Jaroslav Tichý
16.2.2018
Tak, jak jsme (jako ANS) upozorňovali již v loňském roce, dostali jsme se letos na dějinnou křižovatku a stojíme nyní před volbou, jak a kam z ní dále. Odklad v rozhodování již žádný nedostaneme, termíny jsou dány předpokládaným podpisem či odmítnutím podpisu smlouvy Dublin IV (další kolo jednání na nejvyšší úrovni má být v červnu 2018) a dále pak Globálního kompaktu (podzim 2018), kde si dokonce hodlá uzurpovat právo podpisu za členské země EU již samotné vedení EU bez ohledu na to, zda členské země souhlasí či nikoliv.
O co tedy jde v těchto smlouvách a co pro nás představují podmínky těchto smluv?
O naše další bytí či nebytí, posuďte sami:
– Smlouva Dublin IV:
Jedná se fakticky o revizi tzv. Dublinského protokolu. Jde přitom o to, že na přímořských státech EU, které nezvládají ochranu vnějších hranic schengenského prostoru, spočívá břemeno péče o uprchlíky a migranty, kteří se do těchto zemí dostanou přes moře. Toto břemeno s sebou nese nejen finanční, ale také administrativní a jinou zátěž, která plnou silou dopadá na bedra několika států, dnes je to hlavně Itálie.
Řešením podle Evropské rady má být nyní postup uvedený v tzv. Dublinu IV, který:
1/ omezí zodpovědnost prvních států za migranty a za pomoci automatického mechanismu ji přenese na jiné státy EU, které ale ochranu vnějších hranic zajistit ani ovlivnit nemohou. Tedy i na ČR;
2/ místo toho, aby EU udělala opatření na ochranu vnějších hranic schengenského prostoru, snaží se důsledky své záměrné nečinnosti rozložit rovnoměrně mezi všechny členské země EU, vč. těch, které na hranicích Schengenu svá území nemají. Tedy i na ČR;
3/ jde ale ve svých podmínkách ještě dále. Počítá totiž s trvalým alokačním mechanismem, který by se neaktivoval pouze v migrační krizi, jaká byla například v roce 2015, ale fungoval by permanentně. Tedy namísto ochrany hranic Schengenu bude EU pokračovat v organizování dovozu migrantů do Evropy a související problémy řešit tím, že se bude snažit migranty rovnoměrnější rozdělovat do jednotlivých členských zemí EU. Bez ohledu na dosud stanovené kvóty. Tedy i do ČR.
Podmínky smlouvy Dublin IV. obsahují tzv. reformu evropského azylového práva, kdy:
– jejím cílem je zajistit ochranu migrantů již v regionu jejich původu a zajistit odtamtud jejich přesídlení přímo do EU. Migranti budou tak zlegalizováni ještě před jejich odjezdem z jejich domovské země. Jejich přepravu do Evropy budou zajišťovat neziskovky, odpadnou tak oběti, k nimž docházelo v průběhu nelegálního přesunu migrantů;
– členské země (a tedy i ČR) budou muset přijímat trvale migranty, které jim bude přidělovat evropská agentura pro azyl nebo platit miliardové pokuty(EUR 250 tis./1 migranta v případě jejich odmítnutí). – podpisem této smlouvy ztratíme další část naší suverenity, neboť budeme muset předat evropské agentuře pro azyl a neziskovkám pravomoci k povolování pobytu migrantů na našem území. Tyto instituce tak mají nahrazovat rozhodování vlád jednotlivých členských zemí EU v této otázce;
– podpisem této smlouvy tak dojde ke zřízení kolektivního přerozdělovacího mechanismus tím, že pokud je některá evropská země vystavena nepřiměřenému počtu žádostí o azyl (přesahující 150 % referenčního počtu, který se stanoví podle rozlohy dotyčné země a její ekonomické situace), budou všichni další noví žadatelé o azyl v dotyčné zemi přerozdělováni do jiných zemí EU, dokud jejich počet opět nepoklesne pod stanovenou hodnotu;
– Nepůjde tedy již o požadavek na ČR a další členské země V4, aby odebíraly migranty podle stanovených kvót, nýbrž o to, trvale rozdělovat poměrným způsobem podle stanoveného klíče veškeré migranty, kteří budou dováženi neziskovkami do Evropy. Tito migranti budou tak přednostně přerozdělování do některé ze 4 zemí (V4), které zatím přijaly nejméně migrantů. Členské země EU, které se budou nadále bránit této praxi, budou odděleny od finančních zdrojů z EU. (Podle již dříve podepsané smlouvy Euro-Med půjde celkem až o 56 mil. migrantů do r. 2050);
– členský stát (tedy i ČR) bude mít povinnost při posuzování žádostí o azyl zkontrolovat, zda žadatel nepochází z tzv. bezpečné třetí země nebo zda již nepožádal o azyl v jiné zemi. A za tuto svoji povinnost bude též odpovídat;
– touto smlouvou se současně zavádí povinnost pro žadatele setrvat v členské zemi EU, odpovědné za jeho žádost;
– s cílem zabránit dalšímu přesunu migrantů ze země, do níž byli přerozděleni, do Německa, Švédska apod., má dojít ke sjednocení sociální politiky a dávek v rámci EU. Měsíční příspěvek na 1 migranta přitom činí v Německu EUR 700,- (cca 21.000 Kč). O tom, jak mají být zvýhodňováni migranti proti českým seniorům, kteří si na důchod platili celý život, nemůže být pochyb. Rozdíly budou doslova propastné.
V dané situaci, kdy jde doslova a do písmene o další osud ČR, by na toto vrcholné jednání šéfů států a vlád jednotlivých členských zemí EU měl jet nejen nový premiér, nýbrž (a to především) i prezident ČR, který se může opřít o svoji přímou volbu občany tohoto státu. Při této příležitosti by z jeho strany mělo jasně zaznít, že smlouvu Dublin IV. ani další smlouvy podobného typu nepodepíše. Naplní tak naděje voličů, které do něj jeho volbou v právě skončené prezidentské volbě vkládali.
– Smlouva Globální kompakt k migraci:
Tato smlouva má být projednána na půdě OSN na podzim 2018.
Podle této smlouvy má na migraci vzniknout právo z kategorie lidských práv. Státy, které tuto smlouvu podepíší a ratifikují, by se tímto krokem měly vzdát úplné kontroly svých vlastních státních hranic. Organizování migrace by tak mělo přejít z rukou orgánů jednotlivých států na Úřad vysokého komisaře OSN pro uprchlíky a na neziskovky.
V situaci mnoha zemí světa jde o smlouvu, jejíž dodržování není v praxi vymahatelné. Odlišná situace je však v případě členských zemí EU, kdy Evropská komise se chystá podepsat tuto smlouvu s OSN jménem EU, tj. za všechny členské země, a to i bez jejich souhlasu jako akt společné zahraniční a bezpečnostní politiky EU). Tímto krokem by se tato smlouva měla stát závaznou pro všechny členské země EU a její příp. neplnění vymahatelné a sankcionovatelné Evropským soudním dvorem.
Jde o smlouvu prezidentského typu. Náš prezident by tedy měl s předstihem vedení EU připomenout, že Komise nemá mandát k podpisu této smlouvy jménem celé EU.
Nesouhlas s takovým postupem na úrovni Výboru stálých zástupců již vyjádřily Polsko a Maďarsko. Neměli bychom v této věci otálet ani my.
Je přitom v pravomoci prezidenta jednáním o takové smlouvě pověřit vládu či jejího premiéra nebo naopak takové jednání jménem ČR zastavit. Takový krok již udělal prezident USA D. Trump, z evropských zemí pak Švýcarsko a Dánsko. Jedním z důvodů podpory M. Zemana ze strany ANS při právě dokončené volbě prezidenta ČR je očekávání podobného postupu z jeho strany v této věci.
Stojíme tak na křižovatce, z níž vedou jen 2 cesty. Jedna sleduje cizí zájmy na úkor těch našich, českých (cesta A/), ta druhá pak české národní zájmy (cesta B/). Zastavme se tedy u každé z nich a popišme si blíže, co která z nich pro nás znamená a co nám přinese.
– Cesta A/ znamená:
1. připojit se ke snahám vedení EU o plnou islamizaci Evropy, usilovat o to, abychom se stali „pevným jádrem Evropy předurčené k její plné islamizaci, a to se všemi z toho plynoucími důsledky (rozvrat státu, kultury, náboženství, jazyka, zvyklostí a postupně i ekonomického a sociálního života, vznik a šíření no-go zón, ztráta bezpečí ve vlastní zemi atd.) tak, jak tento postupující proces známe např. z Francie, Švédska, Belgie ale již též i z Německa (a jak ho dnes prosazuje např. vedení ODS v čele s Petrem Fialou). Či minimálně se tomuto vývoji nebránit, což ve svých důsledcích vyjde nastejno;
2. Naše setrvání v pozici kolonie (pokračující masový odliv zisku vytvářeného našimi pracovníky z ČR, montovny, nízká přidaná hodnota našich výrobků, jejich prodej ze zahraničí, kde zůstává zisk z jejich prodeje a z toho rezultující nízké mzdy a důchody), nemožnost realizovat potřebné systémové změny, postupný pokles životní úrovně u nás z důvodu výživy nejen obyvatel zemí našich kolonizátorů v zahraničí, nýbrž i migrantů u nás;
3. Zvýšení daní na vytvoření dodatečných zdrojů k výživě nově příchozích migrantů, další pokles životní úrovně našich občanů;
4. Vznik neřešitelné situace po příchodu průmyslové revoluce 4.0, která přinese obrovský úbytek pracovních míst pro naše zaměstnance, kteří nebudou mít z čeho vytvářet zdroje do fondu zdravotního a sociálního pojištění, naopak sami budou potřebovat podpory. Migrace tento problém u nás jen prohloubí do neřešitelné podoby. Sníží se totiž počet produktivních obyvatel a současně se zvýší počet uměle vyživovaných lidí u nás. Sociální výbuch ve státě, vyloučit nelze ani občanskou válku, a to nejen u nás (ačkoliv po ní nikdo nevolá, naopak před ní varujeme).
5. V souladu se zaváděním robotizace výroby v souvislosti s průmyslovou revolucí 4.0 postupné nahrazování dražší pracovní síly roboty v zemích investorů a jejich odchod z ČR. Náš stát skončí bez majetku, s masami nezaměstnaných pracovníků vládě na krku (plus s dovezenými migranty), a to bez vytvořených finančních zdrojů potřebných k vyplácení minimálního garantovaného příjmu, To vše přitom nikoliv z důvodu našeho vystoupení z EU, jak jsme již nyní strašeni, nýbrž z důvodu našeho dalšího setrvání v EU.
6. Urychlený přechod ČR na EURO jako součást této cesty zaktivuje náš závazek zaplatit náš příspěvek na dluhy jiných členských zemí v počáteční výši EU 380 mld. Kč do 3 dnů, další peníze pak na vyžádání (Troiky). Krom toho tento přechod z Kč na EURO způsobí okamžité a trvalé znehodnocení našich úspor zhruba o 40 %. Dále pak prodraží zásadním způsobem nákupy nových technologií v zahraničí potřebných k zavedení robotizace u nás. Prohloubí a urychlí za těchto okolností celkový kolaps našeho hospodářství.
7. Prudký růst našeho zadlužení, které umožní dočasně překlenout alespoň některé z uvedených problémů, a to za cenu našeho úplného podmanění cizím kapitálem a následování řecké cesty, byť z odlišných příčin.
– Cesta B/ znamená:
1. odmítnout snahy vedení EU o islamizaci naší země, o rozvrat našeho státu, kultury, náboženství, jazyka, zvyklostí, přistoupit k obraně hranic naší země. Odmítnout pokusy o rozdělení naší země do několika euroregionů s cílem rozdrobit náš odpor proti islamizaci a současně zvrátit i výsledky 2 sv. války (ztráta našeho pohraničí a celého státu). Přidat se k požadavkům dalším evropských zemí na zaplacení válečných reparací ze strany Německa;
2. vymanit se z naší pozice kolonie, opustit praxi otrocké práce v cizích montovnách u nás, obnovit naši vlastní produkci výrobků s vyšší přidanou hodnotou a jejich prodej našimi vlastními silami s cílem zachovat zisk vytvářenými našimi pracovníky v naší zemi, vytvářet tak předpoklady ke zvyšování příjmů našich občanů a jejich životní úrovně;
3. zavést strukturované daně podle výše příjmů a dále sektorové daně v některých odvětvích (finančnictví, vodárny, supermarkety apod.) pro cizí kapitál u nás s cílem zamezit každoročnímu masovému odlivu zisku z ČR do zahraničí. Eliminovat nutnost vytvářet dodatečné zdroje k výživě migrantů u nás, kteří přicházejí pouze za účelem sociálních výhod, nikoliv za prací;
4. Vytvářet předpoklady ke zvládnutí důsledků průmyslové revoluce 4.0, a to jak omezováním dočasného příjmu migrantů přicházejících k nám z jiných evropských zemí za prací na množství skutečně potřebné, tak i navyšováním finančních zdrojů pro pozdější vyplácení minimálního garantovaného měsíčního příjmu našim občanům na úrovni umožňující slušné živobytí a srovnatelné se zeměmi západní Evropy. Plně blokovat dovoz migrantů k trvalému pobytu v ČR se zřetelem k tomu, že ekonomické potřeby naší země na cizí pracovníky (z jiných evropských zemí) schopné potřebné práce vykonávat, budou pouze přechodného charakteru, tj. to náběhu průmyslové revoluce 4.0. O využitelnosti migrantů ze zemí 3. světa v průmyslové sféře nemůže být vůbec řeči.
5. V souvislosti s trendem přechodu globalizace na glokalizaci ve světové ekonomice začít vytvářet nové pracovní příležitosti v ČR, a to zejména v krajích se stávajícím úbytkem pracovních příležitostí s cílem současně zamezit jejich postupnému vylidňování (zejmé-na pak v pohraničí). Vytváření nových pracovních míst spočívá v podpoře rozvoje družstevnictví (a to ve výrobě, řemeslech a službách, bytové výstavbě, ale i peněžnictví, nejen tedy v zemědělství), dále pak ve vytváření nových státních podniků s částí akcií pro zaměstnance a ve zrovnoprávnění 4 forem vlastnictví, tj. státního, soukromého, družstevního a veřejnoprávního. V praxi to současně znamená výběrem daní z těchto nově vytvořených zdrojů zvýšit příjmy pro naplňování fondu k výplatě minimálního měsíčního garantovaného příjmu (jako alternativy k fondu zdravotního a sociálního pojištění).
6. Odmítnout definitivně přechod ČR na EURO, které bylo postaveno na bázi německé ekonomiky či na úrovni ekonomik blížících se svojí úrovní té německé. Zachovat si tak nejen jeden z posledních nástrojů na ovlivňování české ekonomiky a možnost opětovného zhodnocení úspor našeho obyvatelstva, nýbrž i zdroj postupného bohatnutí našeho státu a jeho občanů prostřednictvím posilování kursu koruny. Snížit tak současně i náklady na pořízení technologií potřebných pro robotizaci naší ekonomiky v rámci průmyslové revoluce 4.0.;
7. Vyhledat zdroje k financování nákupu technologií potřebných pro zavedení průmyslové revoluce 4.0 do ČR, a to s důrazem na jejich diverzifikaci. Současně tak využít této zásadní změny k obnově českého průmyslu a jeho konkurenceschopnosti v mezinárodním měřítku.
Po dosavadních zkušenostech je třeba dodat, že:
– nechceme předem ovlivňovat naše spoluobčany/voliče v jejich rozhodnutí, považujeme však za seriózní a potřebné tyto občany včas informovat o dopadech jejich rozhodnutí, ať již pro jednu či druhou alternativu (suplujeme tak tímto náš stát, od něhož se podobného kroku bohužel nelze dočkat, a to ani v případě vyhlášení referenda o vystoupení ČR z EU);
– upozorňovali jsme v loňském roce na potřebu řešit tyto problémy zásadním způsobem a pojmout říjnové volby do Poslanecké sněmovny jako hlasování o vystoupení z EU (byť mar-ně), a to s poukazem na programy jednotlivých stran. Je skutečností, že ačkoliv bylo cca 90 % voličů zaměřeno proti islamizaci naší země, v těchto volbách volilo více než 70 % voličů strany přímo či skrytě pro migrantské. Čili zcela opačně. Volby se měly stát referendem o vystoupení z EU a z NATO, jak jsme k tomu vyzývali. Nestalo se tak. Přičemž již tehdy jsme upozorňovali na těžko schůdný postup týkající se hlasování o vystoupení z EU (a NATO) pomocí zavedení všeobecného referenda. Též marně. S důsledky toho jsme nuceni dnes se potýkat, vč. debat typu „všeobecné referendum možná, avšak bez vystupování z obou nadnárodních struktur“.
– tento článek tak představuje náhradní způsob, jak občanům (voličům) v této zemi srozumitelným způsobem ukázat, jaké možnosti řešení vzniklé situace u nás máme, Je však nesmyslné domnívat se, že k takovému řešení povedou polovičaté kroky typu „chceme řešit to či ono, ale v EU setrváme“ (ač právě EU usiluje o pravý opak a dělá pro jeho dosažení další postupné kroky. Klasickým příkladem je mylná představa, jak budeme moci bránit naše hranice před migranty, aniž bychom přitom opustili EU, která jejich přísun do Evropy organizuje). O tom, že neexistují polovičatá řešení, se již přesvědčili např. Řekové;
– zásadním momentem při tom je to, zda:
a/ chceme:
· uchovat náš stát, národ, jazyk, způsob života či nikoliv;
· stát se součástí evropského islámského chálifátu či nikoliv;
· postavit náš stát ekonomicky a politicky na vlastní nohy či nadále setrvat v pozici kolonie a pracovat na jiné;
b/ jsme připraveni učinit pro to nezbytné kroky či nikoliv;
c/ chceme hájit naše vlastní národní zájmy či hájit cizí zájmy na úkor těch našich.
Odpovědi na tyto otázky nemohou být typu „ano, ale…..“. Jsme dnes v situaci „ano/ne“.
Jde tedy o další etapu tohoto zásadního střetu týkajícího se obrany českých národních zájmů a přežití našeho národa jako celku. Jeho předchozí etapou byla právě skončená prezidentská volba. Není (a ani to prvoplánově nebylo) o osobách, bylo a nadále to je a bude o českých národních zájmech a o jejich hájení.
Jsme tedy opět na oné osudné křižovatce, jako jsme byli v r. 1938. Jde opět o osud našeho národu.Neopakujme stejné chyby, v dnešním světě by měly ještě tragičtější následky, než tomu bylo v důsledku Mnichovské dohody. Nyní máme podepisovat smlouvu s ní srovnatelnou (Dublin IV.) a další taková smlouva (Globální kompakt) má být dokonce podepisována o nás a bez nás. Jako v Mnichově.
Tato problematika je natolik závažná, že si zaslouží samostatný pořad a debatu na internetovém Svobodném vysílači, který v brzké době připravíme
