Jitka Přikrylová
Žiji pátým rokem v Sydney a brzy se vrátím do Česka. Mám dostudováno, tepla jsem si užila do sytosti, randila, potkávala a poznávala povahy, národnosti, povolání… Pestré a zajímavé. A já na vteřinu nepřestala být hrdá Češka. Moderní a přesto nějak dovolenkové, to je multikulturní Sydney, kde je ve velké anglosaské majoritě poměrně rovnoměrně zastoupena kultura asijská, blízkovýchodní, jihoamerická atd. Jak to přišlo.
K tomuto článku jsem se nechala vyprovokovat rozhovorem na iDnes s pánem, který si ve svém mladém věku otevřel úspěšný byznys a spoluvlastní americkou školu v Praze. Což jistě lze obdivovat, ale způsob, jakým mluví o českém vzdělávacím systému, mi neudělal dobře na žlučníku.
Ani náhodou netvrdím, že způsob, jak se u nás vzdělávají děti, je ideální. Navíc, opravdu hodně je to o konkrétním učiteli, jak moc je unavený životem nebo ho naopak baví pracovat s mladými mozky. Kdo tlačí do biflování každé pitomosti a kdo spíš využívá své charisma a svým žákům vypráví.
Whatever.
Za čím si stojím, že výsledek průměrného českého žáka je opravdu srovnatelný se špičkou průměru kdekoli. Takový produkt českého školství má většinou široký rozhled všeobecných znalostí a samozřejmě někomu jde hůř matika, někdo je blbý na datumy, ale ve většině by český žák minimálně dobře reprezentoval průměr.
Zrovna v článku tolik opěvované americké vzdělání, pokud se budeme držet výsledků ve státních a nikoli soukromých školách, 32 miliónů dospělých Američanů jsou prakticky negramotní a neumí číst. Jakkoli alarmující to číslo je, tak se za posledních deset let příliš nezměnilo, čili USA produkuje každý rok další negramotné, i když největší problém je ve starší generaci a ano, rasa má také svůj podíl a můžete třeba hádat, jaká.
Možná na to musíte žít chvíli venku, abyste se dokázali podívat na své češství trochu jinak. Nedávno v jedné diskuzi expatů, tedy Čechů porůznu ve světě, byl dotaz, kolik z nás má s sebou v cizině českou vlajku. To byla smršť ANO. I já ji mám. Máte ji vy, pokud zrovna nejste typ, co s vlajkou chodí na fotbal, hokej atd.?
Jedna z prvních, co jsem v Sydney potkala, byla velice mladá holčina z Brazílie, z fakt hodně bohaté rodiny, produkt velmi prestižních škol završený čerstvou univerzitou. Když jsem řekla, že jsem z České republiky, ona na mne docela vážně, jestli to je v Jižní Americe. Já vykulila oči a povídám, jestli jsme sousedé. Můžete si namlouvat, že ne každý jsme dobrý v zeměpise, ale já věřím, že i kdybyste o některé zemi nevěděli prakticky nic, přinejmenším ji přiřadíte na správný kontinent. A kdybyste byli v zeměpise úplně pitomí, nebudete aspoň trochu tušit co hledat na vlastním kontinentu?
Jednu dobu jsem se hodně, řekněme, kamarádila s jedním původem Britem. Postgraduálně vzdělaný, IQ 147, atomový fyzik. Pořád do zblbnutí mluvil o Czechoslovakia, i když jsem ho nepřestávala opravovat. Třešinkou bylo, když se mě zeptal na naše námořnictvo.
Baví mne vzlyky lumpenkavárenských. Prý že volbou Zemana jsme si uřízli mezinárodní ostudu. Pfff! To nesmíte číst jen titulky v zaručeně levicových médií. Jděte do diskuzí a tam si přečtěte, co si o Zemanovi myslí průměrní lidé Evropy, USA nebo i Austrálie. Prý že kdyby tak jejich prezident nebo vláda měli tolik rozumu nebo odvahy říkat, jak věci jsou. Prý že opravdu ještě existují politici, kteří nemají vlastenectví za slovo nevhodné do společnosti.
Když mi tady někdo řekne, že má mezi Čechy dost přátel, známých, kolegů nebo spolubydlících, hádejte co. Jen se usměju a vůbec se nemusím ptát, co si o nás myslí. Už se ptát nemusím. Mají nás za vzdělané, tvrdě pracující, spolehlivé a u práce myslící, kteří nezkazí žádnou srandu. Kdo byl v Česku, zná většinou Prahu, a to se znovu vůbec nemám potřebu ptát, jak se líbila. Co myslíte, jak asi?
Vzpomínám na jeden rasově mixlý pár, Aussie a strašně pěkná Asiatka. V Praze byli v Muzeu komunismu, já ani netušila, že tam něco takového je. Prý že to byla sranda, i to byla pro mne novinka. Vykládali, že český humor je trochu drsnější, průvodce jim říkal, že v době komunismu byl velký nedostatek toaletního papíru. Ale že prý naštěstí byl také nedostatek jídla, takže to tak nevadilo.
S vážnou tváří jsem jim řekla, že zase jsme měli svobodu projevu. Oni vypadali překvapeně. Já na to, že samozřejmě, třeba i dnes v Číně nebo Severní Koreji je taky svoboda projevu. To už něco tušili a čekali na pointu. Já dodám, že rozdíl je v tom, že tady v Austrálii máme svobodu i po projevu.
Vzpomínám, v obchodě jsem obsluhovala jednoho pána s notně tmavou pletí. Říkal, že je původem z Indie, ale žije v Dubaji. Teď se chystal na dovolenou po Tichomoří. Já na to, že taky jedu – do Evropy, brzy. On s vážnou tváří, že mi dá jeden tip. Opravdu musím, ale musím navštívit Prahu!
Pamatuju jednoho chlápka z Kanady, už měl svá léta a prošedivělé vlasy ve stylu hodně vlasaté máničky. Jeho čeští kamarádi si ho dobírají. Prý mu neřeknou jinak, než – s bravurně vyvedenou výslovností – Strašidlo. Slíbila jsem, že se nebudu smát, až mi to prozradí, smůla.
Už jsem dřív zmínila jednu z mých oblíbených historek. Do obchodu si to nakráčela skupinka rovněž postarších týpků. Dali jsme se do řeči jejich skandinávský vzhled se nedal přehlédnout u žádného, jako team to bilo do očí. Oni prý ať hádám, nakonec to byli Dánové. A já těm typicky nordským chlápkům povídám, že jsem taky z Evropy a že taky mají hádat. Chvilka přemýšlení, říkám si, že jim dám nápovědu. Povím, že jsme je mockrát vyprášili v ledním hokeji. A oni sborově: „Czechia!“ No nezahřeje vás to u srdce?
Vlastně jsem se ani jednou jedinkrát nesetkala s tím, že by někdo netušil, kam vůbec naši zem zařadit, i kdyby náhodou nikdy tam nebyl ani on ani příbuzní, kdyby se v Austrálii nepotkal s žádnými Čechy. Možná by nás hledali chvíli, ale hledali by nás v Evropě. Samozřejmě kromě oné brazilské výjimky, že.
Úplně nejlepší reakci na to, odkud jsem, bylo od jednoho zhruba čtyřicátníka. „Česká republika? A znáš Brno?“ Myslím, že jsem předvedla báječnou imitaci kapra, než ze mne vypadlo. „Já jo, narodila jsem se tam. Ale jakto, že zná Brno on?“
A týpek s rozzářenýma očima vykládá, že má dvě pušky, na nich nápis Brno. A že to jsou nejlepší pušky, co má, má je už léta. Možná budete mít chuť namítnout, že zbraně není zrovna něco, na co být hrdý. A já vám povím, že podle toho, jak o svých dvou puškách z Brna mluvil tenhle týpek, máme sakra na co být hrdí.
Jen jedna česká vlastnost mi přijde příšerně otravná. Že leckterý Čech o Češích tak často smýšlí jako o póvlu a sám se často do toho češství nezahrne. Takové to „No jo, typicky české.“ S tím mi opravdu můžete políbit můj velký, český…
