Jen tumpachový hlupák nepochopí, proč Češi po mnoha potupných zradách Západu v čele s USA během Protektorátu Böhmen und Mähren nezabránili komunistickému puči 25. února 1948…

Břetislav Olšer
24.2. 2018      Rukojmí
Jasný vzkaz těch dávných let: Už si nenecháme srát na hlavu. A tento ponižující stav tři roky po zničující válce způsobilo bez skrupulí šest zásadních důvodů, jak jsem je již nedávno připomněl na stránkách internetových novin Rukojmi.cz, přičemž bylo nezbytné řešit napřed jejich příčiny a až poté z nich vygenerovat důsledky…

České pohraniční pevnosti:
Co se dělo před zradou západních mocností v Mnichově, když už tehdy v očekávání 2. světové války se Československo připravovalo na svoji obranu? Celkem mělo být na hranicích postaveno 1 276 těžkých a 15 463 lehkých bunkrů, pevností a tvrzí. Z důvodu nákladné investice, kterou si předválečné Československo nemohlo dovolit, byl projekt rozpracován na více jak 10 let. Náklady by dosáhly skoro jedenáct miliard korun. Suma na tehdejší dobu astronomická.
Do odstoupení pohraničí se stihlo proinvestovat pouze jednu pětinu částky. Postaveno tak bylo jen 226 pevností, mělo stát i 17 tvrzí, z plánovaných 15 463 objektů lehkého opevnění se podařilo dokončit necelých 10 tisíc, vydaných nakonec bez jediného výstřelu. Dne 23. září 1938 byla mobilizace, povoláno bylo 1 250 000 mužů do zbraně. Pevnosti obsadili sudetští Němci, které ještě dnes Daniel Herman, dokonce na postu bývalého ministra kultury Česka, oslovuje na sjezdech Landsmanšaftu jako “milé krajany”…

Rád bych zde opět připomněl Edvarda Beneše, když prorocky řekl: „Tato válka bude hrozná. Nakonec se u nás s Němci budou bít všichni, muži, ženy. Ale budeme se bránit do posledního dechu. Já zůstanu se svou vojenskou družinou stále u vojska. Ale budu ustupovat s vojskem jen po jistou dobu. Až se budeme muset zastavit, území už dál neopouštět a bít se až k smrti, to já jako prezident republiky nesmím být zajat. Zůstanu s těmi, kteří se budou bít doopravdy až do poslední chvíle, a padnu s nimi.“
Slova se však vedou, činy ovšem ne vždy odpovídají nastalé skutečnosti; o týden později jsme totiž byli donuceni po Mnichovské dohodě hraniční bunkry a obranné objekty odevzdat nacistům. „Máme doma hodně kolaborantů a náš průmysl je největším a nejhorlivějším dodavatelem zbraní do Německa. S tím je potřeba něco rychle udělat!“ řekl Jaromír Smutný, důvěrník prezidenta Beneše. A tak se také dělalo…

Londýnský alibismus Edvarda Beneše:
Nastala totiž další životní dimenze Beneše, tedy reakce psychicky znaveného politika, který sbalil “svých pět švestek”, vlastní národ odevzdal na zlatém podnose Hitlerovi, aby sám uprchl do teplíčka Londýna. Tam se statečně pěkně za vodou postavil do čela exilové československé vlády. A přes protesty domácího odboje, tedy toho národa nechaného jím v hrůze Protektorátu Böhmen und Mähren, naplánoval v Anglii akci na Heydrichovu likvidaci – Anthropoid. Musel se přece nějak rehabilitovat za své plané řeči o svém válečnickém odhodlání a dokázat Spojencům odhodlanost a bojeschopnost Čechoslováků.
Nechal se údajně zlomit jen s podmínkou, že Francie a Británie odvolají své podpisy na Mnichovské dohodě, což se též stalo, ale obyvatelům v již několik let fungujícímu Protektorátu Böhmen und Mähren to bylo platné jako mrtvému zimník… Nejhorší bylo, že šlo jen o osobní účty Moravce, který se chtěl Heydrichovi pomstít na popravu svých kamarádů – českých generálů a vojáků; nepřipustil si, že každý voják jde do vojny s vědomím, že může padnout; to si však nemohly říct stovky českých civilistů, kteří byli umučeni následkem atentátu v rámci akce Anthropoid…
Naši generálové a exilová vláda se poplácávali po zádech, jak zachránili čest údajného kolaborantského Československa, kdy tak hrdinsky zlikvidovali strůjce židovského holocaustu, přičemž Heydrich s vyvražďováním židů plynovými komorami a krematorii neměl prakticky nic společného. Vše toto začalo i bez Heydricha v čele s hlavním vykonavatelem Adolfem Eichmannem… http://www.rukojmi.cz/clanky/1754-je-to-dvacet-let-kdy-americky-spisovatel-paul-berman-odhalil-pravdu-lasku-a-lzi-s-nenavisti-v-zivote-vaclava-havla
Novým zastupujícím říšským protektorem se totiž stal právě Kurt Daluege, který s Hermanem Frankem jako odplatu za Heydrichovu smrt vypálili české vesnice Lidice a Ležáky. Během Daluegeho vlády si Frank upevnil postavení do té míry, že byl fakticky nejmocnějším úředníkem v protektorátu, když byl jmenován německým státním ministrem pro Čechy a Moravu (Deutscher Staatsminister für das Protektorat) a byl povýšen do hodnosti SS-Obergruppenfuhrer und General der Polizei v Praze…
Vyhlazené Lidice a Ležáky, vraždy na Pankráci:
„Bylo to strašné, když přišli a pažbami pušek vyráželi dveře, noc opravdové hrůzy. V každém okně bylo vidět světlo, ačkoliv normálně by všude byla tma, protože se vypínala elektřina. Nahnali nás do budovy školy. Staré ženy a děti plakaly, když je uprostřed noci vzbudili. Ráno nás odvezli ve dvou nákladních autech. Byla to noc.” Vzpomíná Anna Nešporová, pamětnice hrůz z Lidic…Lidičtí muži starší 15 let byli shromažďováni ve sklepě a chlévě Horákova statku. Všechny cennější věci, koně, dobytek, zemědělské stroje apod., byly shromažďovány a odváženy do sousedního Buštěhradu. Ráno 10. června 1942 se na místo osobně dostavil K. H. Frank, aby dohlížel na likvidaci obce. Ženy s dětmi byly nejprve nahnány do místní školy, za úsvitu pak autobusy převezeny do tělocvičny gymnázia.

Mezitím byly zdi stodoly v sousedství Horákova statku obloženy slamníky a matracemi (proti odraženým střelám) a přichystána popravčí četa. Lidičtí muži byli posléze vyváděni ve skupinách (zprvu po pěti, pak po deseti) na přilehlou zahradu a tam stříleni. Celkem přišlo o život 340 lidických obyvatel (192 mužů, 60 žen a 88 dětí). Nejstaršímu bylo 84, nejmladšímu 14 let. Všechny domy včetně školy, kostela a fary byly polity benzínem a podpáleny…
Mezitím byly zdi stodoly v sousedství Horákova statku obloženy slamníky a matracemi (proti odraženým střelám) a přichystána popravčí četa. Lidičtí muži byli posléze vyváděni ve skupinách (zprvu po pěti, pak po deseti) na přilehlou zahradu a tam stříleni. Celkem přišlo o život 340 lidických obyvatel (192 mužů, 60 žen a 88 dětí). Nejstaršímu bylo 84, nejmladšímu 14 let. Všechny domy včetně školy, kostela a fary byly polity benzínem a podpáleny…
A pak přišlo časné odpoledne 24. června, kdy obklíčilo Ležáky 150 mužů pardubické roty 20. záložního policejního pluku „Böhmen“ pod vedením gestapa. Němci shromáždili obyvatele Ležáků i z okolí, kde se právě zdržovali, a odvezli je do pardubické vily Zámeček, kde policejní pluk sídlil a za heydrichiády popravoval. Následně domy vyrabovali, a kolem páté zapálili; všech 33 obyvatel starších 15 let bylo po deváté hodině večer zastřeleno u Zámečku.
Vypálení Ležáků, podobně jako Lidic, v roce 1942 přišlo jako trest za atentát na říšského protektora Reinharda Heydricha. Všichni obyvatelé osady Ležáky byli popraveni, přežily jen dvě dívky, které nacisté poslali do Německa na převýchovu. Nacisté ztrestali vesnici proto, že podle zjištění gestapa měli parašutisté odtud udržovat vysílačkou spojení mezi domácím a zahraničním odbojem. Všechny naložili a odvezli je do Pardubic. V Pardubicích je postříleli a v krematoriu pak spálili. V Pardubicích v Zámečku se najdou sloupy, jak k nim byli uvazováni a jak je tam stříleli. Pět lidí střílelo do každého jednotlivce…
Proč bychom chtěli směřovat na Západ a k USA, které jen účelově vybombardovaly před koncem 2. sv. války naši republiku…? (že by humanitárně?)

Heč, budeme se vdávat za Toma a Jerryho… České lepé děvy, těšte se; opět k nám přijedou američtí osvoboditelé, jako kdysi do Plzně?
Jak psal v roce 1945 v Československu tehdejší tisk: „Vojáci USA u nás bojovali v rytmu swingu“; lidé je hostili pivem, Američané na oplátku rozdávali cigarety, čokoládu, konzervy a silonové punčochy a získali si obdiv hlavně paní a dívek svým dokonalým vybavením a skvělým zásobováním…” Pro USA byla zkrátka i 2. sv. válka velkým byznysem…
Mezitím Sověti, co přišli od Leningradu, Stalingradu a Kursu přes Duklu a celé Československo, měli 27 milionů padlých, z toho na 13 milionů vojáků. Kolik svých mrtvých amerických vojáků během téže války? Děsivě moc, něco přes 400 tisíc… Opravdu, jasné počty a argumenty. A kolik padlo amerických či sovětských vojáků při osvobozování Československa? Opět jsou zde zcela neoddiskutovatelná fakta: asi 110, slovy – sto deset – amerických vojáků proti téměř 150 tisícům Rudoarmějců…
Občané Chebu měli jen pár roků po skončení hrůzostrašné války v živé paměti, když jejich město americká letadla napadla 25. března 1945 a zničila i obytné domy v dnešní Žižkově, Havlíčkově, Riegrově a Palackého ulici. Při náletu bylo zabito na 800 osob, včetně mnoha politických vězňů. (Kdepak mají asi pomník?) Americké bomby zasáhly tábor, ve kterém byli u Chebu koncentrováni. Přes 70 francouzských antifašistů a nezjištěný počet sovětských zajatců při tom zahynulo.
Další velký nálet spojenců postihl Cheb 8. dubna 1945. Bylo při něm zničeno nejen nádraží, důležitý dopravní uzel, ale v troskách skončila odhadem asi třetina Chebu. Přestože již 18. dubna 1945 překročila americká vojska u Trojmezí české hranice a do Chebu to měla jen několik desítek kilometrů, o dva dni došlo k bombardování chrámu sv. Mikuláše v Chebu. Podle dobových svědectví po lidech, kteří chtěli lokalizovat vzniklý požár kostela, bylo údajně stříleno z palubních zbraní bombardéry doprovázejících amerických stíhaček…
Plzeň po spojeneckém náletu USA dva týdny před koncem války.,..Plzeň byla díky Škodovým závodům jedním z nejdůležitějších měst v Československu. Proč se však, pouhých dvacet dní po vyhlášení poválečného Košického vládního programu, 25. dubna 1945, stala plzeňská Škodovka terčem jednoho z posledních spojeneckých náletů, si lze jen těžko vysvětlit jinak, než jako snahu oslabit český poválečný průmysl. Několik set amerických bombardérů tehdy svrhlo přes pět tisíc tříštivých, fosforových a zápalných bomb, 29 objektů závodu bylo úplně zničeno, 21 velmi těžce poškozeno a 33 poškozeno těžce…
1945 – 25. dubna byla Škodovka těžce zasažena náletem 8. americké letecké armády; škody byly vyčísleny na dvě miliardy korun
Závod byl bez proudu, komunikační spoje prakticky neexistovaly. V té době, těsně před koncem války, nacisté nemohli z Plzně odvézt již ani šroubek pro frontu. Přesto byl tento průmyslový gigant fakticky zničen. Předtím (17. dubna 1945) americké bomby zabíjely v dělnických čtvrtích Škvrňany a Karlov, které byly téměř zničeny, fakticky zničeno bylo plzeňské seřaďovací nádraží.Byl to cílený a logický záměr proti strategické orientaci ČSR na SSSR v poválečném období. Americký generál Patton, když si později prohlížel ruiny Škodovky, prohlásil: „Dobrá práce, jsem spokojený!“ řekl sám veliký Patton, že konferenci v Jaltě a její rozdělení světa mazaně převezl…Pak přišlo totiž to „jediné a správné“ osvobození, když se 97. Infantry Divisions a 16. Armored Division vydaly směrem na Plzeň, v jejíchž ulicích se americké tanky objevily 6. května 1945 kolem 8. hodiny ranní. Jak to popsal plzeňský pamětník J. GROUŠL: „Němečtí starostové Wild a Sturm byli zajištěni našimi vlastenci, aby 6. 5. 1945 vstoupil do Plzně americký vojenský oddíl »B« 16. pancéřové divize pod velením plukovníka Nobleho. Ten měl nařízeno zastavit se na předměstí Plzně, ale vida příležitost, rozkázal svému oddílu, aby obsadil celou Plzeň. (Archiv JNV Plzeň, -7-1. plk. Noble).
A Revoluční národní výbor v Plzni zveřejnil 6. května 1945 výzvu „Na pomoc bojující Praze“. Občané Plzně na výzvu reagovali bleskově. Velení USA bylo Plzeňany požádáno o zapůjčení automobilů pro přepravu dobrovolníků do Prahy a také o některé zbraně. Velení americké armády nejenže takovou žádost odmítlo, ale odjezd dobrovolníků na pomoc Praze zakázalo.Po příchodu vojenských jednotek USA do Plzně totiž zrušilo jejich velení Revoluční národní výbor v Plzni a americké vojenské velení v Plzni nařídilo, že jen americký velitel má právo určovat strukturu města Plzně, její ulice musí být vyklizeny, obyvatelé mohou do ulic jen v rozsahu dvou hodin za den… Bylo zakázáno vydávat a rozšiřovat české noviny a české informační letáky, Američané plzeňským bojovníkům proti německému fašismu zabavili vysílačky, zbraně, fotoaparáty, a dokonce zabavili i zbraně československým důstojníkům a policistům.Veškerá písemná povolení, žádosti, stížnosti… prostě veškeré písemnosti musely být napsány v českém i anglickém jazyce. – Americké velení neustále opakovalo a kontrolovalo své nařízení, že zajatým německým důstojníkům se nesmí nic stát, protože jsou pod americkou kontrolou. – Občané Plzně se mohli vzdalovat z města jen do vzdálenosti šesti kilometrů… Americké velení zakazovalo činnost Národních výborů jako orgánů nové lidové moci….

Po americkém bombardování Prahy…
Americké pojetí svobody prozrazoval také politický obsah vyhlášky amerického velitelství ve Strakonicích ze dne 9. 5. 1945 (č.j. 6684): „Okresní hejtmani »budou provádět všechna nařízení amerického vojska a to do té doby, dokud nová česká vláda nebude uznána vládou USA…“ Přitom vláda ČSR byla v Košicích již 5. dubna 1945 uznána všemi antifašistickými velmocemi a dalšími zeměmi… http://www.rukojmi.cz/clanky/2096-nesmime-k-nam-pustit-nikoho-o-nemz-nevime-kdo-je-co-je-a-proc-chce-k-nam-rekl-po-nice-ministr-vnitra-chovanec-nemyslel-pane-zidku-na-pohranicni-straz-po-krachu-schengenuJak se Morgentauův plán změnil na ten Marshallův:
Po druhé světové válce byla Evropa v troskách. Hospodářská situace byla strašlivá. K tomu ještě přišlo hrozivé sucho v roce 1946 a nesmírně krutá zima v roce 1947. Ve zničené Evropě, kde byly desítky milionů lidí bez práce. Nejhorší situace byla v Německu. Miliony Němců dostávali pouze skrovné příděly k hladovění. Umíraly desítky tisíc lidí. Úmrtnost mezi německými dětmi stoupla desetkrát proti předválečné úrovni.Životní podmínky v roce 1947 byly považovány za horší, než v roce 1945. Průměrný příděl kalorií byl 1040 denně (norma je přes 2000 kalorií), z toho pocházela podvýživa nejhorší v poválečném Německu; takový příděl potravin odpovídal množství, jež dostávali vězni v nacistických koncentračních táborech. Kdo jinému jámu kopal, sám do ní pak spadl, aneb Boží mlýny mlely pomalu, ale jistě, přesto se stal zázrak; ekonomický…Marshall upíral pozornost k hospodářské situaci válkou zničené Evropy. Do Evropy, kde byly desítky milionů lidí bez práce a nálety zničená města. Uvědomoval si, že politická stabilita jde ruku v ruce s prosperujícím hospodářstvím. Nebylo možné do nekonečna posílat do Evropy nazdařbůh peníze, aniž by existovala nějaká širší koncepce…Napřed však v nastalé poválečné studené válce Spojenci dodržovali naoko tzv. Morgentauův plán na totální likvidaci Německa, aby už nebylo schopné vést třetí světovou válku. Cíl? Zničení německého zbrojního průmyslu, poté odstranění a zničení dalších klíčových odvětví, která jsou základem pro vojenskou sílu; bylo demontováno 1500 nejlepších továren a odvezeno ze země. Až si USA uvědomily sílu komunistických zemí a obavy ze SSSR, přestože byl vykrvácen ve 2. sv. válce nejen ekonomicky, ale i psychicky; 27 miliony zabitých ruských občanů, proti cca 420 tisícům zahynulých obyvatel Spojených států…Tak se Morgentauův plán změnil na ten Marshallův, oficiálně Plán evropské obnovy (European Recovery Program), přijatý Kongresem USA v dubnu 1948 s ohledem na sílu komunistických zemí a obavy ze SSSR. Cíl byl pokrytecký a jasný; pomoci poválečné Evropě. Proto snad totálně zničené Německo, jehož dluh z válečných reparací tvořilo 200 procent hodnoty jeho hrubého domácího produktu, nemuselo platit ani marku; nám např. nikdy nezaplatilo reparační povinnosti ve výši asi 360 miliard předválečných korun a ještě drze nás Němci požádali, abychom jim „předali bezplatně do vlastnictví“ palác na Malé Straně, v němž sídlilo velvyslanectví SRN.Varování ministra zahraničí Jana Masaryka: „Pokud Evropu rozdělí na ovce a kozly a budou mi říkat, že jsem kozel, tak já se přirozeně za kozla zatím nepovažuji…“Podmínky výše zmíněné americké lichvy byl jasný. Za každý půjčený dolar několik centů úroku; proto každý stát v programu Marshallův plán byl nucen odsuzovat komunismus a socialismus – což byl důvod, proč už opět Československo tento plán odmítlo. Jan Masaryk ještě doufal, že plán přijmeme, avšak nejistý řekl:„Pokud Evropu rozdělí na ovce a kozly a budou mi říkat, že jsem kozel, tak já se přirozeně za kozla zatím nepovažuji, takže pokud nebude nějaká jednotnost mezi státy, pak tedy to naše postavení bude velmi obtížné. Ale pokud jsem zahraničním ministrem, nemůže být nikdy diskuse o tom, že bychom se nějakým způsobem exponovali proti Sovětskému svazu…“ Jan Masaryk se narodil 14. září 1886 jako třetí dítě profesora pražské filozofické fakulty Tomáše Masaryka a jeho ženy Charlotty Garrigue. Kromě hudebního talentu zdědil Jan po matce také dispozice k psychické labilitě. Nebyl v tom sám. Také jeho sourozenci museli během svého života vyhledávat odbornou psychiatrickou pomoc. Mladší syn Tomáše G. Masaryka byl přesto mužem mnoha talentů, ale zároveň i nevyrovnaná a psychicky labilní osobnost. Politická funkce, kterou přijal, jej nakonec zničila.
Jan se po nevydařeném manželství s dcerou amerického multimilionáře, filantropa a rodinného mecenáše Masarykových Charlese Cranea těšil pověsti playboye; jako „Američan“ měl s příklonem k východní velmoci zpočátku problém: nedoprovázel například Edvarda Beneše na historické cestě do Moskvy v prosinci 1943. Aby si udržel místo ministra zahraničí i v takzvané košické vládě, učinil ovšem na konci války obrat o 180 stupňů.
V klíčovém rozhovoru s Klementem Gottwaldem 21. března 1945 reagoval na slova vůdce komunistů, že „teď musíme zahraniční politiku naprosto a bez výhrad přizpůsobit politice sovětské“ slovy, že to chápe, je o tom hluboce přesvědčen, protože „nejužší spolupráce zahraničněpolitická se Sověty musí se stát naším nezměnitelným základním kamen pro budoucnost“. Své ministerstvo ale neřídil, to činil jeho komunistický zástupce Vladimír Clementis ve funkci státního tajemníka.
Masaryk se rozhodl setrvat ve vládě, která vznikla komunistickým pučem 25. února 1948, aby pomohl vytvořit zdání, že je tato vláda legitimní. Nestraníkem byl v Gottwaldově vládě i ministr obrany Ludvík Svoboda; (8. prosinec 1941 bylo datum, kdy se pod jeho vedením začal organizovat v Buzuluku 1. československý samostatný polní prapor, první samostatná československá jednotka na území Sovětského svazu. v Buzuluku vznikla Svobodova armáda…)