Stanislav A. Hošek
4. 2. 2018
V první poznámce se zamýšlím nad nerovnoprávností politických stran, které jsou součástí současné sněmovny, což způsobovalo v celé historii ČR problémy při sestavování vládních koalic a v současnosti se ještě prohloubilo. Ve druhé pak o suverénním vítězi voleb a jeho koaličních problémech. V poslední pak o Čtyřbloku a jeho pozici vůči každé eventuální vládě.
Nerovnoprávnost politických stran
Déle než dvacet let je ve spektru politických stan přítomna KSČM, která v něm zaujímá poněkud bizarní postavení. Může vykonávat svou činnost, může být dokonce volena do všech zastupitelských orgánů, leč nesmí se podílet na vládnutí ve státě. Taková pozice je poněkud schizofrenní a nedůstojná skutečného právního státu. Politické strany v solidním právním systému jsou buďto v celé šíři legální, nebo je jejich činnost soudem zakázána. Jiná jejich pozice je čistou diskriminací, politickou šikanou a v neposlední řadě porušováním občanské svobody. Zásadně je povýšením ideologie nad právo.
Kořeny této situace tkví v samotné změně společnostně-politického režimu bezprostředně po 17. 11. 1989. Nově nastupující moc nebyla, bez stávajících úředníků veskrze příslušníků KSČ, nejen spravovat stát, ale ani vytvořit pravidla demokratického politického systému. Za druhé se obávala rizika z okamžitého zákazu KSČ, aby nevznikly nepokoje, či dokonce občanská válka. Za třetí si už vůbec nedovolila svou aktivitu prezentovat jako restauraci kapitalismu, dokonce toho z devatenáctého století, protože by s jistotou ztratila spontánní souhlas s celou změnou.
To byly hlavní důvody, proč komunistická strana nebyla zakázána, ale její ideologie později pouze deklarována za zločinnou. Deklarace jsou vždycky právně nejasné, tvrdím že záměrně, protože je pak věcí dalšího mocenského boje je různě vykládat. Takže nakonec máme ve spektru politických stran komunistickou stranu pod firemní značkou KSČM, která se dokonce někdy prohlašuje za antisystémovou, aniž by přesně veřejnosti sdělila co to je a vedle toho celou škálu protikomunistické agendy od lustračního zákona přes pseudohistorický ústav šetřící minulost až po „Bohumínské usnesení ČSSD“.
Tato celková situace mi příliš připomíná absurdní myšlenkovou dílnu lídra polistopadových změn. A bohužel nejen to, přesvědčuje mne o tom, že určitá část elit politických, či jen aktivně se do politiky zapojujících si v některých situacích rovněž libuje v absurditách. Ne nadarmo mezi nimi převládá cimrmanovský duch, což je pouhé pokračování absurdit Švejka, tentokrát v mírových podmínkách.
KSČM je tedy od svého založení „polostranou“. Z právního hlediska není protiprávní, ale není plně právní, čili jaksi nedefinovaně v neprávním postavení. Neprávnost je jedním z charakteristických rysů dominantně ideologického právního systému. V tom našem jde evidentně o pozůstatek právního myšlení vzniklého za minulého režimu. Pokud by právní systém byl striktně pozitivistický, nepodřízený ideologii, poskytoval by jmenované straně právní prostředky k žalobám za diskriminaci. Řečeno na tvrdo. Bohumínské usnesení ČSSD by mohlo být soudně napadeno a příslušný soud by musel nařídit jeho zrušení. Pokud by zrušeno nebylo, musel by soud sankcionovat ČSSD, až třeba po zákaz její činnosti. Z tohoto úhlu pohledu se nezabývám tím, nakolik taková situace vyhovuje nejvyšším představitelům KSČM, kteří si po celou zmíněnou dobu lebedí ve sněmovně za vysoce nadprůměrné požitky, aniž mají jakoukoliv odpovědnost.
Rozepisuji se o tomto stavu poněkud obšírně především proto, že v současné sněmovně už není v takové situaci jenom jedna strana. Vedle KSČM, s níž se nechce pořád nikdo umazat, je tam nově SPD, se kterou se dokonce nechce umazat po čtvrt století diskriminovaná KSČM. Považuji takový stav za neudržitelný. V mých očích je dokonce jedním z prvků degenerace zastupitelské demokracie. Popsaný stav již není pouhou krizí zastupitelské demokracie, čili šancí na reformu. Je to již prvek úpadku této formy konstituce politické moci. Což je už situace vysoce riziková. Nelze totiž ve spektru politických stran trpět „polostrany“, či dokonce jakési strany až třetiřadé. Tímto trendem by se postupně mohla úplně zablokovat funkčnost sněmovny. Neprávní pozice KSČM je produktem převratového kvasu, což po nějaký čas se dalo tolerovat. Ovšem stavět v právním státě do stejné situace i další strany, je nejen politicky, ale dokonce ústavně a státoprávně neúnosné.
Je minimálně zapotřebí zahájit debatu o našem systému soutěže politických stran v ustavování politické moci. Zásadním politickým a následně právním rozhodnutím musí být, zda uprostřed svého politického režimu dáme prostor pro existenci politických stran, které jej chtějí změnit. Z takové debaty musí jasně vyplynout, které strany mohou působit v celé šíři Ústavou kodifikované politické soutěže. Apriorní odmítání jejich práva na státotvornost, pak musí být trestně postižitelné.
ANO je klonem OF
OF vzniklo jako odpor proti normalizačnímu systému vlády KSČ. Zdůrazňuji, že vzniklo živelně a v neskutečně krátkém čase, i když odpor elit a nevůle většiny veřejnosti proti nadvládě KSČ byly dlouhodobé. ANO je výsledkem odporu vůči politické vrstvě polistopadové moci. Rozdíl je v tom, že doba vznikání odporu a nevůle veřejnosti proti ní je kratší, ale zato konstituování odporu do politického subjektu trvá nepoměrně déle, než tomu bylo v případě OF.
Lídr OF byl ve skutečnosti politik, sice deformovaný dlouholetou činností v ilegalitě, ale jeho vizí bylo vytvořit jakousi občanskou společnost poněkud neujasněnými metodami nepolitické politiky. Oproti tomu lídr ANO je nepolitik, který se začlenil do politického systému a hodlá svou činnost dominantně rozvíjet v jeho rámci, čili se změnil na profesionálního politika.
Pracovní metodu lídra OF determinovaly dvě stěžejní ideje. Lídr za prvé, díky celkové euforii doby, vzal na sebe roli jakéhosi guru velice fádně definovatelné víry, vyjádřené sloganem o vítězství pravdy a lásky nad lží a nenávistí. Za druhé díky dlouhodobému odporu proti nadvládě až diktatuře, si v sobě vypěstoval poněkud politicky kontraproduktivní vztah k právu. Stavěl totiž nad něj svědomí, navíc dominantně své vlastní. Dále to nehodlám rozebírat, ale troufám si tvrdit, že někde tady, v těch dvou rysech polistopadové nepolitické politiky, je skryt i jeden zdroj rozštěpení dnešní společnosti, které by byl až k uzoufání nudné, kdyby nebyla tak nebezpečné.
Pracovní metoda lídra ANO je naopak vysoce pragmatická. On sám je přesvědčen, že zásadní boj o moc byl již nejen rozhodnut, ale že jím nastolený stav bude trvat velmi dlouhou dobu. Ví, že půjde o kapitalismus nejvyšší prozatímní formy, čili o jakýsi globalismus. Což není nic neříkající pojem jakým je globalizace, jejíž počátek lze položit až do dávných dob prvních komunikací samostatně se rozvíjejících forem lidské civilizace. Babiš je původem nepolitik a je především oligarcha, tedy příslušník supervrstvy nejbohatších. Patří y k vrstvě, kterou v zemi vytvořily politické síly, jež jsou nyní prvoplánově naladěny proti němu. Ať už coby oligarcha bude prosazovat správu státu jako řízení firmy, či si uvědomí svou faktickou pozici politika, bude především, ne-li jenom spravovat stát tak, aby profitoval, protože pak bude profitovat i on. Je oligarchou natolik pragmatickým, že odmítá neoliberální ideologii. Je si vědom toho, že k profitování státu je nutná minimální spokojenost většiny a tak nesouhlasí s úplným odbouráváním prvků tak zvaného sociálního státu. Víc to nehodlám na tomto místě rozebírat.
Ve vedení OF se seskupili lidé všech možných ideologií, představ o politické praxi i dalším vývoji státu. Ještě širší názorová paleta ovládla jeho voliče. Díky tomu vznikalo, uvnitř nesourodého celku, zákonitě velké pnutí. Není proto divu, že se prakticky okamžitě po prvních volbách rozpadlo. Díky tomu, že vliv médií byl tehdy velmi malý, vytvořily se prakticky do té doby ve světě obvykle působící politické strany, dokonce kopírující pravo-levé spektrum
V hnutí ANO je v současnosti rovněž široká názorová paleta jak mezi vedoucími politiky, tak v členské základně a především v onom, na naše poměry, obrovském množství sympatizantů. Jsou tím dány základy vnitropolitických střetů názorových, ale také ve výkonu funkcí. Hrozí proto reálné spory až po rozštěpení celého subjekt. S čímž počítají převážně ostřílení borci politických klání od senátora Kubery přes Kalouska po Bělobrádka. Omlouvám se těm, na něž jsem zapomněl.
Zatímco lídr OF neměl žádnou reálně nosnou představu o podobě naší země, lídr ANO ji má. A nejen že ji má, veřejně ji sdělil, a což je nejdůležitější, lze pro jeho vizi získávat většinovou společnost. Pokud dostane možnost politické vlády, může se zaměřit na reálné vytváření takové většiny, zvláště když vize je střednědobá, ba až dlouhodobá, čím zásadně mění dosavadní programy politických stran, jejichž představitelé žili od voleb do voleb. ANO tím pragmaticky stírá rozdíl mezi tradiční levicí a pravicí a za „budovatelský“ princip svého konání pokládá profit státu, rodin a samozřejmě svůj. Je pouze otázkou, jakými metodami dokáže sjednocovací prvek alespoň udržovat, ne-li dokonce posilovat, aby jej většinovou veřejnost nejen pocítila, ale třeba i podpořila.
Na tomto místě si přece jenom nedokážu odpustit jednu osobní poznámku. Jsem celoživotním přesvědčení levičák a tedy nejsem samozřejmě obdivovatelem Babiše, jak se někdy může na první pohled zdát. Ale jsem zároveň jako on, vrcholně pragmaticky myslící a chovající se homo politicus. A jako takový velice dobře vím, že proti větru nelze… Beru za fakt, že kapitalismus byl nejen obnoven, ale dočasně posílen a že je dominantně celosvětovým. Podle mne na dost dlouho. Dále vnímám, že v Evropě není ani náznaku o změnách orientace v mezinárodním prostředí a že v ČR potřebujeme udržet stabilní situaci. Proto by politici, občané, ba i obyvatelé levicově, národovecky a konzervativně smýšlející se měli spojit s vizí ANO a snad ji i aktivně podporovat. Tou podporou vytvořit jednu z podmínek, aby se nerozštěpilo. Především levice by to měla pochopit, protože na rozpad ANO sází veškerá pravice, především ta nejdivočejší, neoliberální.
Čtyřblok
Necítím se kvalifikován k tomu, abych radil lidem, jako je pan Babiš a ostatní vedoucí politici. Ovšem pro naši zem v současné době je naprosto prioritní stabilita, hospodářská, sociální a tím i politická. Z posledních voleb vzešla obrovská převaha pragmatického politického subjektu, který fakticky ani není stranou, alespoň ve smyslu, na jaký je náš politický systém stvořen. Pokud ANO bude politicky vládnout v zemi, bude potřebovat silnou, až velice silnou opozici. Ovšem opozici především, ne-li jenom demokratickou a ne vedenou ideologickou zaslepeností.
Brzy po ustavení sněmovny vznikl Čtyřblok, který se sice pracovně vymezil jako ochránce demokracie, ale při tom se stejnou intenzitou nezdůraznil, svou ideologickou podstatu, jíž je nejen jakási nepřesně definovaná pravicovost, ale doslova nostalgie po éře nadvlády ODS. Čtyřblok je tedy, i ke své škodě, v éře pragmatismu naší země, přežitkem ideologizované politiky. V čemž pro budoucnost vidím problém. Čtyřblok se provoplánově prohlásil za opozici. Vládní pragmatismus, podle mého vidění, nebude v něm mít kompatibilní, čti pragmatickou opozici, ale nejasnou a hlavně dominantně ideologickou opozici. Čímž bude v zemi zaděláváno na nestabilitu až neodhadnutelného druhu.
Celá vrstva profesionálních politiků bude muset za pochodu řešit následující zásadní rozpor praktické politiky. Dovolit, či nedovolit nadvládu ideologií všeho druhu nad vývojem v naší zemi. Odhaduji, že dominantními prvky ideologie Čtyřbloku jsou antikomunismus, západnictví a lidsko-právní směska.
Na tomto místě bych si dovolil poslední zásadní poznámku. Všechny nedávné výzkumy ukazují, že antikomunismus dneska již nezajímá okolo 70ti procent občanů. Ideologii západnictví si je třeba ujasňovat, protože již dneska se rýsuje dvojí Západ, atlantský a kontinentální. Dokonce bych drsně konstatoval proamerický a proevropský. Předpokládám, že i u nás se bude muset vyjasnit, která košile je nám bližší. Co se týče balíku lidských práv, myslím si, že je čas začít rázně v praktické politice oddělovat někdy až vágně deklarovaná lidská práva, od přesněji kodifikovaných občanských svobod. Současně s tím je nutné pragmaticky uchopit i lidská práva, protože opět ukazují všemožné průzkumy, že většinovou společnost až v 80ti procentech vůbec nezajímá svoboda v Tibetu, ale výše jejich příjmů. Že tedy dávají vysokou prioritu sociálním právům nad všemi ostatními. Dokonce i ta migrace je vnímána přes brýle sociální. I když tady jde snad o jedinou oblast, kde je zřetelně vidět rozpolcenost vnímání práv na život a alespoň minimálně dostatečnou jeho kvalitu, s mnohostrannými a širokými právy na slušný a spokojený život.
Souhrnně
Závěrem si troufám shrnout. Pro stabilitu této země je nutné zrušit nerovnoprávnost politických stran. Je víc jak potřebné respektovat vůli nejpočetnější a k pragmatismu inklinující skupiny voličů. Za třetí pak je velice zásadní ve sněmovně vybudovat státotvornou opozici, čili dominantně s neideologickými argumenty vůči vládnoucím. Pokud bude forma vládnutí čistě pragmatická, nesnažit se ji rozvracet ideologicky. Při čemž je ale oprávněné široce debatovat o těch částech ideologií, které tvoří značně vlivné linie dělící současnou společnost. Migrací počínaje a mezinárodní orientací konče. Ty ovšem promítat do opoziční práce teprve tehdy, když bude známo většinové smýšlení. Odmítám tvrzení o exkluzivnosti jakýchkoliv názorů a nadtož skupin jejich nositelů ve společnosti a tedy poněkud zvrhlé představy, že existují lidé, kteří mají vyšší stupeň nároku na prosazování svého pohledu na svět, ať už se to týká jakékoliv oblasti.
