Ivan David
10. 2. 2018
Politická strana stejně jako každý jiný organismus či stroj má své zdroje a energetické výdaje, svoje nemoci, parazity, otravy…, časem je třeba vyměnit opotřebované orgány. Perspektiva dalšího života závisí na vzájemném poměru faktorů podporujících vitalitu a patologie. Jak je na tom ČSSD? Špatně. Jaké má zdroje? K hlavním zdrojům strany patří pro veřejnost zajímavé projekty, imponující osobnosti a ekonomické zdroje. ČSSD žádné pro veřejnost zajímavé projekty nemá. Nabízí jen to, čeho už bylo dosaženo, a co navíc nemusí být veřejností pozitivně hodnoceno.
Vedle toho nabízí mlhu podle hesla „slibem neurazíš“ či „za optimismus ti nikdo hlavu neutrhne“. Nic lepšího nevznikne, protože ČSSD na to nemá lidi. Chybějí nejen „tažní“ ale dokonce i „chovní“. Jiří Paroubek to nevytrhne, sebevědomí a odhodlání nestačí, rozklad postoupil příliš daleko.
Pokud si Jiří Paroubek stanovil cíl státi se prezidentem, pak potřebuje významnou politickou organizaci, za níž by se mohl zviditelňovat. Aby se mohl ve straně uplatnit, musel by zlikvidovat ty, kteří ho kdysi pomáhali odstranit. K tomu nebude mít šanci. Každý, kdo by projevil Jiřímu Paroubkovi v ČSSD podporu, bude včas identifikován a potlačen.
K dokreslení situace zmíním vlastní zážitek z doby před deseti lety. Byl jsem přítomen jednání úzkého vedení strany, které se jako prioritní otázkou (!) zabývalo tím, k jaké funkci dopomoci Jiřímu Paroubkovi, který krátce před tím z vedení strany odstoupil. Funkce, o které JP projevil zájem se zdály vedení příliš vysoké s nebezpečím, že by v nich znovu vyrostl. Dohadovali se o funkcích, které by mu pustili. Problém byl v tom, že o takové neměl zájem JP.
Vedení strany totiž ovládli lidé malého formátu řízení strachem o vlastní kariéru a neschopní dohlédnout důsledků vlastního konání a hlavně nekonání, lidé, na které je spolehnutí, že nic nevymyslí. Kde se tato kategorie bere, to je dávno známo. Jsou to myši ze sekretariátu, „spolehliví“ lidé hlasující podle dodaného návodu. Vždy, když postoupí o etáž výše, vytáhnou s sebou svoje věrné sluhy („klienty“) také o etáž výše. Ti pak hlasují, aby o etáž výše postoupili. Domluveným hlasováním a pomocí intrik vyřadí myslící konkurenci a postupně obsadí i místa v nejvyšších etážích organizace. Ovládnou ji a tím ji zničí, protože organizace nežije z vnitřních intrik, ale z chytrého konání navenek. Toho tito lidé nejsou schopni, a hlavně, vůbec je to nezajímá. Schůze neřeší situaci, ale kariéry.
Pamatuji si, jak na sjezd ČSSD v Ostravě dorazil prezident Miloš Zeman. Již před jeho příchodem panovala vzrušená atmosféra. Vstoupil prezident a všichni (!) freneticky aplaudovali vstoje. Po odchodu prezidenta probíhaly volby do nejvyšších orgánů strany. Když ani v druhém kole nebyla zvolena ani Marie Benešová, kdosi v řadě za mnou zvolal radostně: „Konečně jsme se zbavili všech Zemanových lidí!“ Z odborného zájmu jsem si prohlédl jeho veřejnosti neznámou tvář. Byl to typický do vyšší funkce vyzdvižený zvedač ruky – prázdná hlava. Ano, to už mohly prázdné hlavy vládnout úplně samy. Karel Poláček nechal promluvit postavu svého románu hrdou na svůj společenský úspěch: „Na vojně jsem dobře chápal, a tak jsem postupoval…“
Do strany držící moc proudili jiní myslitelé. Kšeftmani a zprostředkovatelé velkých kšeftů. Dost inteligentní na jednoduchou aritmetiku, prostí překážejících morálních zábran. To byli ti, kteří určovali zvedačům ruky, kdo má být zvolen. Tito šíbři okresního, krajského či celostátního formátu pak obsazovali sami rozhodující funkce, na méně významné posílali své věrné. Aféry na sebe nenechaly dlouho čekat. Kostlivců jsou plné skříně.
Veřejnost stále ještě ze zvyku volila ČSSD a její méně bystří funkcionáři věřili, že to tak bude napořád. Nikdo přece nepřinášel nic nového. Věřilo se, že „programy nikdo nečte“ a že voličům stačí před volbami trochu nasypat do žlabu. K tomu je však třeba být v koalici. Věřili, že Babiš je slabší koaliční partner, nevěřili, že je zničí i bez programu, jen s najatou agenturou na oblbování lidí a s dost plnou pokladnou. Blbí funkcionáři najali ještě blbější poradce a před volbami začali útočit na Babiše.
V pozadí je úzkost z rostoucího zadlužení a gigantických závazků. Po pouhých deseti letech nemá ČSSD ani osobnosti, ani program, ani peníze, zato má hejno přisátých parazitů připravených poprat se o zbytky, má špatnou pověst, vůbec žádné použitelné představy o řešení nahromaděných problémů a k tomu dluhy. A do toho probíhá vášnivý spor, kdo by byl pro ČSSD nejlepším předsedou… Zřejmě někdo s velkým koštětem, ale právě takového nebudou mít zvedači ruky v instrukcích.
