Pražská kavárna

Petr Žantovský 12.1.2018  Literárky
 

Fenomén, který je vetknut do titulku, získal v poslední době zcela nový obsah. Může za to pan prezident Zeman a jeho lidé, kteří pojmem „pražská kavárna“ nazývají zhruba stejnou skupinu lidí, pro něž kdysi politolog Bohumil Doležal, pokud mne paměť neklame, jako první zavedl pojem „pravdoláskovníci“.

Tedy ono pohyblivé souručenství lidí spjatých bezmeznou úctou ke světovému názoru Václava Havla, vyjádřenému právě oním bonmotem o „pravdě a lásce“, která musí zvítězit nad „lží a nenávistí“. Pojem „pravdoláskovníci“ je samozřejmě nikoli náhodou pociťován, zejména těmi, kdo jimi jsou, jako lehce hanlivý. Znamená totiž odvozenost vlastní osobnosti, názorů a ideálů od nějakého vzoru, zde někdejšího prezidenta. Nepůvodnost, stádnost, poslušnost ikoně, ať už je jakákoli – na tom nesejde.

Pojem „pražská kavárna“ je tedy vlastně o chlup něžnější, decentnější, bezpříznakovější. Jenže velice nespravedlivý. Většina z těch, kdo pojem „pražská kavárna“ užívá v automatické asociaci na množinu „pravdoláskovníků“, tím zároveň říká, že náš svět vezdejší je rozdělen vedví. Jedna část je ona „pražská kavárna“, zlatá klec tvořená a osídlená „hochy, co spolu mluví“ (toto poláčkovské označení vnesl do politické mluvy pro změnu Miroslav Macek, pokud byste si již nevzpomněli), nu a druhá část, patrně ta větší, je zbytek světa vně „pražské kavárny“. A v tom je právě ta dějinná nespravedlnost. Povím hned proč.

Nejprve se ale vraťme do časů, které tak pěkně popsal někdejší prokurista od Borového Julius Firt v knížce Knihy a osudy nebo – mnohem obsáhleji – bohémský nakladatel Otakar Štorch-Marien v memoárové trilogii Sladko je žít, OhňostrojTma a co bylo potom. Pro kulturní život první republiky, jejíž atmosféra překypovala kulturou, zejména literaturou a malířstvím, byla právě pražská kavárna životně důležitým prostorem, kde se setkávali, přátelili i přeli umělci „spříznění volbou“. Nejen volbou řemesla – literatury, výtvarného umění, hudby, divadla, ale často také volbou nějakého jednotícího ukazatele. Příkladně v pražské kavárně Union (tam, co je dnes modernistická krychle České spořitelny místo bývalého Albatrosu na rohu Perštýna) se potkávali autoři, mající něco společného s Borovým (sídlil dvě stě metrů ve směru k řece, na Národní) a Štorch-Marienovým Aventinem (sídlilo sto metrů ve směru od řeky v Purkyňovce). Bratři Čapkové, Závada, Mahen, Mathesius, Hoffmeister a mnoho dalších. V další pražské kavárně Arco u Masarykova nádraží se zase scházela pražská židovská literární enkláva – Brod, Kisch, nepravidelně též Kafka. Důvod je opět nejspíše geografický – do Josefova je odtud pár minut pěší chůze. A tak by se dalo pokračovat. Louvre na Národní třídě býval druhým domovem Eduarda Vojana (pravda, je odtud pár kroků do Zlaté kapličky), ale také třeba Františka Langra (Borový je přes ulici) či Jana Zrzavého (do Mánesa co by kamenem dohodil) atd. Zkrátka a dobře: pražská kavárna, ať už na jakékoli adrese, hostila ve svých časech (a mohla to být léta desátá až třicátá, šedesátá či osmdesátá) výkvět českého umění. Zdejší stoly a židle pamatují lokty a zadky všech velkých mistrů, na nichž stojí budova české kultury.

A když pominul zlatý věk kaváren, nastoupily kluby – ten spisovatelský na Národní (kdykoli jste vešli, potkali jste titány – od Vladimíra Körnera po Josefa Hanzlíka), ten filmařský v Adrii (se štamgasty Františkem Vláčilem, Ester Krumbachovou a desítkami dalších), ten novinářský v Pařížské ulici (byl činný ještě počátkem 90. let, úžasně se tam dalo popít a pohádat se třeba s Ivanem Svitákem). To v paměti nás všech, pěkně prosím, co to pamatujeme, byla stále ještě pražská kavárna. A bez uvozovek.

Co tím chci říci? Že v pražské kavárně se scházelo to nejlepší, co země česká v daných oborech nosila. Platí to však o „pražské kavárně“, jak ji do současného jazykového úzu vnesl Miloš Zeman a jeho lidé? Tvrdím, že nikoli. Protože tato zemanovská (Zemanem však ani v nejmenším nezaviněná) „pražská kavárna“ je spolkem lidí spjatých politicky, kdežto ta někdejší pražská kavárna měla společný jmenovatel ve snaze těch, co ji tvořili, zachytit, postihnout, vyjádřit ve svém díle krásno. Jistěže se v Unionce, Louvru či Adrii promílala politika, jak by ne, to je jeden z kořenů, z něhož – mimo jiné – vyrůstá umění dneška a umění pro zítřek. Ale není to jediný modus vivendi a operandi. Je to jen berlička, pomůcka, prostředník k něčemu mnohem silnějšímu, významnějšímu a trvalejšímu. Tvrdím opět, že tato dnešní „pražská kavárna“ nic pro věčnost, ba ani pro zítřek netvoří a o nic takového neusiluje. Je souručenstvím jednotlivců hnaných ambicí vládnout ostatnímu světu, a to pokud možno ještě dnes.

Proto volám všechny přátele dobré pražské kavárny – spojte se a bojujte za očištění jména pražské kavárny od nánosu, jímž je dnes pokryto. Abychom se my, kdož máme rádi dobrou kávu a dobré lidi, mohli sejít v kavárně pražské i mimopražské a utvářet tam ve svobodné pospolitosti své životy navzdory tomu, co by nám ta „pražská kavárna“ tak ráda diktovala.

– – –