Dobrovolníci jsou vyzváni k odchodu

Avatar
Původní autoři

Genadij Petrov
30. 1. 2018      zdroj
Tiše, bez velkého rozruchu v médiích, běží na Ukrajině významný proces: mizí fenomén zrozený válkou na Donbasu – takzvané dobrovolnické prapory, které se postupně stahují z fronty. Prezident Petr Porošenko shromažďuje všechny ozbrojené formace do jednoho úderného seskupení. A aby šlo do boje, toto právo se tvrdě rozhodl ponechat si jen pro sebe.


Tento týden byl z fronty na západ země, do místa trvalé dislokace odsunut takzvaný Zakarpatský legion – 128. horská pěší brigáda. Je to jeden z největších a nejbojeschopnějších útvarů Ozbrojených sil Ukrajiny. Je v něm hodně “uvědomělých” dobrovolníků a celá dobrovolnická jednotka – prapor Zakarpatsko, sestavený převážně z obyvatel Užhorodu a jeho okolí.

17. ledna byl stažen z fronty a poslán do týlu nejznámější ukrajinský dobrovolnický prapor Ajdar. Podle některých zpráv je na řadě přemístění praporu Donbas. Bylo by obtížné nevidět v tomto přemísťování souvislosti se zákonem o reintegraci Donbasu, nedávno přijatým Nejvyšší radou. Vždyť tento dokument fakticky likviduje jakoukoli autonomii jednotlivých ukrajinských ozbrojených formací. Všechny z nich se dostávají pod přísnou kontrolu ukrajinského prezidenta, jehož pravomoci ohledně řízení “lidí se zbraněmi” na ukrajinské straně výrazně rostou.

Co to jsou dobrovolnické prapory?

Mezi jevy současného ukrajinského zmatku má dobrovolnické hnutí zvláštní postavení. S dobrovolníky, kteří šli do boje na Donbas, tak říkajíc, od srdce, je neoddělitelně spojena první fáze války. Do určité míry byli schopni nahradit pravidelné ukrajinské jednotky, které se nacházely ve stavu chronické nebojeschopnosti. Na papíře byly dobrovolnické prapory podřízeny nějakým ukrajinským silovým strukturám a byly součástí státní mašinérie. V praxi se často formovaly na základě krajanského nebo ideologického principu, nebyly financovány ze státního rozpočtu a byly velmi úzce spojeny se svými sponzory – vlivnými osobnostmi v ukrajinské politice.

Nebyly například pro nikoho žádným tajemstvím zvláštní vazby oligarchy Igora Kolomojského s praporem Dněpr-1 nebo blízkost ministra vnitra Arsena Avakova k praporu Donbas. V ukrajinských médiích byly dobrovolnické prapory určitou dobu obklopeny aureolou romantiky, pro jejich velitele (nebo častěji pro ty, kteří se tak polohovali) bylo vedení těchto jednotek úspěšným odrazovým můstkem do vysoké politiky. Pro nepřátele byly dobrovolnické prapory neustále na přetřesu. Byly obviňovány z válečných zločinů, byly ztělesněním obrazu nepřítele – ukrajinského nacionalismu, příslušníci praporů často nebyli bráni do zajetí.

S odměřenou nelibostí se na aktivitu dobrovolníků dívalo vedení ukrajinských pravidelných ozbrojených sil. Mnoho ukrajinských vojenských velitelů neskrývalo, že dobrovolnické prapory jsou z jejich pohledu destruktivní silou, která komplikuje zmatek na frontové linii i mimo ni. Zvláště silné byly tyto nálady po Ilovajském kotli, kdy mediálně nejpodporovanější velitelé praporů (Semjon Semenčenko a Jurij Berjoza) strávili hodně času ve vysílání ukrajinských televizních kanálů a obviňovali z porážky vedení ozbrojených sil a osobně náčelníka generálního štábu Viktora Muženko.

Svého času se příspěvky ukrajinských médií o Ilovajsku zřetelně dělily na dvě části: jedny hledaly viníky ve vedení armády, ty druhé u dobrovolnických praporů. Ale viditelně nesnížily sympatie k dobrovolnickému hnutí v ukrajinské společnosti porážky. Jeho představitelé se stali aktivními účastníky ukrajinské politiky a samotné dobrovolnické prapory se ocitly v centru různých nechutných událostí: sponzoři (tentýž Kolomojský) je aktivně používali ve svých obchodních válkách, samotní velitelé praporů měli a mají dalekosáhlé obchodní zájmy.

A konečně se projevil vliv velkého počtu osob s kriminální minulostí v dobrovolnických praporech, a ostatně i s kriminální současností. Mezí, která přiměla ukrajinskou společnost trochu přehodnotit roli dobrovolnických praporů v novodobé historii země, se stal patrně případ roty Tornádo, která byla, jak se ukázalo, utvořena ze zločinců a vedl ji mnohokráte odsouzený kriminální “znalec”.

Tečka na závěr

To všechno usnadnilo Porošenkovi postupný proces “zkrocení” dobrovolnických praporů a jejich sponzorů. Zákon o reintegraci Donbasu bude pravděpodobně poslední tečkou v tomto procesu. Je v něm jasně stanoveno, že dobrovolnické prapory, stejně jako všechny ostatní ukrajinské ozbrojené formace, které vedou bojové aktivity na Donbasu, jsou podřízeny veliteli Společného operačního štábu ozbrojených sil země, jmenovanému prezidentem. S finanční autonomií “dobrovolníků” bude také skoncováno: byli postaveni na roveň s běžnými vojenskými jednotkami.

Je pravda, že válkou podporované “značky” – Donbas, Ajdar, Azov atd. – je sotva nutno pohřbívat, a to i v případě, že na Donbasu nastane klid (a vše k tomu směřuje). Tento zákon o reintegraci počítá s tím, že otázka o tom, kde budou použity ozbrojené formace, je čistě v kompetenci prezidenta. Má právo vydat rozkaz k použití síly na Donbasu, ale možná … i v Kyjevě. Za těchto podmínek mohou přijít lidé s ne nevinnou reputací, kteří umí střílet (tedy ti, jichž je stále v dobrovolnických praporech mnoho), státním orgánům náramně vhod.

Pro Novou republiku vybrala a přeložila PhDr. Vladimíra Grulichová