Zdeněk Hrabica
14. 1. 2018
Co obnažilo české politické divadlo v prvním kole volby českého prezidenta, bylo myslím nejenom pro mne, docela tristní. Nenechal jsem se ovlivnit hodně zřetelnými a leckdy zběsilými agitkami ala všichni proti Zemanovi, všichni lepší než Zeman. Nezapůsobila na mne gestikulace ani rétorika žádného z osmi proti Zemanovi, odkud a kam nás kdokoliv z nich kam chce přivést a zavést. Agitace dokonce před kostely a v kostelích – kam politické plakáty rozhodně nepatří – se minula účinkem.
Vzal jsem na vědomí reakci předsedy vlády o tom, že guru by neměl vést zemi jenom na východ – tedy jenom k Rusku a k Číně – ale svým rozmáchnutím i do jiných končin širého světa a že by se měl občas zamyslet i nad složením svých nejbližších spolupracovníků. Případné! A už vůbec na mne nezapůsobily lukulské oslavy vyzývatele pro druhé kolo po skončení prvního kola. Zatím není vůbec co slavit. Ani to, že vzorem pro jeho českou kampaň byl slovenský misantrop, kterého voliči jako neznámého před časem přivedli na Bratislavský hrad.
Audience
Kdybych měl tu svatou moc z těch osmi na českém dvorečku mé duši odpovídali pouze dva černí vzadu, co skončili v zástupu skoro bez povšimnutí. Z jejich přítomnosti i z výsledku jsem si pro sebe udělal ponaučení, že jim o výsledek ani zdaleka zase tolik nešlo. Kdo je vystrčil, a proč, jenom čert ví. Ten úplně poslední neměl podle mého vůbec žádný důvod, aby po skončení udělal veřejné gesto, že ve druhém kole podpoří vyzyvatele proti současnému prezidentovi. A “ani vítač ani kývač“ z kola vypadl, vypařil se jako pára nad hrncem. Sám, a jediný si to však nezasloužil. Proto asi ani těžkou porážku neunesl, přestože si na placku dal srdíčko s lvíčkem uprostřed. Dobře ví, že se v žádných exekucích ani v bankrotech, ani v chatrčích ze slamníků pod mosty nebo v hostivařském křoví nad přehradou – jako tisíce jiných, on nikdy neocitne.
“Hlavně se neposrat” (červenám se) – bylo už jednou jeho krédem. Sám mám v tuto chvíli zcela jiné pocity ze života.
foto autor
