4.2. 2018 Protiproud
S týdenním odstupem můžeme již vcelku přehledně bilancovat důsledky vítězství Miloše Zemana a prohry těch, kteří se ho nutně potřebovali zbavit. Protože na jejich straně byla a jsou rozhodující mainstreamová média, plynule přešla kampaň proti prezidentovi v kampaň proti jeho voličům. Smyslem je falešnou interpretací znehodnotit Zemanovo vítězství a jako vždy si zalhat do kapsy.
Kupodivu jedné zajímavé shody si zatím nikdo nepovšiml, přestože má více než jen symbolickou výpovědní hodnotu. Počítejme spolu: Do parlamentu se dostalo devět stran. Šest z nich s programem antibabiš skončilo jako mediálně hýčkaní řvoucí trpaslíci, kteří ovšem nemohou bez vítězného obra sestavit vládu. Stejně tak šest antizemanů (kromě Jiřího Hynka a Petra Hanniga) nemělo jiný úkol než uvolnit Páté koloně Hrad pro Operaci Brusel: likvidaci zbytků samostatnosti českého státu a otevření bran invazním jednotkám migrantů. Andrej Babiš by se bez problémů přidal. Přesto obr zvítězil.
Něco však poraženým „elitám“, zdá se, přece jen dochází: Mají na své straně média, podporu ze západního zahraničí, peníze a většinu (prohrávajících) politiků. Proti sobě však instituci „obyčejných“, kteří zázračně v pravou chvíli pochopí, že se právě láme chleba. Zvítězí, ač mají k dispozici jen pár chudých, skandalizovaných, na moci nezávislých webů. Jejich informace však zázračně pronikají k miliónům. A tak je rázem jasno: všechno, co nešíří pravdy a lásky Kavárny, musí být zničeno. A nevzdělaný lid podstoupí dobrodiní orwellovské „převýchovy“.
Co tato prezidentská volba přinese České republice?, zeptali se v Echu kromě jiných také ředitele Havlovy knihovny Michala Žantovského, jenž byl pochopitelně rovněž členem Drahošova týmu: „Myslím, že poměrně těžké a složité období, ve kterém budou zpochybněny některé věci, o kterých jsme se mylně domnívali, že jsou jistotami. Zahraničněpolitická orientace, liberálně demokratický režim, naprostá svoboda tisku a projevu a podobně“, pravil knihovník a kavárník, kdysi dobrý překladatel.
Pozoruhodné proroctví. Jeden by řekl, že právě tyto „jistoty“ vydávali jeho soudruzi za ztracené – a právě proto prý potřebovali Zemana odstranit. Zvláště zajímavá je poznámka o naprosté svobodě tisku a projevu a podobně, kterou nyní prý ztratíme. V zemi, kde se za názory, články, knihy a projevy již dávno opět chodí do vězení (případ před pár dny – zatím nepravomocně – odsouzeného Adama Bartoše je jen poslední v dlouhé řadě), je vlastně příklad klasické „fake news“.
Ale asi opravdu chtějí, aby bylo hůř. Alespoň podle první místopředsedkyně Fialovy údajně „pravicové“ ODS Alexandry Udženije. V televizi Barrandov veselá vědma s krásným českým jménem pravila: „Problémem jsou hlavně fake news. V Německu zavedli to, že lidem navíc hrozí vysoké pokuty za nenávistné a konfliktní komentáře. Pokud se toto v Německu osvědčí, bylo by fajn zavést to i u nás.“ Jistě, vždyť, Německo má historicky se svobodou slova bohaté zkušenosti – a opět se k těmto tradicím vrací. Přece „konfliktní komentáře“ jsou ve vyspělé „liberální demokracii“ nepřípustná manýra. S tím se musí skončit. Stejně jako s dobou, v níž pro zapomenutou Klausovu pravici byla svoboda (slova zvlášť) základní hodnotou, jíž se lišila od levice.
To, co řekla, je mimochodem protiústavní – ale dobrá soudružka si může být jista, že tohle by jí náš levicí ovládaný ústavní soud schválil. A nejen pro to, že chce aplikovat skvělé zkušenosti soudruhů z Berlína, odkud jsme přejali i hlavní „fór“ ústavy (článek 9), jenž je toliko jinou formulací předchozí nezměnitelné „vedoucí úlohy strany“. Alexandra je ale nedotknutelná. Protože je pokrokový levičák v ODS. Tak čeho se pan kavárník Žantovský bojí?
Tvůrčím způsobem Žantovského tezi rozvinul kovaný rusofob Janda (proslavený porno-gay-herec, strážce Evropských hodnot, idol západní žurnalistiky): „Prezidentské volby jsou za námi. Jejich výsledek respektujeme, ale nehodláme se smířit s tím, že naše země bude tažena některými politiky na autoritářský Východ. Pokud byste se chtěli zapojit do diskuzí ve Vaší obci nebo se připojit k rozkrývání sítě českých dezinformátorů a extremistů online, nechte nám na sebe prosím kontakt. Děkujeme“. Ani se nezmínil, jaká za každého udaného bude odměna. Ale určitě „evropsky hodnotná. Sorosovy bruselské fondy jsou bezedné.
O malý krok pro člověka, ale velký skok pro lidstvo vyrazil v deníku Právo za světlem naděje velký globalizační myslitel Jiří Pehe. „Tábor (hle, jak se to kdysi populární slovo vrátilo!, pozn. PH), který volí Miloše Zemana, bych obecně nazval postkomunistickým táborem. Jsou to starší lidé, mentálně zakořenění v minulosti, bojí se nových výzev, jako je globalizace, a s tím spojených podvýzev jako imigrace.“ (…) „Se Zemanovým prezidentstvím tahle éra skončí. Navíc je tu zmíněný demografický vývoj, který se projevil už od minulé volby. (…) Za pět let půl milionu starých odejde a půl milionu přijde(!). Situace není pro postkomunistický tábor příznivá. A je také otázka, jestli Zeman odslouží celé funkční období. Nemusí zemřít, ale už teď jevil známky velké únavy.“
Tohle je opravdu síla, která připomíná úvahy prominentních goebbelsovských „tvůrců Nového člověka“. Tady promluvil pravý Nadčlověk. Slovo „tábor“ se mu do „výhledu na lepší příští“ zjevně nedostalo náhodou. Všichni z toho půl miliónu Zemanových voličů jím „odsouzených na smrt“ ovšem nemusí „odejít“ jen tak sami od sebe. Eutanázie, humanistické vraždění, je už nějaký čas v zemích EU na pořadu dne. Ví snad soudruh Pehe něco, co nám zatajil? Vypadá to tak. Jinak by si takovou prognózu nestřihl. Ale co ti další, které se nepodaří pokrokově odstranit ze světa?
Převýchova jako řemen
Znovuzvolený prezident Zeman mezitím nepředal dekrety novým rektorům vysokých škol, ale nechal to na ministru školství. Prý skandál! Proč? No protože většina rektorů stojí v prvních řadách pokroku a vychovává dorost Kavárny – takže si zaslouží zvláštní úctu! ČT si okamžitě posadila do dalšího dílu „Speciálu antizeman“ (který už nikdy neskončí) předsedy mládežnických organizací Socialistického svazu euromládaže, aby se s nimi poradila, jak na to. A premiér Babiš mezitím zajel za soudruhem Junckerem do Bruselu, aby ho ujistil, že kontrarevoluci zvládneme vlastními silami.
Nastupují prostě na všech frontách. A to uplynul od voleb teprve týden! Petr Zídek v Lidových novinách už přináší „systémové“ řešení: „S výsledkem demokratických voleb se prý musíme smířit. Ne, naopak, je třeba proti němu bojovat. Nejlépe masarykovskou „prací drobnou”, každodenní a systematickou. Nenechme se odradit neúspěchy – mnozí z nás zažili, že se Zemanovými voliči, kteří jsou zmanipulovaní lživými zprávami (že by slovo do vlastních řad? pozn. PH), se vůbec nedá diskutovat. Zaměřme se raději na jejich děti a, vnuky – v těch je budoucnost“.
Budou snad děti ze „špatných“ rodin odebírat a dávat je k adopci homosexuálům – hodnotové budoucnosti EU? Možná ano, ale to bude pořád málo, máme-li věřit, že jich jsou ve společnosti cca 4%. Jistě, mnohé další „vyrobí“ správnou „gender výchovou“. Začínají s tím už v mateřských školkách. Ale pozor, úspěšnost u mládeže je sporná. Podle průzkumu si naši mladí (mezi 15 až pětadvaceti lety) jen z necelých čtyřiceti procent přejí zůstat v EU! Pak se divme té hrůze „liberálních demokratů“ z přímé demokracie a referenda. Ale přes děti je to na dlouhé lokte. Něco se musí udělat hned.
Člen Drahošova týmu (avizovaný Kontejnerem jako budoucí hradní poradce) Jiří Grygar těsně před volbami varoval: když nevyhrajeme, zkusíme to stejnou metodou jako v roce 1989: barevná revoluce no 2. Skutečný „popularizátor vědy“ a spoluzakladatel spolku s příznačným názvem Sisyfos. Chtějí revoluci znovu a znovu – a ona jim zase vždycky spadne. Ale nevzdávají se a již „vyjíždějí“. Po převratu jezdili po zemi výpravy z vysokých škol, aby lidu vysvětlili, že dělá lidovou revoluci. Aby si to uvědomil, a hezky vyšel do ulic. Teď chtějí podle Grygara zkusit reprízu. Mezi neuvědomělými „burany“, kteří volili Zemana. Vojskem mají být právě vysokoškoláci připravení na svou misi nižších “vzdělávacích” stupních.
Samozřejmě, nejlepším místem pro ideologickou indoktrinaci byly a jsou školy. O mateřinkách již byla řeč. V těch základních a na školách středních pracují na studentech již celé roky ideo-bojůvky „neziskovek“, nejvíce Člověk v tísni. Tato pobočka zpravodajských služeb (jak jinak než „při České televizi“) plní v zahraničních misích – na Ukrajině v Sýrii a podobně – zadání jako kterákoli jiná špionážní organizace krytá „humanitárním“ posláním. Doma ale natáčí propagandistické filmy pro školy, na gymnáziích pořádá „volby nanečisto“ – organizuje prostě čistou ideologickou indoktrinaci – a nikdo se neodváží ani hlesnout. A tak je vojsko adolescentů při vstupu na vysoké školy až na výjimky ideově dobře připraveno.
Rektor university v Olomouci profesor Jaroslav Miller již po sněmovních volbách začal připravovat projekt „terénní univerzity“. Ten prý chce nyní, po volbách prezidentských, naplno rozběhnout. Bude vysílat studenty do moravských Sudet, aby tamním „zabedněncům“ vysvětlili skvělý přínos muslimské imigrace a s tím související hodnoty Evropské unie. Spolupracovat budou pochopitelně též s bohatými „neziskovkami“.
Občané kategorie „B“
Jak říká zcela otevřeně již citovaný ideolog Kavárny Petr Zídek z LN: „Mapa Zemanova úspěchu je mapou jakéhosi pomyslného Česka B. (…) Je třeba podporovat místní knihovny a všechny další osvětové instituce. A především musíme ještě více otevřít vysoké školy, protože až bude v Bruntále či Varnsdorfu žít tolik vysokoškoláků jako dnes v Praze, žádný další Zeman tu neuspěje. Zápas o duši a srdce lidí žijících v „Česku B” rozhodne, kam se naše země bude ubírat v příštích desetiletích. Jde o hodně, vlastně o všechno. Pokud tento boj prohrajeme, budeme po příštích volbách zase jen nechápavě zírat, jak naši spoluobčané mohli poslat na Hrad Okamuru nebo někoho podobného.“
Že jim ale trvalo, než se v záchvatu frustrace takto jasně vymáčkli: Samozřejmě, od počátku jde o pokus privatizovat si „duše a srdce“ dědiců tisíciletého českého státu. Vysát jim z hlav a srdcí povědomí o národu a státu, za jehož existenci a nezávislost obětovaly životy dlouhé zástupy hrdinů. Zhruba z jedné třetiny se jim to již povedlo – zvláště ve velkých městech. I tam však, jak volby ukázaly, zdaleka ne u všech. Duše a srdce holt nejsou jen tak něco. Tradice, hodnoty, vztah k rodině, obci a půdě jsou pochopitelně a tradičně vždy silnější na venkově. Takové to bylo za „prvního národního obrození“. Chceme-li se plánům na odnárodnění postavit, zjevně nás čeká jeho druhé dějství.
Tahle strategie Kavárny je mimořádně nebezpečná. Bez ohledu na to, zda mají na to, aby ji učinili realitou, anebo zůstane jen další „žvanivou ideou“ tradičně líných a na nezasloužený blahobyt navyklých kavárenských „majitelů klíčů“. Michel Houellebecq ve svém románu Podvolení líčí blízkou situaci, kdy se z Francie stane islámský stát. Při prezidentských volbách dá místní Kavárna raději hlasy kandidátovi „Muslimského bratrství“, jen aby se nestala prezidentkou Marine Le Pen. A jestlipak víte, co žádá jako kořist nový muslimský „panovník“ po svém vítězství? Jen maličkost: ministerstvo školství.
Chceme-li proto my, „občané kategorie B“, svést o naši zemi a národ úspěšný zápas i v dohledné budoucnosti, musíme jít podobnou cestou. Každý, kdo chce a může přiložit ruku k dílu „druhého národního obrození“, je mimořádně cenný. Již jsem v Protiproudu informoval, že začal vycházet měsíčník MY. Za pár dnů (ve čtvrtek 8. 2.) bude na stáncích již jeho druhé číslo. Časopis to není prvoplánově politický. Uveřejňuje neobyčejné příběhy obyčejných lidí – pro obyčejné lidi. Může být v tomto stále více virtuálním světě plastových Drahošů a spol. větší politikum?
Sleduje a oživuje národní tradice, ptá se po historii – zvláště té nedávné – která byla plná mystifikací, právě tak, jako dnešní doba. Jarek Nohavica v úžasných textech buduje v MY „Českou galerii“ – a přidává se k němu řada dalších významných osobností žijících „mimo Kavárnu“, nebo tvořících jí navzdory. Je to klidný časopis pro bouřlivou dobu. Jeho plný název zní MY z Čech, Moravy, Slezska a Slovenska… Nevede učené spory. Jeho tématem je radost a naděje. Pokud existuje nějaká cesta k národnímu “smíření”, pak nejspíše právě tudy. I mezi zmanipulovanými voliči antizemana je spousta vlastenců. Ostatně druhé kolo voleb to jasně prokázalo. I oni jsou my – a proto také k nim MY míří.
Za časopisem, prvním svého druhu, není žádný velký vydavatelský dům, ale malé nové vydavatelství Česká citadela. Nyní je nejdůležitější, aby se o jeho existenci dozvědělo co nejvíce lidí z „Česka B“. Mnozí se ozývají redakci, že v jejich trafice či obchodním domě není k mání. Bohužel to tak opravdu je.
Nejsnazší cestou a současně největší pomocí je předplatit si MY – a dostávat ho každý měsíc do schránky. Jak na to? To zjistíte zde. Na stejném místě lze sdělovat redakci tipy na „zapadlé vlastence“ či jiné úžasné lidi, kterých je „Česko B“ plné – jen o nich skoro nikdo neví. Časopis MY se stane také jejich „tribunou“. Lze také vstoupit do spolku Má vlast, který s MY úzce spolupracuje na stejném díle či podpořit nadační fond stejného jména. O všem se lze blíže dozvědět na stránkách časopisu, nebo na jeho webu. Kdo chce něco konkrétního pro naši věc udělat, ať kontaktuje redakci.
MY začalo svou existenci mezi dvěma koly prezidentské volby. Nikoli náhodou. Mělo by stejnou úlohu bez ohledu na to, zda my, „béčko stoleté republiky“, porazí pražské (brněnské atd.) „elity“ Kavárny. S Milošem Zemanem na Hradě jsme si vybojovali malý odklad. A jak snad z předchozích řádek patrno, ONI nečekají. Ale ani MY. Kdo může, pomozte nám s šířením MY, zapojte se do jeho “mise”. Je to malý krůček pro náš stát a národ, ale bez malých krůčků neuděláme ty větší. Na velikášské řeči jsou ONI. MY jsme na práci.
Modlit se a pracovat je přesvědčením mnohých z nás. Boj o naši národní a státní existenci vstupuje (typicky ve fatálním „osmičkovém“ roce) do další dramatické fáze tisíciletého zápasu. Nemůžeme prohrát, pokud, jako naši předkové, si v těžkých dobách dokážeme vzájemně pomoci. My, kteří nerozdělujeme občany na kategorie “A” či „B“.
Spolu jsme totiž fakt neporazitelní.
