Patrick Ungermann
15. 1. 2018
T:G.Masaryk k liberální demokracii: „Demokrat pohlíží na liberalism skepticky (jméno liberál vzniklo ve Španělsku!), poněvadž liberalism je starší názor. … Dějí se stále pokusy liberalism opravit, zdemokratizovat, socializovat.“
Politické strany 19. století byly krokem k občanské volnosti a emancipaci. Byla to hnutí s ohromnou členskou základnou, s programy tak širokými, že vydaly na řadu týdeníků. Poslanci pořádali tábory lidu a s lidmi se velmi často domlouvali, protože politika byla často té poctivosti, že byla blízko starořeckému významu – péče o obec. Národní obrození stavělo nejen hezké veřejné budovy, ale hledalo tolik potřebnou národní jednotu, která prostě bez domluvy zastupitele s lidmi není možná.
Ještě i to prvorepublikové rozhádané politikaření mohlo rozsáhlé programy a vize nabízet na pokračování v novinách. Noviny pak často byly dalším orgánem politických stran. Ještě v devadesátých letech (po sametu) obsahovaly obří předvolební plakáty programy stran a jejich osobností, aťsi šlo stále častěji o programy zavádějící, protože nesplněné.
Soudobá degradace praktické politiky, jako služby obci a občanům, dost možná spočívá ve zdůrazňování ekonomického liberalismu. Ten se přirozeně hodí právě do kapitalismu. Slovem kapitalismus nenazýváme nějaký společenský řád. Ani žádnou dalekonosnou ideu. Jde o souhru hromadění peněz a statků (kapitálu) a jeho částečného uvolňování. Hromadění i částečné uvolnění kapitálu umožňuje jistou kupní sílu, která pohání trhy se zbožím. Těmito vztahy se čistý kapitalismus vyčerpává. Proto sám o sobě nestojí na společenských myšlenkách, ani je nešíří. V tom je statický. Jeho dynamické krize způsobuje právě ta volná ruka trhu, právě ten liberalismus: Dokud se to prodává, budeme to chrlit. Pokud se trh ze dne na den nasytí, přijde ze dne na den krize. Svou krizi kapitalismus vyhodnocuje jako krizi finanční, ne jako krizi společenskou. Aby se krize s nasyceným trhem nestřídaly tak často, výrobci odlévají značné prostředky do neustálých jako by novinek, které rozkřikne reklama. Reklama má za úkol přesvědčit nás, že dnešní rýč je o hodně jiný (lepší) než ten včerejší. Jinými slovy: Máš v nářadí už dva rýče? Zapomeň na ně a pořiď si třetí – revoluční!
To, co politické strany po roce 2 000 dělají, vnímám v podstatě jako soutěž o trhy v duchu liberalismu. Strany už nemají masovou členskou základnu. Neuživily by se z členských příspěvků. Uživí je až státní peníze za vysokou volební účast a za faktický podíl na moci. Strany se stále častěji stávají inženýrskými projekty se započítaným veřejným míněním a jemu odpovídající rétorikou. Často jde o pidistrany s co nejvyšší projektovou úspěšností. Projektanti politických stran v duchu projektu vycházejí z psychologie reklamy. I výroba tzv. kauz je zahrnuta. Tady už o službě obci – občanům nemůže být řeč. Strany se stávají finančně mocenskými záměry.
V přednášce Demokratism v politice z roku 1912 Tomáš Garrigue Masaryk o liberalismu píše: „Demokrat pohlíží na liberalism skepticky (jméno liberál vzniklo ve Španělsku!), poněvadž liberalism je starší názor. … Dějí se stále pokusy liberalism opravit, zdemokratizovat, socializovat.“ Ve stejné přednášce v kapitole Právo na revoluci Masaryk spojuje revoluci v pravém (demokratickém) smyslu s právem lidí na revoluci: „Pro každého myslícího člověka je právo na revoluci nesporným. Každý myslící člověk má právo se bránit. … Revoluce v pravém slova smyslu, jakou si moderní demokrat přeje, jest, aby lid byl připraven převzít otěže administrativy. Konstituce a parlamentarism je pouze začátek tohoto nedokončeného převratu.“ Starší liberalismus jako učení o volném trhu a neviditelné ruce trhu, který je popisem fungování kapitalismu, nemá v popisu práce provádět demokracii. Demokracie (lidovláda, lidospráva), to už není pojem ze světa peněz.
Na tomto rozcestníku začíná demokrat vidět v reklamě na liberalismus vodění lidí za nos. Je to pohled zákonitý a správný. Skutečným nepřítelem liberalismu není ani skupina radikálních marxistů nebo anarchistů, ani křesťanská etika, jejíž charitativnost zatím neopanovala svět. První dvě skupiny by bez tržního prostředí mohly vyhladovět. A křesťanskou správu svých i planetárních věcí nemůžeme provádět bez Boží pomoci. Na ni ovšem nemusí liberálové věřit. Opravdickými nepřáteli jsou pro reklamu na liberalismus právě demokraté. Těm jde o to, udělat i z trhu službu pro občany. Z fungujícího trhu fungující službu. Tím by demokraté liberalismus překonali. Kapitál by pravděpodobně přerozdělili, ale ne tak, aby popřeli to, co v kapitalismu účelně funguje. Proto se liberalismus snaží slovo demokracie sníst. A tak tvrdí: „Demokracie je přece to, co se už děje. Vy jste si nevšimli, že výrazem demokracie je soutěž povolených politických stran o přízeň voliče na trhu volby?“ Takhle liberálové zašantročili demokracii. A co je nositelem a garantem demokratismu? Nic menšího než přirozené lidské celky, například národy. Ne státy, superstáty a jiné pakty, ale národy. Ty ovšem liberalismus moc rád nemá. Pojďme ještě k TGM: „Z humanity se pak dovozuje právo národnosti vedle státu a církve, a proti státu a církvi. Člověčenství je organisace z národů, ne ze států, stát je něco umělého, historického, národ je něco přirozeného. Národnost přichází jako část člověčenstva k platnosti.“ Tentokrát jsem citoval z té samé přednášky, ovšem z kapitoly Politika a humanita. Nepochybujeme, že globalizace je část z programu liberalismu, a nepochybujeme, že globalizace vidí v národní totožnosti hrozbu. Dokonce už nepochybujeme o tom, že hrozbu, tentokrát v globalizaci, vidí opravdoví demokraté.
Liberální stranické projekty si voliče do své kuchyně nepřizvaly. Volič má být konzument, ne spolutvůrce! Ke konzumaci parlamentních voleb plně dostačuje, jak já říkám, vidět mordu na billboardu. Obličej je značka. Každý rozepnutý nebo upnutý knoflík pod tím obličejem patří ke značce, k promyšlené reklamě na „světlé zítřky“. A vlastně i ty světlé zítřky se staly čistě reklamním sloganem, za kterým ve většině případů nic dál do budoucna nehledejme.
Vůbec bych řekl, že ekonomický liberalismus v globálním rozměru žádné ideje neskýtá. Celou věc si představme tak, že rodina si po práci usmyslí: Dnes si v bytě uděláme demokratickou atmosféru, zítra oligarchickou, pozítří aristokratickou, a tak dále. A liberalismus v ekonomickém smyslu budeme používat jako návod, jak při tom při všem zprovoznit mixér. Zřejmě jsem teď rozzlobil ty, kteří si liberalismus představují jako prémii pro jisté myšlenky a proti jiným (neliberálním) myšlenkám. Omlouvám se, nechci vás popouzet. Rád bych jen dořekl myšlenku, kterou promýšlím a sem tam obracím 28 let.
Do stavu bez demokracie nás naposled dostala záměna aktu spoluvlády za trh s omezenou politickou soutěží. Přitom neběží o nějaké dobře ukrývané spiknutí. Manipulace s veřejným míněním je namnoze až komicky do očí tlukoucí: Nedávno si v Praze otevřel tribunu známý politik a proti němu jinou tribunu známý odborář. Nadali si do prašivců a dva tábory lidu byly ochotny poplivat si saka. Jakmile organizovaná doprava svážela lid domů, odvážný novinář načapal a nafilmoval oba vůdce (to je překlad anglického slova leader) zalezlé u stánku s pivem. Smáli se tam, bratříčkovali se a kuli pikle. Zcela protidemokraticky přišel o práci ten novinář a ne ti politici.
Lakmusovým papírkem demokracie je přístup ke svobodě smýšlení, svobodě slova a svobodě spolčovací – shromažďovací. Jak je to s nimi, tak je to i s demokratizací. Proč potřebuje demokracie takové svobody? Právě tyto svobody povyšují lidi nad dav, nad snadno a rychle ovladatelné stádo. Tyto svobody vštěpují lidem již od dětství, že je dobré mít svůj názor a že je možné svůj názor změnit, nebo si jej ponechat, a to i navzdory smýšlení druhých. Ti, ostatně, mají také právo na názor i na sdílení názorů. Demokracii (lidovládu) zcela jistě nemohou uskutečňovat lidé bez názoru, popřípadě lidé bez názorové pestrosti. Jeden jediný názor totiž ke spolurozhodování nestačí, jelikož nezaručuje názorovou soutěž a tudíž vývoj společnosti směrem odněkud někam.
Z úvah TGM ohledně postupného uvádění demokracie do praxe společenského života lze vyvodit, že to, co nazýváme zastupitelskou demokracií (práce parlamentu jako zákonodárného sboru a vlády jako moci výkonné), je přechodný stav. V současnosti bydlíme v plutokracii. To je druh oligarchie. Moc si mezi sebou dělí větší skupina lidí, ale stále je to zdrcující menšina. Navíc skutečně významní zákonodárci dnes nesedí ani tak v Praze, jako v Bruselu. A Brusel je v předvečer světového konfliktu pořád nešťastně provázaný s Washingtonem. To už je ovšem makropolitika, kterou demokracie nikdy neupřednostňovala. Demokracie si nežádá světový převrat. Jí stačí úplná péče o obec, jakkoli velikou nebo malou.
Při hovorech o státoprávním uspořádání dnes často zaznívá pojem politický národ. Politický národ jsou všichni ti, kteří mohou v dané zemi a v úřadech té země mít politický vliv. Obsah politického národa je položka, která se v čase mění. Tradičně se z politického národa vylučovali otroci, znevolnění lidé nebo ženy, jindy ti, kdo ještě nepřijali křesťanství a potom ti, kdo nepřestoupili na islám. Dnešní politický národ není národností, ale občanskou příslušností.
Do přirozené národnosti nás nepřibírají úředníci. Přirozenou národnost si bereme sami v závislosti na tom, komu se narodíme. Je součástí naší genetické výbavy. Rodíme se rodičům, rozrodem rodin vzniká rod a rozrodem rodu národ. Pokud se budeme rozmnožovat pohlavním stykem, bude rodina a národ velmi konkrétním a setrvalým stavem.
Národní zájmy se dají vymezit na chviličku: co musíme dělat dnes a co zítra, a lze je definovat daleko do budoucna: jaká bude naše úspěšná životní strategie v závislosti na tom, kdo jsme, co máme a co mít chceme. Politicky, myšleno v jediném správném významu toho slova – totiž sloužit obci, by jedním z našich národních zájmů mohla být demokracie. Po jejím dosažení a snad už při jejím dosahování bychom mohli náš stát nazývat republikou – věcí veřejnou. Demokracie je právě způsob, kterým uvádíme do života veřejnou věc – spoluvládu. Zároveň je třeba se vyvarovat demokratického fanatismu. Člověk touží žít nejen jako veřejná osoba, ale i jako osoba soukromá.
Šla řeč o politickém národu. Ten má vždycky nějaké ale. Politická národnost může být z moci úřední přidělena, jenže stejnou cestou může být i odejmuta. Pojďme se pohybovat po spirále různých pojetí politického národa: Ve starověkých Athénách patřila v Periklově době demokracie svobodným mužům. To byl politický národ. Zarážející počet lidí v otročícím stavu ovšem vůbec nebyl svobodnými považovaný za lidi. Vynikající filosof a systematik Aristotelés hovoří o otrocích jako o živých nástrojích. Ve starověkém Římě nemusela už být otročina stavem na celý život a na život generací. Dlužníci bez možnosti dluhy splatit vstupovali u věřitele do otroctví třeba na sedm let. Takový otrok byl sice můj otrok, ale také můj soused, kterému se zrovna nedaří. K mravům feudálního křesťanského světa už patřilo, že faktické otroctví být nesmí. Gotické navýšení a zesílení feudálních vazeb sice neumožnilo většině přirozeného národa být národem politickým, ale alespoň byl nevolník bratrem v Kristu a ne živý nástroj, který je možné jakkoliv rozbít – zabít. Politický národ (šlechta – duchovenstvo – a později měšťané) měl i ve středověku nebetyčné nadpráví. Až ústavní monarchie, a až v prostředí průmyslově revolučního kapitalismu, rozšířily svůj politický národ. Tak nevím, jestli to zvěstování politických svobod řadovému muži, později i řadové ženě přišlo skrz kapitalismus, nebo skrz dělnické spolčovací hnutí na obranu před drsným kapitalismem. U nás byla šiřitelkou občanských práv nevítězná revoluce z jara a léta 1848. Její rozměr byl národně buditelský. Dělnická hnutí slavila úspěchy o třicet, padesát let později. Pozoruhodným způsobem reagovali na syrový liberalismus vzdělaní katedroví socialisté: Mínili, že soutěž v podnikání dá vyniknout silnému, až neurvalému, ale potlačuje slabší. To odporuje souladu. Proto má ve prospěch slabšího, méně prodejného zasahovat stát.
Celá spirála společenských zřízení nějakým způsobem ukazuje postupné zesilování veřejného života a uvolňování stále většího počtu lidí pro veřejný život. Proto, myslím, není od věci předpokládat do budoucna prosazení účinné demokracie – spoluvlády všech plnoletých svéprávných.
Pravda je, že 20. a 21. století vnáší do spirály společenských pořádků tři silné režimy: nacismus, reálný socialismus a globalismus. Všechny tři se snaží volbu a vůbec pestrost hledisek omezit, až vytlačit. Všechny tři výrazně přepisují učebnice dějepisu a občanské výchovy. Zprvu se dovolávají vůle lidu, ale chtějí ji zastoupit něčím úplně jiným, než je vůle lidí – svobodná vůle. Ve všech případech tyto režimy hlásají ohromně pyšnou věc: Udělat si na Zemi ráj bez Pána Boha.
Demokracie sama o sobě nezaručuje rajský život. Je prostředkem, ne cílem vlády. Cílem vlády by mělo být pracovité hospodaření bez podvodů. Státní hospodaření na očividném státním majetku. A cílem národní demokracie by měl být důstojný růst přirozeného národa i příkladná pohostinnost vůči pomáhajícím cizincům.
Dovolte mi popsat, jak by, se započtením dnešních technologií, mohla nyní vypadat přímá demokracie. Možná bujnost líčení některé čtenáře vyleká a jiné až nadmíru nadchne. Bůh ví, který národ a v které zemi jako první na světě a jako úplný celek přijme přímou demokracii…
Řekněme, že dnes by mohli všichni svéprávní plnoletí využívat připojení k počítačové síti k občanským pátkům. Ať je to vzpomínka na tradici pátečních Masarykových rozprav se studenty. A na tradici rozmluv prvorepublikových osobností u Karla Čapka. Při občanském pátku si lidé přečtou navrhované zákony. Buďto k nim doplní připomínky, nebo ne. Příští pátek se udělá další veřejné čtení se zapracovanými připomínkami. A při třetím pátku zákon elektronicky odsouhlasíme nebo neodsouhlasíme. Úloha poslanců parlamentu už nebude čistě zákonodárná. Oni, jako odborníci z mnoha resortů státní správy, budou prostě zákony navrhovat, ne diktovat. V přímé demokracii žijeme v neustálém referendu, v neustálé péči o stát, čili o obec. Ano, skýtá to do začátku jisté nepohodlí. V přímé demokracii nese skutečnou zodpovědnost za život, jaký je, každý volič. Je to obrovská zodpovědnost při obrovských svobodách. Tady se pohybujeme v relaci práv vyvozených z povinností a povinností odvozených z práv.
Jeden spolupracovník mi namítl, že usilovat o demokracii je nebezpečné. Že na ni lidé nejsou připravení. Že je to, jako nechat nemluvně, aby se krmilo samo. Odpověděl jsem, že má jistě svůj díl pravdy. Ale že přijde den, kdy je třeba naučit dítě, aby se krmilo samo, jinak zůstane doživotním nemluvnětem. Občana je třeba k převzetí budoucnosti do vlastních rukou vychovávat, s tím souhlasím. Hodně záleží na tom, čím lidi krmíte. Jídlem, které si mohou dovolit? Takzvanou kulturou, kterou nahradil obchod s ukazováním (showbusiness)? Čas od času silně nahlouplými upoutávkami na politiky, kterým býváme ukradení? A na místě prozíravé (vždy trochu podpultové) novinařiny se ocitl bezduchý bulvár? O tom, že tvorbu východisek (pracovních příležitostí, životních nadějí) nahrazuje pokaždé trochu nepovedené budování lepších zítřků, jsme už mluvili. Občana takové poživatiny vedou k sobectví, buď k hlouposti, nebo k vyčůranosti, k úzkostem a k otrlosti zároveň. Místo toho, aby se mohl povznést k povaze lva, má se za to, že povaha vyjukaného záškodnického podvraťáka padne občanovi jako ulitá. Uvažme, že udržovaná demokracie je asi skutečně jediná soustava veřejného soužití, která nenese znaky ovládání, ale spoluvlády.
