Jana Maříková
19. 2. 2018
Poslední dobou se věnuju válce Turecka proti kantonu Afrín v severní Sýrii za hlasitého mlčení světových velmocí a většiny novinářů. U našich novinářů mě to nepřekvapuje vůbec, ti už novinařinu dělat neumí – čekají jen na zakázky. Ale i v Německu panuje ticho větší, než bychom čekali u země, které tak leží na srdci blaho kdekterého uprchlíka. Kauza novináře Denize Yücela, zadrženého rok bez soudu v Turecku, byla přece jen medializována – má dvojí občanství, německé a turecké. Včera byl propuštěn, slavnostně, německý ministr zahraničí za SPD, Sigmar Gabriel, si div nevložil na hlavu vavřínový věnec.
Zvědavý pozorovatel si ovšem všiml, že se tak stalo u příležitosti bezpečnostní konference NATO v Mnichově, kde se Turecku vpodstatě dostalo hlasité podpory při “ochraně jeho hranic”. Jak špinavý kšeft propuštění Yücela bylo, se ptala i předsedkyně Národního výboru strany Die Odkaze, Sahra Wagenknecht, a představitelé kurdských obcí v Německu. Že poslanec za Zelené Cem Özdemir musel mít v době konání konference v Mnichově ochranku, protože turecká delegace mu projevovala “zjevné nepřátelství”, ani nemluvě. Shromáždila jsem tedy nějaké informace a sepsala je – včetně překladu celého článku z webu Watch Media, který se dealem Gabriela a Turků za ostudné práce tisku zabývá podrobně.
Dnes jsem si přečetla další zprávu z těch, které čtu denně:
Kerem Schamberger napsal na svou fb stránku dne 18. 2. 2018:
“Šéfredaktorka tiskové agentury Mezopotamja Ajansi (MA), Elif Çetiner a novinářka MA Melike Ceyhan byly právě zatčeny v Istanbulu / Beyoğlu.
Přestože je Yücel naštěstí volný, základní postoj režimu se nezměnil”.
Večer jsem si přečetla veřejný mail člena Kurdische Gemeinschaft e.v. Michaela Thiela televizi ARD, který přesně odkrývá celé nechutné pozadí slavného propuštění jednoho novináře – kvůli uvadající slávě ministra zahraničí – a uvěznění a odsouzení mnohých novinářů v Turecku k dlouholetým a doživotním trestům – za co? Inu, za kritiku Erdogana a jeho režimu. Korunu tomu nasadilo veřejné vyhrožování poslanci Bundestagu Cemu Özdemirovi, dlouholetému kritikovi Erdogana, přímo na “bezpečnostní” konferenci NATO v Mnichově. Michael píše v úvodu:
“Je špatné, jak postupuje fašistický stát proti svobodnému demokratovi (Cemu Özdemirovi, německá strana Zelených – Bündnis 90) a jak funguje spolková vláda jako hostitel se staženým ocasem. Hanba! Jak může člověk doufat v uvolnění napětí , pokud je alespoň půl tuctu tureckých novinářů odsouzeno k doživotnímu vězení současně s propuštěním Denize Yücela? Skutečnost, že spolková vláda a mnoho německých médií přiznávají Turecku právo na sebeobranu ve válce a agresi proti Afrínu, je víc než ubohé. Přítulná politika podpory kurzu fašistického a diktátorského režimu na úkor lidí v Afrínu je hanba……”
A nakonec článek od Michaela Meyena z webu http://medienblog.hypotheses.org/1304
Mediální realita
Sigmar Gabriel, Deniz Yücel a SZ
Autor: Michael Meyen · 17/02/2018
“Jedna fotografie místo tisíce slov. Ministr zahraničí v přátelském kruhu novinářů. Takže není pochyb, Süddeutsche Zeitung mu věnoval celou stránku a obětoval svou parádní stranu 3. Obrovská reklama pro Sigmara Gabriela. Ministr zaplatil několika insider informacemi a hned si koupil celou žurnalistiku.
“Dlouhá cesta k svobodě” je název tohoto příběhu. Jedná se o Denize Yücela, německého novináře, který byl v Turecku rok uvězněn bez obvinění a nakonec byl propuštěn. Ve skutečnosti je to o Sigmarovi Gabrielovi. Jaké štěstí, domnívali se redaktoři. Jaké štěstí, myslel si Gabriel taky. Momentálně je v Mnichově, v Bayerischer Hof, na události nazvané eufemisticky Bezpečnostní konference. Takže k Süddeutsche Zeitung, velké německé novinařině.
Wolfgang Krach a Heribert Prantl sedí u stolu v redakce společně s vedoucími strany 3 (Christiane Schlötzer, Alexander Gorkow) a investigativním novinářem Georg Mascolem. Svého návštěvníka mají exkluzivně jen SZ. A ony ho prodávají v balíčku s něčím, čemu říkají “měsíční rešerše”, ve spojení s NDR a WDR. Panama Papers, Paradise Papers. Známe to. Make journalism great again. Podle SZ bylo novinářům vždy umožněno mluvit s lidmi, kteří byli “zapojeni do vyjednávání o propuštění”. Cena: “Oznámit, až když bude (případ) vyřešen”. Vysoká cena ve věku Twitter a spol.: “Diskrétnost – neohrožovat vydání Denize Yücela.”
To, co vyšlo ven, zní tak, jako by celá debata o “embedded žurnalismu” neexistovala, kdy novináři, kteří chtějí být v předních liniích, musí psát to, co váleční lordi chtějí vidět. V tomto příběhu SZ není slovo válka. Také slovo mezinárodní právo chybí. Žádní Kurdové, žádný kanton Afrín, žádná Rojava, ačkoli Turecko je ve válce od 20. ledna v severní Sýrii, ve válce proti projektu, který Kurdové nazývají “demokratickým konfederalismem”, s vlastní samosprávou, osvobozením žen a autonomií, která přesahuje národní stát a možná i kapitalismus. SZ naopak hovoří o “napětí v regionu” a o “nestálé situaci”. Napětí. Brisantní výraz. Bitva o sestup v Bundeslize má větší grády.
Německé tanky se v tomto příběhu objevují, to ano. Koneckonců, spolková vláda “velmi dobře zvážila”, jak se dočte příznivě nakloněný čtenář , a “vyhověla Turkům, co se týče znovuvybavení tanků Leopard podle potřeby”. Zvážila, jak jsem řekl. Už se nejedná o problém “poté, co se tyto tanky převalily přes hranice Sýrie”. O něco dál, tvrdí, že Turecko vniklo pomocí tanků Leopard “do severní Sýrie”. Tak se skrývá slovo válka. Tak skrýváte oběti, mrtvé děti, mrtvé ženy. Tanky se valí. Jako na dálnici, přes špatnou čáru. Přijela vojska. Človek si přeje, aby nikdo nezažil, co to znamená, když se tanky “valí” vojska “vnikají” proti jeho vůli.
Süddeutsche Zeitung se v tomto příběhu několikrát zajímá o to, co stálo propuštění Yücela. Politicky, možná i jinak: První cenou je tato stránka 3. Óda na Sigmara Gabriela a obecně na velké muže, kteří dělají politiku – v době, kdy je jiný člen NATO ve válce. Gabriel v tomto příběhu je skromný člověk, který to prostě považuje za svůj úkol, politik, pro kterého je důležitější blaho Denize Yücela než jeho vlastní kariéra, ministr, jak lze shrnout, který chce bezpodmínečně zůstat ministrem.
Turečtí diplomaté by se divili, jak Gabriel žije doma v Goslaru (“podrážděně”, zvláště kvůli podmínkám ve vyšších vrstvách turecké státní správy). Dne 7. února se Gabriel dozví, podle investigativních reportérů v berlínské kavárně od Martina Schulze, že na ministerstvu zahraničí již brzy skončí, “nejdůležitější zpráva dneška” ještě přijde: “Musí ven z Turecka “. Co je proti tomu osobní kariéra?
Osud novináře. Původní nahrávka, SZ: “Doufám, že ještě mám čas dostat Yücela ven.” To je to, co jeho spolupracovníci slyší znovu a znovu. “I to, co kdysi Gerhard Schröder řekl o Recepu Tayyipu Erdoğanovi (kde byl jako bývalý kancléř dvakrát) se prezentuje, kdyby to novináři měli z první ruky (a nikoliv z druhé).
Důležité: Gabriel se zná s Erdoğanem a také s jeho ministrem zahraničí. Ten první se zřekl po rozhovoru s německým emisarem “hněvivých a dlouhých tirád” (pro který je zřejmě “známý”) a ten druhý ho nazývá od návštěvy Goslaru “přítelem”.
Zatčené novinářky
Žurnalistika nepopisuje pouze “skutečnost” (ať už může být jakákoli). Žurnalistika vybírá, urovnává, žurnalistika poskytuje formy pro naše myšlení. Může nazývat válku válkou nebo mluvit o valících se tancích a vnikajících vojskách. Může také ignorovat válku nebo alespoň ty, kdo jsou napadeni. V demokratických společnostech je novinařině
přisuzována veřejná role a někdy se mluví o čtvrté mocnosti, kritice a kontrole jiných mocností. Pokud budou ale novináři sedět na klíně mocných, pokud budou pospíchat, jakmile nějaký ministr zazvoní, jestliže prostě převezmou jeho příběh a udělají reklamu cizí věci, jen aby měli exkluzivní story, pak o tom nemůže být ani řeči”.
A u nás je to ještě horší….novináři se vrhají na své oběti, jen když k tomu mají pokyn, a ani jim to není trapné. Strašně jim leží na srdci osud ruských a čínských disidentů, ale o zabíjení kurdských civilistů ani nepinknou…nemají zakázku. Stejně tak je nechává v klidu osud katalánských “separatistů” ….. Řídí se jedinou myšlenkou – až na čestné výjimky, které se pak samy stávají obětí šikany – co jest z Bruselu, od Boha jest. Smutné, beznadějné.
