Rostislav Iščenko
25. 2. 2018 zdroj a zdroj
Moskva a Ankara potvrdily, že obě větve Tureckého proudu s celkovou kapacitou až 33 miliard krychlových metrů plynu ročně začnou fungovat v roce 2019. Nejsou pochybnosti ani o termínu spuštění Severního proudu 2 – rovněž rok 2019. Znamená to, že pokud se během roku nic mimořádného nestane, Rusko a jeho spojenci definitivně vyhrají v globální konfrontaci nad USA, a to bez ohledu na to, jak dlouho budou ještě běhat po Sýrii a Ukrajině bandy proamerických teroristů.
Washington nevzal v úvahu, že v politice, stejně jako ve fyzice, každá akce vyvolává stejnou co do síly a v opačném směru orientovanou reakci. Ve snaze vybudovat protiruský sanitární kordón ve východní Evropě a na Blízkém východě, Američané ve výsledku ztratili Blízký východ a sanitární kordón proti nim je již budován v západní a střední Evropě. A děje se to na velmi pevném základě – na finančních a ekonomických zájmech.
Rusko patnáctý rok (počítáno od prvního “barevného” převratu na postsovětském prostoru v roce 2004 v Gruzii) vytrvale bojuje se Spojenými státy. Během této doby se dokonce zrodil termín “hybridní válka”: to je, když jako by zdánlivě mírové vztahy mezi státy nejsou narušeny, vojáci z kasáren nevycházejí, ale ve skutečnosti válka na zničení nevojenskými prostředky probíhá, příčemž je neméně efektivní než ta, která je vedena vojenskými prostředky.
Žádná válka nezačíná prostě tak. O to víc jsou důležité důvody pro tak dlouhý a zásadní střet. USA se přece nepokusily jen vynulovat Rusko jako faktor světové politiky. Když chystaly tuto hru, byť s dobrými pozicemi, riskovaly vlastní vynulování. Dnes jsou USA mnohem blíže ke konečné porážce v celé hře než k výhře. Přesto Washington odmítá jakékoli kompromisy a vytrvale se snaží bojovat až do konce.
O důvodech pro takové principiálnosti se v posledních letech psalo mnohé a mnohými. Máme-li to zformulovat stručně, Amerika se nebála ani tak vojenské a politické obnovy Ruska (v USA vládlo přesvědčení, že jejich absolutní vojenská převaha bude zachována nejméně do 50-tých let tohoto století), jako spíše vytvoření jednotného ekonomického a obchodního prostoru Velké Eurasie. Čína, Rusko, Evropská unie, jihovýchodní Asie a Blízký východ – to jsou 3/4 světové populace, obrovský trh, vysoké technologie, neomezené zásoby přírodních zdrojů.
Vznik všeeuroasijské obchodní a hospodářské unie by okamžitě marginalizoval Státy. To nejdůležitější přece je, že americké společnosti, rozpočet USA a američtí spotřebitelé by přišli o nevydělané příjmy ve stovkách miliard dolarů ročně. Bez nich systém nemůže existovat. Ve výsledku by se USA zhroutily bez vnějších sil, jen kvůli vnitřní destabilizaci.
Spojené státy bojovaly s myšlenkou jednotné Eurasie a pokusy o její uskutečnění dlouho a úporně. A tyto myšlenky byly tak zjevné a perspektivní, že vznikaly znovu a znovu. Vyjadřovali je i de Gaulle i Putin i Xi Jinping, a ostatně mnoho dalších také.
V konečném důsledku dospěl Washington k jednoduchému řešení, které je na stole již od poloviny 70-tých let minulého století. Aby se předešlo obchodnímu a ekonomickému sjednocení euroasijských zemí, je nutné zablokovat obchodní trasy, které je spojují.
Washington dobře věděl, že hlavní úlohu hrají v současné ekonomice nosiče energií. A snažil se kontrolovat většinu své světové těžby a také cesty dodávky. Od 70-tých let minulého století existovala jediná cesta dodávek energetických nosičů do Evropy, kterou USA nekontrolovaly – sovětský systém dálkových plynovodů.
USA se svého času pokusily blokovat sovětsko-evropskou transakci “plyn – roury” o nic méně aktivně a vytrvale, než bojovaly proti ruským projektům podmořských plynovodů, které dodávají plyn přímo západoevropským spotřebitelům, bez východoevropského tranzitu. Už tehdy si USA uvědomovaly, čím jim hrozí příchod levného (ve srovnání s blízkovýchodním) sovětského a posléze ruského plynu na evropský trh. Ale nepomohla ani atlantická solidarita, ani dokonce až do poloviny 80-tých let minulého století probíhající boj mezi dvěma systémy. Nabídka byla příliš lákavá a od té doby se podíl ruského plynu na evropském trhu neustále zvyšuje.
Bez nadsázky lze říci, že stabilita evropské ekonomiky je již dlouho závislá na ruských energetických dodávkách. Právě proto EU, když souhlasí s jakýmikoli sankčními mechanismy a v maličkostech nahrává Američanům v libyjské, syrské, ukrajinské krizi, kategoricky odmítá přehodnotit plány na vybudování podmořských plynovodů. Ani proamerické lobby v Evropské komisi, ani východoevropské členské státy EU, ochotné podléhat americkému tlaku, nebyly schopny prolomit tyto projekty. Německo potřebuje ruský plyn a Berlín byl ochoten za každou cenu zajistit jeho dodávky do Evropské unie v potřebném množství.
Chápajíc, že dosáhnout od evropských politiků (závislých na USA, ale na evropském obchodu také) zřeknutí se ruského plynu ve prospěch dražších nosičů energií ze zóny Perského zálivu, tou dobou kontrolované Washingtonem a jeho spojenci, je téměř nemožné, Státy se pokusily vytvořit pro rusko-evropskou spolupráci rádoby objektivní překážky.
O tom, konkrétně o polském projektu “Trojmoří”, právem nazvaného novou podobou sanitárního kordónu, který měl oddělit Rusko od Evropy již ne ideologicky, ale hospodářsky, se také poměrně hodně psalo. Nápad, realizovaný Washingtonem, byl jednoduchý a efektivní. Mezi Ruskem a Evropou je nutno vytvořit pás nepřátelských zemí, uzavřít všechny stávající trasy dodávek, rozpoutat ekonomické války, které naruší rytmus dodávek, a přinutit Evropu hledat spolehlivějšího dodavatele nosičů energie.
Důležitým článkem tohoto projektu byla Ukrajina, jejímž prostřednictvím se do EU na začátku 90-tých let minulého století dodávalo až 80% veškerého ruského plynu. Polsko mělo blokovat výstavbu alternativních suchozemských potrubních plynovodů, s čímž se ku svému neprospěchu výborně vypořádalo, když odmítlo vést plynovod Jamal – Evropa 2 přes své území. Turecko bylo určeno pro dodávky středoasijského plynu do Evropy jako alternativy ruskému plynu. Sýrii, jak je známo, začali ničit proto, aby byl přes její území veden plynovod pro katarský plyn. Írán se USA chystaly zlikvidovat hned po Sýrii, aby si zajistily kontrolu nad dostatečnými zásobami plynu a trasami jeho dodávek.
Představíme-li si politickou mapu světa, je snadné pochopit, že sanitární kordón do Sýrie a Íránu by spolehlivě, s mnohanásobnou zárukou, odřízl od Evropy Rusko i Čínu. Rusko ztrácelo evropský trh s plynem, jeho rozpočet se začal propadat a Moskva byla vyloučena z vysoké politické hry z důvodu banálního nedostatku zdrojů. Čína nedostávala pro své výrobky alternativu trhu v USA v podobě evropského spotřebitele a upadala do úplné závislosti na USA. Problematika zachování a rozšíření americké hegemonie byla tak úspěšně řešena.
Proto bylo USA celkem jedno, zda budou v Sýrii a na Ukrajině vytvořeny stabilní proamerické režimy, nebo zda tam budou i nadále pobíhat gangy banderovců a barmalejů. Druhá varianta řeší problém blokace obchodních tras o nic méně spolehlivě, ale s mnohem nižšími náklady. Přes Somálsko vést obchodní cesty nikoho ani nenapadne, a platit za zachování místního režimu se nemusí vůbec nic…
Rusko však muselo získat nejen vojenské vítězství v Sýrii (aby se zbavilo případné hrozby výstavby katarského plynovodu a také případného útoku na Írán), ale také dosáhnout vytvoření podmořských plynovodů s dostatečnou kapacitou, aby většina dodávek plynu do EU nezávisela na východoevropském tranzitu.
Jakmile budou v roce 2019 zprovozněny obě větve Tureckého proudu a druhá fáze Severního proudu, bude možné tento problém považovat za vyřešený.
V důsledku syrské kampaně a také trpělivé diplomatické práce s Turky a Němci Rusko ponechalo Američanům jen cucky z jejich sanitárního kordonu. Nadarmo byly investovány desítky miliard dolarů do vytváření a podpory rusofobních režimů. Nyní Rusko a jeho spojenci nejen že kontrolují veškeré pozemní, ale také značnou část námořních obchodních cest mezi Evropou a Asií. Evropané a pak Američané, kteří je vystřídali, nedopouštěli ztrátu kontroly nad těmito cestami od konce 15. století.
A je zde ještě jeden příjemný bonus. Hlavní úspěch spočívá v samotných plynovodech. Jde o to, že Severní proud vede přímo k německému pobřeží, ale Turecký proud musí být připojen rozbočovačem plynu v Rakousku k plynovodu, vedeným po území Evropské unie přes Řecko a Itálii nebo po trase Bulharsko – Srbsko – Maďarsko.
V každém případě bude muset za tranzit tímto plynovodem odpovídat již Evropská unie. Ale osud samotného potrubí bude zcela záviset na Rusku. Protože, jak ukázala všem ukrajinská zkušenost, prázdné potrubí, bez plynu, to již není bohatství, ale břemeno. Znamená to, že všechny evropské země, které přijímají ruský plyn, všechny evropské společnosti, které jsou zapojeny do dodavatelského řetězce a vydělávají na tom, všechny státy, přes jejichž území vlastně povede evrounijní potrubí, všechny země, kde jsou zřízeny evropské plynové rozbočovače, určené k distribuci ruského zemního plynu, se mění na ruské partnery.
Není to nic osobního, je to podnikání. Do projektů bylo investováno příliš mnoho peněz a musí přinést evropskému podnikání zisk. Pokud by USA mohly nabídnout neméně lákavé společné projekty, byly by s to konkurovat. Ale nemají tuto možnost, protože nemají přístup k levnému plynu. Dokonce své pozice v oblasti Zálivu rychle ztrácejí. A tahat pro ně kaštany z ohně za děkuji Evropa (přinejmenším její západní část) nebude.
Pro Novou republiku vybrala a přeložila PhDr. Vladimíra Grulichová
