Rostislav Iščenko
24. 12. 2017 zdroj
Hlava Ruska Vladimír Putin vytvoří do konce svého čtvrtého funkčního období systém, který bude moci fungovat v autonomním režimu bez ohledu na to, kdo se dostane na nejvyšší post, říká publicista Sputniku Rostislav Iščenko. Rozsah úkolu je srovnatelný s petrovskými reformami na počátku 18. století. Tehdy byl v Rusku vytvořen natolik celistvý, funkční a efektivní systém, že podnět, dodaný zemi, umožnil, nehledě na skutečnost, že ne všichni imperátoři se vyznačovali vynikajícími kvalitami, aby pokojně existovala dvě století.
A právě k řešení tohoto složitého a systémového problému, řešení, které se nevyhnutelně střetne s pasivním (a možná i aktivním) odporem části politických elit, Putin potřebuje mandát lidu. Učinil již Rusko opět velkým. Nyní je nutno upevnit úspěch na staletí. Pak se země sama o sobě stane nejlepším památníkem Putinovy vlády.
Důležité předvolební prohlášení Vladimír Putin již učinil: řekl, že jde do prezidentských voleb jako samostatný kandidát. Odvážím se předpokládat, že, nehledě na všechny zahraničně-politické úspěchy a skutečnost, že zahraničně-politická aktivita Ruska nebude v příštích šesti letech klesat, bude hlavní pozornost příštího období Putina soustředěna dovnitř země a bude věnována provádění složité a systémové politické reformy, uvažuje dopisovatel Sputniku Bělorusko Rostislav Iščenko.
Proč ne za vládnoucí stranu?
Mezi čtvrtým a dvanáctým rokem 21. století se Vladimír Putin snažil vytvořit v Rusku fungující systém stranické a politické soutěže. O tom, že sázel na stranický systém, svědčí skutečnost navržení Dmitrije Medveděva v roce 2008 a Vladimíra Putina v roce 2012 za kandidáty prezidenta za stranu Jednotné Rusko (před tím, v roce 2000 a 2004 byl Putin také samostatným kandidátem).
Ale ruské politické strany (ať provládní, ať opoziční) nebyly připraveny převzít odpovědnost za osud země. Poslanci jsou ochotně s to podporovatt vládu nebo dokonce ji kritizovat (zejména za to, že “není dost Putina”). Ale ve skutečnosti oponovat, vytvářet programy a vládu, která bude pracovat v zájmu Ruska lépe, než ta, kterou jmenuje Putin, prostě nemohou, nechtějí.
Je možné je pochopit. Břemeno odpovědnosti je příliš velké, příliš vysoká je cena za chyby. Proč nepřesunout odpovědnost na prezidenta, když je to možné?
V tomto smyslu se opoziční strany liší od provládních pouze tím, že poprvé jsou připraveny se zavřenýma očima (bez vnikání do podstaty věci) odmítnout jakoukoli Putinovu iniciativu, a ty druhé jsou stejně tak připraveny podpořit veškerou činnost moci. Ale moc bez odpovědnosti neexistuje. Strany a politici, kteří neberou na sebe odpovědnost, se nestávají ničím jiným než dekorací.
Vzhledem k tomu, že politické strany nejsou schopny zajistit kontinuitu a stabilitu orientace země, se ruský politický systém drží na Vladimíru Putinovi. On je jádro. Kdyby Putin usiloval o doživotní moc, už dávno by jí dosáhl.
Ale v tom právě spočívá problém, že prezident Ruska se snaží vytvořit systém, který bude pracovat nejen s Putinem, ale i bez Putina, a kromě Putina.
A co dál?
Čtvrté období nemusí být nutně ukončením Putinova vládnutí. Může se opět stát premiérem. Může odejít k Teng Siao-pchingovi (morální autority jsou tak vysoké, že žádné volby nejsou pro rady neformálního vůdce překážkou).
Je ostatně také možné změnit Ústavu, protože není zde stát pro Zákon, ale Zákon pro stát. Domnívám se, že konečné rozhodnutí bude souviset s tím, do jaké míry se podaří dokončit nezbytnou reformu systému moci.
Čtvrté období Putina je zaměřeno nejen a ne tak na to, aby se zajistila i tak dosažená politická stabilita, jako na garantování kontinuity putinského politického systému a jeho rozšíření do budoucna.
Toho nelze dosáhnout, dokud je prezident jediným nositelem důvěry lidu a jediným realizátorem vůle lidu. V případě kompetentní a energické hlavy státu může být takový systém velmi efektivní, ale negarantuje kontinuitu prováděné politiky na mnoho let.
Samoregulační systém
Putin se poté, co dvakrát experimentoval s kandidaturou na prezidenta za stranu, ne náhodou rozhodl jít k volbám jako samostatný kandidát. V takovém případě dostává mandát lidu na ty reformy, které strany nebyly s to udělat (nebo spíš nechtěly) v letech 2008-2017.
Jakákoliv politická síla má právo podpořit prezidenta, ale žádná z nich nemůže diktovat svůj postoj v zásadních otázkách.
Na konci svého čtvrtého funkčního období (bez ohledu na to, zda bude pokračovat ve své politické kariéře) by měl Vladimír Putin dosáhnout u systému, který vytvořil, nejen efektivity, ale také pružnosti a kontinuity, schopnosti pracovat v autonomním režimu, bez ohledu na to, kdo zaujímá nejvyšší post. Zhruba lze říci, že do systému je nutné zabudovat “ochranu před hlupákem”.
Protože stranický experiment selhal a není čas v něm pokračovat, potřebná reforma bude provedena bezprostředně prezidentem, opírajícího se o vůli a důvěru lidí.
Pracuj, nebo budeš propuštěn
Mimo jiné by to mohlo vést ke zrychlené rotaci politických elit v Rusku. K aktivnímu fungování vertikálních a horizontálních výtahů, které budou ještě aktivněji přivádět do popředí politického života mladé gubernátory a ministry – onu novou elitu, která je předurčena řídit zemi v letech 2030-2050.
Ne všem se podaří se udržet. Kádrové chyby se budou napravovat stejně operativně. Úředníci budou mít podstatně méně času na to, aby prokázali svou efektivitu.
Je to nevyhnutelná daň za netečnost politické třídy, která se projevuje v posledních deseti letech.Tím spíš že reformu, za níž si politická třída nepřála převzít odpovědnost, je prezident nucen realizovat nejen v podmínkách politické časové tísně, ale i tvrdého vnějšího tlaku na Rusko a na něj osobně.
Rozsah úkolu je srovnatelný s petrovskými reformami na počátku 18. století. Tehdy byl v Rusku vytvořen natolik celistvý, funkční a efektivní systém, že podnět, dodaný zemi, umožnil, nehledě na skutečnost, že ne všichni imperátoři se vyznačovali vynikajícími kvalitami, aby pokojně existovala dvě století. A to nebyla krajní mez. Kdyby nebylo shody okolností mezi lety 1880 a 1917, říše by existovala i nadále.
A právě k řešení tohoto složitého a systémového problému, řešení, které se nevyhnutelně střetne s pasivním (a možná i aktivním) odporem části politických elit, Putin potřebuje mandát lidu. Učinil již Rusko opět velkým. Nyní je nutno upevnit úspěch na staletí. Pak se země sama o sobě stane nejlepším památníkem Putinovy vlády.
Pro Novou republiku vybrala a přeložila PhDr. Vladimíra Grulichová
