Jiří Jírovec
23. 11. 2017
Tak jsme zase jednou rozhořčeni. Tentokrát kvůli ruskému článku, který vysvětluje události Pražského jara 1968. Ty, jak známo, vyvrcholily vojenskou akcí pěti zemí Varšavské smlouvy v srpnu 1968. Rok 1968 je velice ošemetné téma. Buď připustíme, že společnost bezvýhradně podporovala Dubčekovo vedení (tedy KSČ) nebo uznáme, že proti systému jedné strany stála významná opozice. První možnost je mrzutá, protože znehodnocuje tvrzení, že komunistický režim byl nesnesitelný a bojovali proti němu všichni a všemi prostředky. Druhá možnost je velmi komplexní, protože vede k otázce, co chtěla opozice dosáhnout a jaké možnosti jí k tomu dávala tehdejší geopolitické situace.
V Československu byl v období 1968-89 skutečně mír a nezměnil se sociálně-ekonomický systém. Význam srpnové invase ale spočíval v tom, že upozornila Západ, kam až může jít a do čeho se nemá plést.
Teprve po roce 1989 se stalo to, čím “Poučení z krizového vývoje” ospravedlňovalo 21. srpen. Byl obnoven kapitalistický systém a politická orientace země se otočila o 180 stupňů.
To je holý výčet faktů, nikoli moje hodnocení jednotlivých událostí.
Západ neměl zájem na tom, aby v Československu zvítězil dubčekovský socialismus s lidskou tváří. Důležité bylo využít změn k co největšímu oslabení východního bloku. To se přece dělo již od roku 1948.
Připomeňme si, že v šedesátých letech měl Západ presidenta Ceaușesca za hrdinu, protože nepovolil přístup armád Varšavské smlouvy na rumunské území. Když byl s manželkou v prosinci 1989 zastřelen, získal doživotně nálepku diktátor. Teď tam mají vojenské základny druhé strany a je klid.
Výňatky, které byly z ruského článku zveřejněny, jsou urážlivé v tom smyslu, že pochybují o tom, že Čechoslováci mají holubiččí povahu a neprali by se.
Nedávno jsem obědval s bývalými spoupracovníky. Místo jmen uvedu naše dlouhodobé pobyty v zahraničí v šedesátých letech. Kolem stolu byly dva roky Kanady, dva roky Británie, a po jednom roce Skotsko, Kanada, Německo a moje Kanada. Byli jsme všichni nestraníci.
Mluvili jsme i o komunistech a padl názor, že jsme proti nim měli bojovat. Prý i za cenu toho, že by to dopadlo jako v Sýrii. Někteří spolustolovníci tím pozdním nápadem nadšeni, ale nikdo by se asi skutečného boje nezúčastnil…
Zdá se, že zmíněný článek opomíjí tehdejší geopolitickou situaci. Existovala Železná opona a mocnosti měly pevně vykolíkovaná území, kde si dělaly, co chtěly.
Je nepochybné, že v takové situaci nehrozilo, že by USA a jejich spojenci vojensky zasáhli na obranu jakéhosi Dubčeka.
Je pravda, že 21. srpna 1968 šlo o hrubý zásah do vnitřních záležitostí Československa. Jsme tedy i po čtyřiceti devíti letech pobouřeni, když to někdo vidí jinak. To, že protestujeme proti článku, o němž ruský premiér prohlásil, že je v rozporu s oficiálním stanoviskem ruské vlády, je jistě v pořádku (*).
Naše reakce možná souvisí s přesvědčením, že připomínání historie zamezí jejímu opakování. Pak bychom ale měli hájit zájmy nás “malých” podle pravidla “padni, komu padni”.
Pochybuji, že jsme kdy protestovali proti vojenskému zásahu USA v Panamě v prosinci 1989. Tehdy nebyl ve hře sanitární kordon kolem SSSR, ale kontrola panamského průplavu. Američané Panamu bombardovali, během tří týdnů zabili 2000-6000 lidí (odhad americká vlády je uprostřed), odstranili bývalého agenta CIA Noriegu a nechali jeho poraženého presidentského protikandidáta pronést přísahu (nejspíš o věrnosti panamskému lidu) na americké vojenské základně.
Proti tomu byli Rusové v roce 1968 břídilové…
(*) Jan Kavan v ČT24 řekl, že ten článek byl pokusem “hodit vidle” do jednání Zemana s Putinem.
