Válečná romance pod psa

Avatar
Původní autoři

Patrick Ungermann
9. 1. 2018
Vojenský odborník nedávno přesvědčoval poslaneckou sněmovnu našeho parlamentu o tom, že ve válce už jsme. Sám jsem si všiml, že cokoli, co odkazuje na blížící se vojenský výbuch napětí po sedmdesáti třech letech míru, je dost čtené, vyhledávané. Dobrá, začtěte se, prosím, do pohledu zevnitř.
Představte si vy, kteří jste tak silní, že se jiným nebojíte klást nesplnitelné podmínky a v zápětí útočíte nejpokročilejšími zbraněmi, že se vám děje to, co vašim nerovnocenným protivníkům. Před­stavte si, že většina světa dá vaši zemi do klatby, že od vás pes nevezme kůrku, že k vám neproudí zboží a vaše nenachází cestu ven.


Když už se vpravíte do nou­zového režimu hospodářskými sankcemi stižené země, obsadí část vašeho vzdušného prostoru vetřelecké slídící letouny a po dobu jedenácti let bombardují pří­městské průmyslové zóny, silnice, železnice, mosty, budovy civilní správy, kasárna, radary, pozem­ní obranu a sklady potravin. A představte si vesmírné sateli­ty neomylně studující vaši zra­nitelnost. A pak je tu úder, invaze strojů, s nimiž těžko měříte síly. Pálíte hořlaviny ve snaze vytvořit kouřovou clonu. Proti zvláštním jednotkám v civilu stavíte zvláštní jednotky v civilu. Snažíte se využít změn počasí, a to už je dobrá polovina z vašich obranných opatření nazývána válečnými zločiny. Už se nechcete dívat na žádný válečný film, protože vám nervy škubou celým poblázněným tělem a nikde žádné útočiště. Ve sklepích nebo za okny oblepenými izolepou proti vypadávání skla sice najdete úkryt před otevřeným palebným prostorem na ulici, ne ale před výbuchem, který vám vezme svět vaší místnosti do drtivých spárů a vaším životem mrští proti směsici prachu, laseru a třaskaviny. Představte si, že jste už všechno udělali: křičeli do ochraptění, spolykali pláč, vy­zvraceli se, zahořeli horečkou a zimnicí, otloukli si vzteklým zoufalstvím tělo a teď už nehty zaryté v dlaních necítíte. Vaše blízké, krčící se v téže místnosti, neobjímáte, jelikož je nevnímáte. A televize přestala vysílat právě uprostřed pořadu, který vám dával návod jak žít v nejbližších hodinách a sděloval, odkud a kam se žene nebezpečí. Světla světlic a hřmění za žaluziemi uzavře poslední lék proti úzkosti, mdloba.

Nijak vás nezajímá to, co zajímá celé zahraničí sledující vaši porážku. Vy jste se přistihli při úprku popelem zbořenišť, zpod jejichž kusů trčí výpovědi o zmařených životech. Vy jste se přistihli při výhledu na souhru vojáků v nebi a vojáků na zemi a těch vojáků, kteří připlouvají po obou mořích. Nikdy jste nerozuměli jejich představám o světovém řádu, jejich zvyky a zákony vám byly strašlivě cizí a teď je tu máte. Odečítají z vašeho pocitu sdíle­ných hodnot území za územím se záměrem „věnovat“ vám své pořádky, svou nadvládu, zapojit vás do svých světových zájmů. Marně se snažíte vzpomenout, kdo vás chrání. Je pravda, že vaši generalitu a vládu pobily řízené střely? Je pravda, že se vaše generalita a vláda zapletla s nepřáteli do dohody, ze které na poslední chvíli sešlo, nebo vás někdo prodal? Co je pravda? Trestají vás ty bomby nebo na vás páchají zločin? V rádiu v opu­štěném voze napůl sjetém z vo­zovky se praví, že na vás nikdo neútočí, poněvadž útoky patří vaší mocenské špičce, zatímco vy, obyčejní lidé, nejste stíhaní, ale osvobozovaní. Vás se má týkat obnova země a vítěznou koalicí vypracovaný plán na její blahobyt, na nějž vám vydělá vaše nerostné bohatství. Vám však za pevně zamhouřenýma očima rostou obrazy sídlišť se strženými zdmi, s vodopádem výkřiků po každém novém zásahu a se stehy ba­terkového světla tam, kde už se dokřičelo. Ani nevíte, kam vás nohy nesou. Nesou vás do lávových polí. Když bylo dobře, mívali jste v knihovničce podobiznu předka, který s tisícovým vojskem potíral v lávových polích padesát Modoků, kteří tu půl roku vzdorovali, aby nemuseli do rezervací. Dnes je vás v lá­vových polích na tisíc. Hlava na hlavě vykukují hlavy z jeskyní, z průlin a ze strží. Lidé mají ke strachu a k revolveru stejně blíz­ko. Teď, když už nezápasíte o přežití, se vám přitížilo. To se vám vrací schopnost přemýšlet. Proboha, měli jste rodinu! Napadlo vás to až nyní. To nevadí, že třikrát denně nejíte, že se nemyjete, že není záchod s toaletním papírem a s rozečtenou knihou. Že máte mokrý, mastný a děravý oděv a bláto v očích, na kterých postrádá­te brýle. A ať si vládne, k čertu, kdo chce! Ale… Měli jste tam rodinu. Oni jediní vás měli rádi… A vy je. Jste k ne­vydržení živí. Jste bez budou­cnosti. Z vašeho laskavého srdce se stala pouhá pumpa na krev.

Představte si to, vy, silní a útočící. Vy, kdo nevěříte, že v každém zbrklém kroku vpřed bývají skryté dva kroky zpátky. Namítnete, že dějiny se na žádném kdyby nezakládají, a jistě je to pravda. Ale vzestup, pýcha a pád, to jsou boží mlýny a ani jim nemá cenu namítat, čemu byste se vyhnuli, kdybyste tehdy a tehdy nespáchali to a to.