 |
| Vítač i amerických bombardérů |
Podoben Caesarovi po návratu z Gálie, s triumfálním výrazem ve tváři a ověšen holdováním davu, vešel v sobotu odpoledne prezidentský kandidát Drahoš do svého volebního střediska, aby ten dav slavnostně pozdravil, poděkoval mu a zodpověděl pár otázek novinářů. A v jedné té odpovědi řekl, že když slyší, že v druhém kole prezidentské volby bude tedy stát proti Zemanovi, neví prý dost dobře tomu, proti komu že to bude vlastně stát? Jestli proti Zemanovi, anebo spíš proti těm, kteří jej pracovně vlastně tvoří – to je Mynářovi, Ovčáčkovi a Augustinovi?
Jako kdyby jen tak pokoutně, jako když obchodník podstrkuje zákazníkovi zboží tak, aby si toho na oko nikdo ani moc nevšiml, ale přece jen aby to všichni viděli, chtěl davu v sále i národu u televizních přijimačů naznačit, že Zeman sám o sobě žádnou skutečnou personou vlastně není a nemůže tedy dobře být ani jeho Drahošovým volebním soupeřem. Protože jestli Zeman něčím skutečně je, pak je tím, co existuje jen skrze a prostřednictvím tří jeho fámulusů. Ti do něj pumpují své rozumy a dělají z něj tedy to, co je. Bez nich je Zeman nula.
Mám dojem, že nic nešťastnějšího a hloupějšího než tohle v ono sobotní odpoledne už Drahoš vyřknout (či jen naznačit) nemohl. Ve dvou finálních předvolebních debatách, které se očekávají, bude stát proti Zemanovi – a ten bude na pódiu sám, bez rádců, kteří by mu mohli cokoli šepat do ucha – a přesto to bude, pane Drahoši, masakr, jaký jste na své kůži ještě v životě neokusil.
