USA v Sýrii: Mezi „chlórem“ a „sebeobranou“ před „syrskou agresí“

Tereza Spencerová
9. 2. 2018  Literárky
Události posledních dnů nabízejí pohled na americkou strategii v Sýrii, která ovšem namísto odpovědí vyvolává jen víc otazníků.

Na počátku byla nová vlna obviňování syrského režimu z chemických útoků chlórem, který USA vlastně za chemickou zbraň ani nepovažují, a při nichž navíc snad nikdo ani nezahynul (ale zato se zase „přehrávalo“ pro kamery), a následné sestřelení ruského stíhacího bombardéru. Jistě, na skutečném počátku byla už sedmým rokem pokračující snaha Západu „demokratizovat“ Sýrii svržením režimu a zničením státu, jak lze odvodit z příkladů Iráku nebo Libye, ale na počátku aktuální kapitoly syrské války byl „chlór“ a sestřelení letadla.

Americká strana dál nepředkládá žádné důkazy, které by chemické útoky nějak „zhmotnily“, o to větší „škatulata“ vyvolal zásah ruského bitevníku.

Byl totiž sestřelen z oblasti, kterou by mělo mít – prostřednictvím „svých syrských rebelů“ — pod kontrolou Turecko, a co víc, zbraň byla do Sýrie pár dní před samotným útokem převezena z Turecka, zaznělo z Moskvy s tím, že Ankara „musí chápat, že takové kroky nezůstanou bez trestu“. Turci kontrovali prohlášením, že „zkoumají možnost“, podle níž by turecké tanky v kurdském Afrínu pro změnu „mohly být zasaženy“ ruskými, přesněji ještě sovětskými protitankovými střelami. V každém případě platí, že na rozdíl od lednových náletů bezpilotníků na ruské základny v Sýrii nyní nenásledovaly telefonáty mezi Putinem a Erdoganem, byl „jen“ oznámen summit Ruska, Turecka a Íránu, přičemž Ankara tvrdá na tom, že žádné rozpory s Moskvou ohledně Sýrie nemá, naopak, v plánu je „posílení vojenské a bezpečnostní spolupráce“.

Pokud mělo být sestřelení letounu především americkým pokusem vrazit klín mezi Turecko, Rusko a Írán, a vrátit tak Ankaru do americké náruče, jak tvrdí prezident Erdogan, případné nadšení zchladili Turci obviněním „amerických“ Kurdů, že proti „tureckým“ džihádistům v Afrínu používají chemické zbraně, konkrétně (lehce bez nápadu) „všeobecně oblíbený“ chlór. Kurdové pro změnu obvinili Turecko, že dodalo rovnou sarin „svým“ džihádistům, kteří proti Kurdům bojují v oblasti Aleppa. Obě strany se pak ještě navzájem obvinily z toho, že do svých řad zapojují uvězněné teroristy z Daeše, a není jasné, jaká obvinění mohou přijít příště.

O víkendu v Turecku čekají šéfa Trumpovy kanceláře a v týdnu pak i ministra zahraničí Tillersona, přičemž by Ankara prý chtěla „zmírnit“ napětí ve vzájemných vztazích, nicméně sama nejspíš příliš ustupovat nehodlá a „návrat k rozumu“ čeká hlavně od Američanů.

Ti si pro změnu, aniž by byli vůbec tázáni, pospíšili s ujištěním, že oni tedy žádné příslušné rakety džihádistům nedodali, což může naznačovat, že nechtějí eskalovat beztak napjaté vztahy s Ruskem, natožpak riskovat rovnou válku. Jako první se přitom k sestřelení letadla přihlásila skupina Džajš Nasr, která příjemcem amerických zbraní byla. Další džihádistická skupina, Džajš Idlíb Húr, se nicméně vzápětí pochlubila přímo chlapíkem, který prý letoun sestřelil, a nikoli mobilní raketou, ale ještě sovětským protileteckým kanonem ZU-23, který ovšem dostřelí maximálně do výše půldruhého kilometru a letoun letící ve čtyřech kilometrech zasáhnout ani nemohla. Kdo nebo čím byl tedy ruský letoun sestřelen, zatím není stále jasné. Rusko vyzvalo Turky, aby pomohli s vyzvednutím trosek letounu, z nichž by se dalo mnohé osvětlit, zatímco Al Kajda se cítí zahanbeně, že jí „kdosi“ z oblasti, kterou by formálně měla mít pod palcem, „ukradl“ tělo pilota, jehož ostatky už jsou v Rusku…

Mezitím se začalo spekulovat o tom, že americká a francouzská tvrzení o „chemických útocích“ v Sýrii, které jsou pro oba státy „nepřekročitelnou červenou čarou“, mohou znamenat plánovanou eskalaci jejich vojenských akcí

A nemuselo se spekulovat nijak dlouho. I když…

V noci na čtvrtek americké jednotky, které v Sýrii působí v rozporu s mezinárodním právem a tedy ilegálně, zaútočily na syrské oddíly a jejich ruskou podporu severovýchodně od Dejrizoru, na východním břehu Eufratu. V rámci svých náletů údajně zabily přes stovku syrských vojáků, kteří se prý pokoušeli zaútočit na „americké“ místní síly a ovládnout jimi kontrolovaná ropná pole. I když…

Eufrat tvoří na východě Sýrie jakousi hranici – jihozápad od řeky kontroluje damašský režim, severovýchod je okupován Spojenými státy prostřednictvím Syrských demokratických sil (SDF). Výjimkou jsou oblasti kolem Manbídže, Rakká a Dejrizoru, které spadají pod kontrolu druhé strany. Podle USA byla „dekonfliktní zóna“ podél Eufratu oficiálně dojednána, Damašek s tím rozhodně nesouhlasí. Syrská armáda obsadila nevelké území na opačném břehu Eufratu, nedaleko několika ropných polí, která si USA chtějí ponechat, aby „udržely Sýrii slabou a chudou“, loňskými slovy předního amerického experta na Sýrii Joshuy Landise. V tom se shoduje s Ruskem, podle něhož americká ilegální přítomnost v Sýrii cílí na kontrolu surovinových zdrojů, a nikoli na boj s terorismem.

Hodnotné ropné zdroje v oblasti jsou aktuálně v rukou místních arabských klanů, které dříve spolupracovaly s Daešem a nyní jsou, přinejmenším podle USA, spojenci SDF, které ve jménu USA zajišťují okupaci severovýchodu Sýrie. Na „vládním“ břehu Eufratu není syrská armáda prakticky zastoupena, převažují tam místní soukromé milice a žoldáci z ruské „soukromé armády“ zvané Wagnerova skupina. Ta má údajně smlouvu se syrským režimem, podle níž výměnou za 25 procent budoucích zisků ropná pole obnoví a ochrání.

A zpět k americkému náletu. Velení americké …. …. ….