Zdeněk Hrabica
30. 1. 2018
Premiér v demisi si ne zcela při vědomí dovolí za parlamentním řečnickým pultíkem vyřknout, že za peníze lze u nás skoro všechno. Vzedme se vůči němu lavina. Jsme přece právní stát! Každý už máme svou zřetelnou zkušenost a víme jiné: Houbelec máme právní stát! Všechno je jinak. Vždyť jsou zde přece Krvesajové z Hradu! Všeci kradnú!
Ve Světě v obrazech, kde jsem pracoval, mi při jeho konci , po roce 1989, po skoro padesátiletém učinkování na počátku devadesátých let skoro všichni kolegové hlasitě radili: „Zdeňku, musíš krást také, kradou všichni!“ S většinou jsem se navždycky rozešel.
Někteří začali krást na pokyn zhůry. Musíme se přece uživit, nebudeme spát pod mosty. Nešlo ani tak o restituce jako šlo o privatizace – ukradené musí být vráceno; majetek KSČ a SSM do služeb všeho lidu! Šlo i o tunelování. SONP Kladno, OP Prostějov, minerální vody, energetické zdroje, nadnárodní společnosti!
Příklady táhly. Orlík, s likérkou Becherovky, čachrování s Lucernou, mezi potomky a Chemapolem.
Z výsostných míst jsem jako zvědavý novinář odposlechl pokyny: Kradou všichni, vždyť jde jenom a jenom o prachy. Milióny se válely po ulicích. Jenom je umět zvednout a krást. Raději jsem třel bídu.
Včera – ve vinárně U Piaristů s malířem Josefem Jírou – uši Vlasti – policejní, bretschneidrovské – vlasti moji milené – v reakci na můj křivý, „hájot“ HJ poškozený nos- hlesly : „Však my tě Žídě s křivým rypákem stejně jednou rozšlápneme“.
Dneska jinak, když si troufám vzepřít se neviditelné ruce trhu – s vyhrůžkou na minulost a při nekázni mně vlastní: „Však my tě ptáčku stejně jednou chytíme při činu“. Tentokrát však může jít o tlak při tlaku na změnu dodavatele energie, vody, vzduchu… A to už nechci licitovat s pojmy – exekuce, persekuce, šibenice.
Nic nám nechybí. Třít znovu bídu – nebo se vzepřít – vzbouřit se? Toť otázka a také volba! Na barikády – ani na Majdan se mi nechce. Síly ubývají!
Krvesajové z Hradu nebo z podhradí. Všeci kradnú!
