Ilona Švihlíková hodnotí výsledek státního rozpočtu ČR. Proč hlavním problémem není přebytek rozpočtu, ale spíše nápadný nesoulad mezi plánem a realitou a neschopnost státu investovat a strategicky plánovat…

Avatar
Původní autoři

6.1. 2018   Argument,část článku
Ministerstvo financí zveřejnilo na svém webu výsledky hospodaření státu za rok 2017, který, i když ještě nemáme data za celý rok, bude z hlediska ekonomického růstu i vývoje na trhu práce, velmi úspěšný.Vývoj rozpočtu to potvrdil – státní rozpočet skončil malým schodkem, přesahujícím 6 mld. korun.

Pro jistotu uveďme, že jak příjmy, tak výdaje, se pohybují přes 1 270 miliard, tedy přes jeden bilion korun. S malou nadsázkou tak můžeme výsledek rozpočtu považovat de facto za vyrovnaný.

Pravicová opozice dlouhodobě kritizuje vládu za to, že i v době růstu, a dokonce i velmi vysokého růstu, není schopna držet rozpočtové přebytky. Je to (paradoxně?) argumentace à la Keynes, který rozpočtové saldo uchopil jako aktivní nástroj hospodářské politiky a vyvrátil bludy o tom, že je potřeba mít vždy rozpočet vyrovnaný. Empirická zkušenost nám nicméně ukazuje, že jen málo zemí je schopno v dobrých časech docilovat dlouhodobějších přebytků, spíše jsou deficity menší, nebo je rozpočet, tak jako u nás, víceméně vyrovnaný. Vzhledem ke stavu celkové soustavy veřejných financí u nás a také tomu – jak bylo správně uvedeno i na tiskové konferenci MF – že je ČR schopná obsluhovat svůj dluh velmi dobře a mohla se těšit jako jedna z mála zemí i ze záporných výnosů – nepovažuji tuto skutečnost za primární problém. Saldo rozpočtu by nemělo být dominantním cílem hospodářské politiky – jak to dopadá, když se tak stane, už víme. Zkušenost politiky kalouskovských škrtů, které vedly k druhé recesi, je v tomto ohledu dostatečně poučný (a politicky odstrašující).

Osobně mě – při hrubém pohledu, bez detailnějšího rozboru na plnění jednotlivých kategorií daní atd. – trápí spíše, že a) plánovaný schodek se dlouhodobě a masivně rozchází s realitou b) stát není schopen uskutečňovat naplánované kapitálové (investiční) výdaje.

Podíváme-li se na vysvětlení toho, že rozpočet skončil (opět) podstatně lépe, než bylo v návrhu rozpracováno, pak najdeme příčiny na obou stranách. Příjmy byly vyšší – to i ministryně financí v tiskové konferenci vysvětlovala, protože správně odhadla, že to bezesporu padne jako otázka. Příjmy byly vyšší jak kvůli hospodářskému růstu, který překonal očekávání, tak i, jak tvrdí paní ministryně, kvůli lepšímu výběru daní. Na straně výdajů se snižovaly náklady na obsluhu dluhu (to je právě ten pozitivní vývoj výnosů z dluhopisů), ale bohužel neplnění kapitálových výdajů. (viz také rozhovor s Martinem Fassmannem zde).

Nerozebírala bych odlišnost plánu a výsledku, kdyby rozdíl byl malý a kdyby se jednalo o jednoroční výkyv. Ale podíváme-li se do minulých období, vidíme, že se jedná o jev dlouhodobý a rozdíl značný. Vždyť na minulý rok byl plánován deficit 60 mld., ergo rozdíl mezi skutečností a plánem je přes 50 mld. korun! Někdo jistě může namítat, že se jedná o rozdíl v pozitivním slova smyslu – deficit skončil lépe, než se čekalo. Taková odpověď ale nemůže uspokojit. Jednak nám ukazuje, že je něco špatně v plánování rozpočtu – odborně, či politicky (naplánuju větší deficit, ergo např. podseknu v odhadu příjmy, abych pak vypadal dobře?), jednak je pak potřeba podrobné analýzy, která ukáže, jako v tomto případě, na nedostatečné využití naplánovaných zdrojů na investice.

Zatímco procentní plnění v příjmech celkem bylo přes 102 %, pak u výdajů celkem to bylo 98 %, přičemž už v prvním odstavci MF konstatuje, že se nedočerpalo 22,2 mld. Téma investic zaznívá nejen pravidelně z úst prezidenta, ale bylo také zmiňováno při rozpravě v Poslanecké sněmovně.

Nejde ale jen o EU, jak se často uvádí. Spoléhat se dlouhodobě na zdroje z EU není dobrá politika, nemluvě o tom, že odlivy zisků od nás vysoce převyšují vše, co od EU dostaneme (a což západní země EU čím dál častěji chtějí používat jako bič na „neposlušné“ země, kam patří především Polsko a Maďarsko).(pokračování zde)