Pro skutečné umění

Avatar
Původní autoři

Patrick Ungermann
11. 12. 2017
Možná se to stalo i vám: Stojíte v parku před hromadou svařeného a jinak přitentočkovaného železa. Kov zůstal v rezavém (přírodním) stavu. Anebo otálíte v muzeu před pěti ledabyle pohozenými pneumatikami. O obojím vám řeknou, že je to umění. Ne uličnické, ale pouliční. Protože myslím, že lidé stoupají, upadají a zase nějak stoupají ve všech oborech lidské činnosti, dovolím si napsat o umění.


Pokud povím, že všechno už je nějaké umění, skoro to vypadá, jako bych dal na srozuměnou, že nic není umění. Prostě jsem v obou případech neřekl, že umění má nějaký rozměr. Že je to činnost jiná než ta, která žádné umění není. Můj tatínek byl fotograf a výtvarník. Profesionál, protože se oběma obory skutečně živil. Bylo to v době, kdy umění mělo poměrně jasné vymezení a poměrně pevné místo v lidském životě. Jak ale hodnotit, co je umělecký výsledek tvořivého ducha dnes? Tekuté písky dnes přeci patří ke každodenní skutečnosti. A také k jisté libůstce. Jenže, postavte si na nich dům…

Čeština nás naštěstí nenechá v tekutých píscích dopadnout na dno. Základ slova umění je um – něco umět. Ani každá tvorba není umění. Tvoření je soustředěná činnost. Často tvoříme ve vytržení a směřujeme k nějakému cíli, k výtvoru. Ale umění musíme umět. K jeho zvládnutí vedou schody nadání a schody píle, usilovného cviku. Když jeden pařížský „malíř“ metá z odstupu dvou metrů štětci namočenými v barvě vstříc bílému plátnu a pokládá to za umění, mýlí se. Ponechat věci náhodě, to není ani tvorba. Může jít o vtip nebo i o cestu ven z nudy, ale ne o cílevědomou soustředěnou činnost.

Vzpomeňte na Picassa. Tvořil většinu života. Ovládl různé umělecké směry, jejich techniky včetně výrazových prostředků, a v pokročilejším věku tvořil svérázně picassovsky. Byl to pan umělec, poněvadž velmi uměl. Nejdřív uměl a až potom si mohl dělat, co chtěl. Malíři se dřív běžně učili kopírováním mistrovských pláten, aby ovládli množství směrů v umění, spoustu technik. Umělečtí kováři postupují stejně. Dobrý spisovatel bývá dobrý čtenář. Dobrý hudební skladatel je i dobrý interpret hudebních opusů.

Tatínek maluje zduřelou pošmournou krajinu Yellowstoneského národního parku tři čtvrtě roku. Je vidět každé stéblo a předměty vrhají stíny. Některé jsou tmavší, jiné ne, a ani odstín mlhy není jednolitý. Ten obraz mluví, je velmi výmluvný. Dívám se do něj a navštívil jsem Yellowstone. Dovedu stejně citlivě reagovat na abstraktní dílo? Ano i ne. Ano, když mi přijde být výmluvné. Když cítím jeho koncepci, že nějakou má, že se dopracovalo ke sdělení, že nežije jenom samo pro sebe. Když dílo vydalo svědectví o tom, že to umělec umí s materiály, s prostorem, se sebevyjádřením i s komunikací s lidmi. Když se ukazuje, že tvořil, pracoval, dřel, že k nám byl intelektuálně poctivý!

Jestli je za výtrusem na pneumatice nebo za sešlápnutou plechovkou od limonády na podstavci z polystyrenu přišpendlené sebeslavnější jméno, a před artefaktem sebezprohýbanější název, pak po tom „zvláštním“, za dva a půl milionu vydraženém, ničem v propadlišti času neštěkne pes, a tak je to spravedlivé.