Symbolem českých luhů a hájů je osmička na konci zlomových letopočtů naší historie, nyní končících rokem 2018; od poslance Zahradníka, přes vraždu Jana Masaryka až k podvodu pěti kandidátů na prezidenta ČR

Symbolem českých luhů a hájů je totiž osmička na konci historických letopočtů, zatím končících rokem 2018; rád bych uvedl z těchto dramatických období našich dějin pět příběhů a jeden nedokončený, zveřejněných nedávno na internetových novinách http://www.rukojmi.cz/

Rok 1918:

Zmatek kolem vzniku ČSR začal už koncem října 1918, kdy byla v Praze na nárožích zveřejněna nóta vídeňského ministra zahraničí hraběte Adrássyho prezidentu USA Wilsonovi o ochotě zahájit okamžitá jednání o příměří. Nóta byla přijata veřejností jako faktická kapitulace Rakousko-Uherska a stala se bezprostředním podnětem k vystupňování manifestací za zřízení samostatného státu.

Vládl poněkud zmatek a rozpaky; všichni chtěli samostatnost Československa, jen nevěděli, co bude chtít Masaryk, který zatím pobýval ve Washingtonu. Republiku nebo snad království či dokonce neutralitu…? A mezitím se 28. října 1918 před polednem shromáždil dav u sochy sv. Václava na Václavském náměstí, aby si vyslechl památná slova: “Jsme svobodní. Zde u stupňů pomníku českého knížete přísaháme, že chceme této svobody se státi hodnými, že ji chceme hájiti svými životy.“

Jaroslav Rošický, Josef Scheiner, Isidor Zahradník… Zdroj: Fefík

Tak zněl kratičký projev z úst překvapeného poslance – doktora Isidora Zahradníka, jehož někdo z nadšených Pražanů náhodně poznal na chodníku, zvedl na ramena manifestantů, kteří se s šokovaným filozofem a teologem vydali na pochod za samostatnost Československa. Kněz a od roku 1907 i říšský poslanec se v čele rozjásaného doprovodu dostal až na nádraží císaře Františka Josefa, dnešním Hlavním nádraží Praha, aby tamním zaměstnancům oznámil převzetí vlády Národním výborem.

A ještě stačil odeslat telegram: „Československý stát se právě před sochou sv. Václava prohlásil. Já jako zástupce železniční správy nařizuji, aby se znaky bývalého rakouského státu sňaly, úřadovalo se česky, provoz udržoval normálně a zastavil se dovoz vozů do Vídně a do Německa.

A tím se stal náhodný a po chodníku v klidu kráčející poslanec historicky první československým ministrem železnic. Knihovník řádu premonstrátů na Strahově a inspektor velkostatku v Hradištku u Štěchovic. Napřed byl agrárník, později poslanec za Republikánskou stranu československého venkova. Ministrem železnic ČSR však byl jen asi půl roku.

Masaryk 28. května 1918, když byl dotázán na shromáždění Čechů a Slováků v Chicagu na původ financí, jež byly potřebné k vybudování nového státu: „Revoluce, při níž by se předkládaly účty, byla by pro děti a ne pro rozumné lidi.“

Sám T. G. Masaryk o pár dnů později ve Washingtonské deklaraci vyhlásil samostatnost československého národa a 14. listopadu téhož roku jej i bez něho zvolilo Revoluční Národní shromáždění prvním prezidentem Československé republiky. Až 21. prosince 1918 se Masaryk vrátil triumfálně do Prahy, aby hned příští den pronesl na Hradě své první poselství k Národnímu shromáždění. Jeho moudrost by měla být pro dnešní politiky velmi poučná; napsal též velmi důležitou větu, která má trvalou platnost: „Ježíš, ne Caesar, toť smysl našich dějin a demokracie…“ Vzpomínání na T.G. Masaryka…

To se už v Rusku bojovalo o carské zlato; hodnota pokladu byla odhadována na cenu kolem jedné miliardy rublů. Tedy mj. v cizích mincích a ve zlatých prutech. Zajímavá fakta jsou jako kamínky do mozaiky. V roce 1918 vstoupilo do československých legií v Rusku kolem 61 tisíc vojáků, padlo 4 112 českých legionářů. V té době se jednalo o nejlépe vycvičené a nejstatečnější vojáky v Rusku.

Proto vlády spojeneckých států (Francie, Velké Británie, USA a dalších…) plánovaly československé legionáře ponechat na Rusi a vytvořit z nich jádro intervenčních sil, které by zasáhly proti bolševismu. Plynulo to z toho, že Československé legie kontrolovaly velkou část Sibiře – konkrétně oblast okolo jižního Uralu a byly jedinou dobře organizovanou silou v Rusku. Velitelem protibolševických sil v té době byl český generál Jan Syrový, zároveň velitel celého Čs. armádního sboru v Rusku.

Rok 1938:

Nikdo z análních žurnalistů nepřizná, že jimi účelově nejvíc v tisku a televizi frekventovaným je pakt Ribbentrop-Molotov, a proradně přitom zamlčí, že napřed ta vůbec byla nejzrádnější Mnichovská dohoda, neboli Mnichovská zrada či Mnichovský diktát mezi Německem, Itálií, Francií a Velkou Británií o odstoupení pohraničních území Československa Německu.

Byla sice formálně dojednána 29. září 1938 v Mnichově, avšak až poté byla ve všech jazykových verzích podepsána po půlnoci 30. září 1938, tedy dnes je 80.výročí tohoto aktu…

Nejen však píšící demagogové o této dohodě záměrně lžou; filmový režisér Petr Zelenka, známý svým stupidním předvolebním klipem „Přemluv bábu“ z roku 2010, natočil posléze i nový film „Ztraceni v Mnichově“, který na základě příběhu jedné vědecké přednášky rozkrývá pohled Čechů na události mnichovské dohody.

Zelenka sám se prý snaží přinést alternativní pohled, spočívající především v tom, že tvrdí, že mnichovské události byly velkým vítězstvím české diplomacie a největším průšvihem celého „Mnichova“ byl kýčovitý mýtus, který kolem něj vznikl. Hovořil o tom s Danielou Drtinovou na DVtv.

German ambassador, Hans-Adolf von Moltke, Polish leader Józef Piłsudski, German propaganda minister Joseph Goebbels and Józef Beck, Polish Foreign minister ..

Zelenka šokuje, když odmítá, že by mnichovská dohoda byla tragédií. „Mnichov skutečně nebyl tragédií, bylo to velké diplomatické vítězství. A kdybychom jej dokázali pochopit tím tvůrčím, diplomatickým způsobem, tak bychom se z něj mohli radovat dodnes,“ dodává Petr Zelenka.

Podle něj se v roce 1938 ve skutečnosti Německu nikdo v Československu bránit nechtěl. „Byl to náš největší obchodní partner. Tady žily tři miliony našich německých spoluobčanů, takže by to byla i občanská válka, ještě k tomu,“ dodává. V rozhovoru pro ČT přidává další pecku odpovědí na otázku:

Říká se, že Češi si spíše připomínají své prohry než svá vítězství, byl-li ale Mnichov jednou z našich největších historických proher, proč podle vás po tomto tématu po revoluci nikdo nesáhl?

„Možná proto, že šlo o obrovské diplomatické vítězství. V říjnu 1938 se z problematického národa, zmítaného občanskou válkou, stala přijetím mnichovského „diktátu“ oběť německé expanze. Začali jsme vítězit v psychologické válce, ve které do té doby vítězil Hitler. Vedlejším ale zcela zásadním efektem bylo, že jsme o sedm let později neprohráli válku po boku Německa, jako Slovensko nebo Maďarsko, ale naopak stáli na straně vítězných mocností…“

Chamberlain s Hitlerem; po návratu z Mnichova Chamberlain vzhlédl k davům a pronesl ještě větu: „Přátelé, toto je podruhé v naší historii, kdy byl z Německa na Downing Street přivezen čestný mír. Věřím, že to je mír pro naši dobu.“

(Nic o tom, že šlo o naši typickou vlastnost vyčůránků, co napřed dělali zbrojnici pro Hitlera a alibistickou akcí Anthropoid jsme pak nechali zastřelit jednoho Heydricha za tisíce vyvražděných civilistů v Lidicích, Ležácích či ve věznici Pankrác a jinde…)http://www.parlamentnilisty.cz/arena/monitor/Nedelame-si-legraci-Mnichovska-dohoda-z-roku-1938-byla-velke-vitezstvi-nasi-diplomacie-Mohli-jsme-se-z-ni-radovat-dodnes-rekl-znamy-cesky-umelec-404241

Marně jsem hledal v Lidových novinách další článek české afghánské muslimky Petry Procházkové, v němž by zmínila Mnichov nad ránem 30. září 1938. Ani vidu, ani slechu, za to před dvěma týdny v tom samém plátku zarputile psala o napadení Polska Sovětským svazem, tedy 17. září 1939, resp. skoro až rok po tragickém Mnichovu.

 

Je zde třeba však za „zapomnětlivou“ Procházkovou jen dodat, že ten jí poplivaný SSSR sice obsadil v letech 1921 až 1939 Polsko, ale pouze jím anektované území patřící tehdy Ukrajině. Záměrně lživě opomíná skutečnosti, které vedly k tomuto aktu… Rovněž nic o tom, že polský velvyslanec v Německu Józef Lipski byl již 20. září 1938, dokonce ještě před podepsáním Mnichovské dohody, té nejvíc kolaborantské, pozván Hitlerem do jeho sídla v Berchtesgadenu.

Všichni dnes o ní ale mluví málem jako o nejzrádnější úmluvě světa, což je přídomek, který si plně zaslouží Mnichovská dohoda podepsaná až 30. září 1938. Nebýt však dávno předtím podbízivé iniciativy ze strany Polska k nacistickému Německu, nebyl by ani Procházkovou zmiňovaný pakt Ribbentrop – Molotov. Byl to polský ministr zahraničí Józef Beck, jenž totiž podepsal smlouvu o přátelství s Hitlerem už počátkem roku 1934. Prospělo to nacistickému Německu dostat se z mezinárodní izolace, do níž upadlo po nacistickém uchvácení moci a požáru Říšského sněmu.

Rok 1948:

Podmínky následující americké lichvy byl jasný. Za každý půjčený dolar několik centů úroku; proto každý stát v programu Marshallův plán byl nucen odsuzovat komunismus a socialismus – což byl důvod, proč Československo tento plán odmítlo. Jan Masaryk ještě doufal, že plán přijmeme, avšak nejistý řekl:

„Pokud Evropu rozdělí na ovce a kozly a budou mi říkat, že jsem kozel, tak já se přirozeně za kozla zatím nepovažuji, takže pokud nebude nějaká jednotnost mezi státy, pak tedy to naše postavení bude velmi obtížné. Ale pokud jsem zahraničním ministrem, nemůže být nikdy diskuse o tom, že bychom se nějakým způsobem exponovali proti Sovětskému svazu…“

Čas oponou trhnul a už se ví dozajista, že za smrtí Jana Masaryka byla britská tajná služba SIS – Secret Intelligence Service. A hned se našly hlasy análních novinářských Petráčků a spol., že Jan Masaryk přece zradil ideály Západu, když se dal ke Gottwaldovi, a dostal tak zaslouženě, co proto; z okna Černínského paláce ho totiž patrně shodil úředník ministerstva zahraničních věcí Jan Bydžovský na příkaz britské tajné služby SIS. Bydžovský se k podílu na vraždě Jana Masaryka doznal v lednu 1950 poté, co byl pět měsíců vězněn.

Napsala o tom Václava Jandečková ve své nové knize “Kauza Jan Masaryk – nový pohled”. Spisovatelka a badatelka ze Kdyně na Domažlicku dokončila knihu, v níž přináší nové informace o možném pozadí smrti politika Jana Masaryka. Jeho bezvládné tělo našli 10. března 1948 na nádvoří Černínského paláce v Praze. Mělo to vypadat jako sebevražda, ale podle archivů to byla vražda…