Bulharský publicista Petr Volgin glosuje těžkou pozici lokálních politických elit v zoufalé schizofrenii mezi svými voliči a centrální mocí Eurolandu. Bulharské předsednictví EU vidí optimisticky: “Ale jsou i světlé okamžiky života v protektorátu. Někdy v Metropoli dovolí místním politikům, aby si pohráli s knoflíky řízení systému. Dokonce na celých šest měsíců. Pod přísným dohledem, rozumí se. To aby se neopakovala scéna z filmu Undergroun: Katastrofa! Opice vlezla do tanku!”
Začnu jednou historkou. Konkrétní i symbolickou zároveň. Z Metopole dorazila zpráva, že na jedné z podmandátních teritorií se vedení ošívá a neratifikuje z Centra poslané dokumenty s požadovanou rychlostí. A ještě ke všemu se schovávají za nehezké výmluvy typu: ve společnosti je napětí, lidé nás nenávidí, chce to čas, aby se věci uklidnily… V Metropoli se umí vážně nakrknout, když slyší podobné výmluvy. V Centru nejsou zvyklí, aby měli místní vlastní názor. Když se pošle dokument k ratifikaci, musí být ratifikován a basta. Není o čem diskutovat. Inteligentní lidé se tím přece zabývali dostatečně dlouho. A teď ti, kteří nemají tolik inteligence, musí poslouchat. A ne uvažovat. K zmateným správcům protektorátu ihned dorazil vyšší úředník z Metrople, aby je za ruku dovedl zpět na správnou cestu. Ti, samo s sebou, neprotestují. Byli by blázni, kdyby se postavili proti svým pánům. Přiznávají svojí chybu a slavnostně slibují, že vše, co jim byli posláno, i to, co ještě zasláno bude, ratifikují s bleskovou rychlostí.
Jsem si jist, že starším pokolením tato historka připomíná události před rokem 1989. Tehdy bylo Bulharsko podmandátní teritorium Sovětského svazu a sovětští byrokraté se chovali k jeho správcům stejně jako k velitelům svých hraničních pevností. Problém je v tom, že lidem z mladších generací se může zdát tato situace až důvěrně známá. To kvůli realitě dneška. Ano, Sovětský svaz už dávno není. Slavnostně nám slibovali, že už nikdy nebudeme podmandátní teritorium nikoho, že všechna důležitá rozhodnutí budeme řešit jedině na základě svých národních zájmů. Dokonce nám tuto tezi neustále opakují. Sdělují nám tak často, jak jsme nezávislí, že je to až divný. A jestli je tomu tak, musí se to pořád dokola opakovat?
Ale jsou i světlé okamžiky života v protektorátu. Někdy v Metropoli dovolí místním politikům, aby si pohráli s knoflíky řízení systému. Dokonce na celých šest měsíců. Pod přísným dohledem, rozumí se. To aby se neopakovala scéna z filmu Undergroun: “Katastrofa! Opice vlezla do tanku!” Mimo to, někdy někteří obzvláště vysocí eurobyrokrati navštíví podmandátní teritorium a pokouší se polaskat místní, když plácnou několik vět místním jazykem. To jsou dojemné scény, doopravdy. Kdo by se z toho nerozplakal.
Ale s ubíhajícím časem se stále méně lidí cítí být dojato podobnými verbálními cukrátky. Naopak, stále více lidí v nejrůznějších zemích začínají remcat proti Bruselu, stejně jako před tím začali brblat proti Moskvě. Praktickým dopadem těchto blbých nálad jsou výsledky voleb. Miloš Zeman vyhrál podruhé prezidentské volby v České republice, právě proto, že měl odvahu nedělat “yesmana”, který se učí zpaměti každý bruselský oběžník. Vliv tohoto druhu politiků teprve poroste. Mluvím o politicích, kteří myslí více na zájmy svých zemí a mnohem méně jim záleží na blahosklonnosti transatlantických elit.
Překlad: Michail Stavrev
