministerstvo spravedlnosti, pokud se nemýlím, ale možná, že jsem četl špatně.

Já myslím, že on říkal, že na Ministerstvo spravedlnosti by se převedla Sekce Legislativní rady vlády a Sekce lidských práv na Ministerstvo práce.

Podívejte se, paseku, kterou podle mého názoru udělal v této oblasti Jiří Dienstbier, ale předtím například Michael Kocáb, můžete odstranit dvojím způsobem. Buď že ministr pro lidská práva bude kvalifikovanější než tito předchůdci, nebo tím, že tento rezort ne zrušíte, ale začleníte pod jiný rezort. Obojí je možné.

Pane prezidente, vidíte mezi českými politiky někoho velmi inspirativního? Je někdo Vaším favoritem svými schopnostmi, vzděláním, rétorickými schopnostmi, rozhledem?

Ale ano, já jsem se nikdy netajil, že je mně sympatický Jan Keller, což je europoslanec a jistě uznáte, že europoslanec je politik. Kromě toho je to profesor sociologie a kromě toho na rozdíl od našich žurnalistů umí psát. To už jsou tři pozitiva, a abych citoval Jiřího Paroubka: „Řekněte mně, kdo to má”?

Pane prezidente, ještě jedna zpráva z tohoto týdne. Probíhá jeden z procesů proti těm obviněným v kauze takzvaných trafik, kdy za podporu tehdejší vlády, respektive rezignaci na poslanecký mandát a tím nepřímé možnosti schválit tehdy daňový balíček, byly těm poslancům nabídnuty lukrativní posty. Za to byli obviněni a ten proces se táhne spoustu let. Je to známá věc. Soudkyně Králová tento týden smetla odposlechy, na kterých v podstatě celá ta kauza je postavena, ze stolu s tím, že byly nezákonně pořízeny. Upozorňuji na to, že ta samotná existence té kauzy vlastně vedla k dalekosáhlým politickým změnám. Teď to tedy, soud zatím nerozhodl, ale zatím to tedy nevypadá, že by mohl pro žalobce dopadnout úspěšně. Máte k tomu nějaký komentář? Při vším respektu k tomu, že soud je nezávislý samozřejmě.

Soud je nezávislý. Na druhé straně tady je naprosto zřetelná analogie s tím, že soudce, který se tuším jmenoval Zelenka, smetl v první nebo druhé instanci odposlechy jako nezákonné v kauze Rath. Tak tady je naprosto jasná analogie včetně toho, že odvolací soud nebo Nejvyšší soud dal ministru spravedlnosti za pravdu, když říkal, že bez těchto odposlechů by vlastně ani vůbec nebylo známo, že Rath má s sebou tu krabici od vína s těmi sedmi nebo kolika miliony, protože i to bylo zjištěno z odposlechů. A samozřejmě, že odposlechy jsou naprosto normální způsob a jestli nechceme, aby spousta lumpů běhala po svobodě, tak je samozřejmě musíme používat.

Ale tyto dvě konkrétní kauzy v lidech opravdu vyvolaly zděšení, že jsme zkorumpovanou zemí, a ti na to se reagovali ve volbách a tak. A teď se ukazuje, že ty kauzy možná prostě byly nezákonné, možná…

Ale čemu říkáte nezákonné? Já už jsem tohle jednou někde rozebíral, kde mě zajímalo, jak vlastně se stalo, že soudce Zelenka označil odposlechy za nezákonné. A dozvěděl jsem se, že to bylo kvůli tomu, že vlastně soudci jenom mechanicky přejali stylizaci státních zástupců, kteří je žádali o povolení odposlechu, čili a contrario, kdyby ten soudce napsal slohové cvičení, kdyby vzal fakta z té žádosti státních zástupců, ale vyjádřil to jinými frázemi, jinými větami, jinými slovy, tak to najednou podle soudce Zelenky nezákonné nebylo. Uznejte, že to je velmi absurdní.

No dobře, to je sice možné, ale pokud ty důkazy, já jsem schválně použil slovo nezákonné, protože já nevím, jestli ta kauza se stala nebo nestala, ale pokud tedy hlavní důkazy budou prohlášeny za nezákonné a v procesu nemohou být přijaty, nechci předjímat rozhodnutí soudu, ale je možné, že soud zamítne tu žalobu právě z toho důvodu, že není důkazně podložena, a ta obžaloba těch dotyčných končí a jsou nevinni. Na základě toho se stala spousta společenských událostí. Reagovali ve volbách, vznikly nové strany a tak dále. A nakonec to tedy může dopadnout tak, že ta kauza skončí a obžalovaní budou nevinni.

Já tady upozorňuji ještě jednou na judikát. A judikát je, že Nejvyšší soud konstatoval, že odposlechy nejsou nezákonné a ani nemohou být, protože, opakuji se ještě jednou, spousta lumpů bez odposlechů bude běhat po svobodě. Ono jich je dost i tak.

Dobře. Pane prezidente, jak hodnotíte situaci v ČSSD. Mně přijde, že ČSSD po tom volebním výprasku se tak uzavřela do sebe, s voliči a veřejností příliš nekomunikuje a pravděpodobně se zaobírá sama sebou uvnitř, ale my o tom mnoho nevíme. Já dám takový příklad, my jsme zvali předsedu ČSSD pana Chovance do televizní debaty, a ten prostě přijít nechce. Dnes nakonec přijde pan předseda Sněmovny Hamáček, což je dobrá zpráva, ale přeci jenom není to vysoký, nebo není to nejvyšší stranický představitel. Přežije to ČSSD vůbec?

Tak Jan Hamáček je bezesporu jedna z nadějí sociální demokracie. On se držel tak trochu v pozadí, nepokoušel se o nějaké konfrontace nebo kontroverze, což mu možná teď prospěje. A mějte trochu soucitu. I v politice občas potřebujete soucit, a když kdysi vlivná strana spadne na sedm procent, tak se nedivte jejich vedoucím představitelům, že jsou trochu frustrováni a že do té televize prostě nechtějí chodit.

Pane prezidente, poslední část debaty pojďme věnovat domácím ekonomickým otázkám. Já jsem si přečetl, že průmyslová výroba poroste letos o sedm procent, což je vynikající zpráva. Stavebnictví ale mnoho let už stagnuje, čím to je?

Tak především tím, že stagnují veřejné investice a zejména inženýrské stavby. Já Vám řeknu strašnou dvojici čísel. Před několika málo lety činil podíl investic na státním rozpočtu, na výdajích státního rozpočtu patnáct procent. Já jsem to kritizoval, že je to hrozně málo. Víte, kolik je teď? Čtyři procenta. To je neuvěřitelné. Já jsem rád, že máme přebytek státního rozpočtu, ale ne za cenu, že utlumíme investice, protože pak se odsuzujeme k budoucí zaostalosti. Náš ekonomický výkon v budoucnosti je nesen investicemi a nikoli spotřebou. Ta je příjemná, ale produktivitu práce nám určitě nezvýší.

Budete o tom hovořit s ministrem nebo s předsedou vlády Babišem?

Už několikrát, když jsme měli na toto téma takový malý seminář v Lánech, jsme o tom mluvili. Andrej Babiš zastává názor, že u nás byl investiční boom, já si to nemyslím. Samozřejmě něco jiného jsou soukromé investice, kde můžeme být relativně a pouze relativně spokojeni, ale z důvodů, které jsem Vám řekl, ty veřejné investice stagnují nebo dokonce klesají. Inženýrské stavby, to jsou především stavby v oblasti dopravní infrastruktury. A já vím, že se každý rok otevírají desítky kilometrů dálnic, jenom jsem si toho zatím nestačil všimnout. Dosáhli jsme výrazného úspěchu, někde v jižních Čechách se podařilo otevřít tři a půl kilometru dálnice.

No před volbami vždycky spousta nových dálnic, po volbách to pak končí. Samozřejmě je pravda a je to logické, to, co říkáte, že role veřejného sektoru ve stavebnictví je naprosto nezastupitelná. A současně se chlubíme tedy přebytky rozpočtu, dobře fungující ekonomikou, zvýšeným výběrem daní, a přesto stavebnictví neroste či stagnuje a veřejné investice nestoupají. Tam směřovala moje otázka, bude to podmínka nebo silné doporučení prezidenta republiky pro novou vládu?

Tak pokud budu v Poslanecké sněmovně a pokud tam jako minule budu mluvit k návrhu zákona o státním rozpočtu, tak s několika aktualizacemi řeknu prakticky totéž, co už jsem říkal minulý rok. Říkal jsem, že investice nemají volební právo, a proto nezajímají, zejména před volbami, nezajímají politiky, ale přitom investice, a nic jiného než investice, jsou důležité pro budoucí ekonomický růst. A mimochodem, investice do dopravní infrastruktury, které mají nejvyšší takzvaný multiplikační efekt, jsou ještě z těch důležitých investic ty nejdůležitější.

Moje poslední otázka k ekonomice je penzijní systém. Český penzijní systém letos končí pravděpodobně v deficitu pouhé čtyři miliardy, což je nejlepší výsledek od roku 2008. Nepochybně to souvisí i s tím, že je malá nezaměstnanost. To znamená, počet lidí, kteří přispívají do systému, je nezvykle vysoký, nejvyšší za posledních několik let nebo desetiletí, přesto, budete chtít po nové vládě jasnou a srozumitelnou koncepci reformy penzijního systému?

Ne. Já sdílím názor, že takzvaný průběžný systém pay as you go, jak se tomu někdy říká, v podstatě nevyčerpal svoje možnosti. Že jsou tam vhodné některé parametrické úpravy, ale to už jsou detaily. Všechny tvrzení a katastrofické scénáře založené na některých demografických prognózách, zdůrazňuji některých, pane Soukupe, se ukázaly jako málo pravděpodobně. Vy víte, že počet živě narozených dětí se po dlouhé době opět začal zvyšovat. A z toho všeho vyplývá, že já bych penzijní systém nechal zhruba v tom stavu, v jakém je teď.

Úplně poslední otázka, pane prezidente, se týká zahraniční politiky, či spíše možná historie. V těchto dnech uplynulo sto let od Velké říjnové socialistické revoluce, která vedla ke vzniku Sovětského svazu.

Ježišmarja.

Pojďme si jen tak v průběhu jedné dvou minut těch sto let Sovětského svazu zrekapitulovat z Vašeho pohledu.

Podívejte se, já vím, že se teď mám zachmuřit a argumentovat o sérii zločinů, které se staly už za Lenina. Pozor, když čtete knihy o gulagu, tak gulag založil Lenin, nikoli Stalin. Pak tedy za Stalina, ale pak i za dalších, že, včetně Brežněva, který nařídil okupaci mé země. Možná, že je to nemístný smysl pro humor, ale Velká říjnová socialistická revoluce a vše, co po ní následovalo, bylo to, čemu Jára da Cimrman říká průkopnictví slepých uliček.

A dovolte mi, protože je to krásná anekdota, kterou už jsem říkal Míšovi Gorbačovovi a dalším, abych naše setkání uzavřel touto krásnou anekdotou. Tak tedy: „Zemře Leonid Iljič Brežněv a kupodivu se dostane do nebe, kde se potká s posledním ruským carem Mikulášem II. A car Mikuláš se ho ptá, tak co, Leonid, je Ruská říše velká? Velká, říká Brežněv, od Baltu až po Tichý oceán. Jako za mě, jako za mě, říká Mikuláš. No a co, armádu máš silnou? Dvě stě padesát divizí. Jako za mě, jako za mě. No, a co lidi, lidi se bouřej? No, bouřej. Jako za mě, a co s nima děláš? No na Sibiř je posílám. Jako za mě. A co lidi, pijou? Pijou. Jako za mě, a jakou vodku pijou, Leonid, osmatřicetiprocentní? Ne, říká Brežněv, čtyřicetiprocentní. Očeň interesno, říká car Nikolaj. No skaži, Leonid, stálo za to kvůli těm dvěma grádusům dělat Velkou říjnovou socialistickou revoluci?“

Takže, když jste se na to zeptal, místo chmurných historických analogií se Vám pokusím odpovědět anekdotou.