Bombardování Srbska v roce 1999 – memento stále aktuální

Avatar
Původní autoři

24.3.2018 PrvníZprávy
„Kdo neskáče, není Čech!“ Tímto pokřikem se podněcovala euforie davu, jenž na pražském Staromáku vítal roku 1998 Zlaté hochy vracející se ze zimní olympiády v Naganu.
Tehdejší úspěch našich hokejistů byl onou události, která dokáže vždy sjednotit tak často znesvářený český národ. Národní hrdost onoho únorového dne dosahovala nebes. Rok na to naši národní hrdost konfrontoval apel, jenž se dal zjednodušeně vyjádřit slovy „Kdo nebombarduje Srbsko, není humanista!“ Ano, řeč je o brutálním úderu letectva NATO na Srbsko. Od jeho zahájení uplyne 24. března 2018 již 19 let.

Jak uvedl jeden z ministrů tehdejší vlády Miloše Zemana, „12.3.1999 byla Česká republika náhle překvapivě vstoupena do NATO“. Tomuto aktu mezinárodního práva nepředcházelo v Česku obecné referendum. Mezi mnoha výroky českých i západních politiků byly i takové, jež tvrdily, že naše země si takovou čest nezaslouží. Zda je Česká republika této cti hodna, bylo otestováno už krátce po našem vstupu do Aliance.

Na základě (zřejmě zinscenovaného) incidentu v kosovském Račaku, jehož viníky se Mezinárodnímu soudnímu tribunálu v Haagu nikdy nepodařilo zjistit, chystala Severoatlantická aliance pod patronací vlády USA v prvních měsících roku 1999 trestnou výpravu proti Srbsku. Za původce násilností v Kosovské válce byli totiž považováni pouze Srbové. Naopak, zločiny páchané Kosovskou osvobozeneckou armádou byly ostentativně přehlíženy.

Jak vypráví očitý svědek, na večerním zasedání české vlády konané „ve třetí čtvrtině března 1999… asi ve 22 hodin zazvonil ministru zahraničí Janu Kavanovi telefon. Bylo mu sděleno, že Vláda ČR se má do půlnoci vyjádřit k otázce přeletů letadel NATO přes území ČR a k tzv. <collateral effects> při leteckých útocích.“ Pojmem „collateral effects“ se rozumí civilní oběti, jakož i škody na civilních zařízeních coby vedlejší produkt války.

Žádost, aby vládní kabinet neopomenul ve svém vyjádření reagovat na vedlejší efekty způsobené bombami shazovanými Srbům na hlavu, prozrazovalo snahu NATO rozložit odpovědnost za ničivé následky leteckého úderu na bedra členských zemí (schválení útoku členskými státy považovalo vedení Aliance za samozřejmost). Centrála NATO a prezident USA Clinton, jenž bombardování přes absenci souhlasu Rady bezpečnosti OSN zaštítil, si předem uvědomovali negativní ohlas vyvolaný ozbrojeným útokem, jenž svým plánovaným rozsahem musel nutně přinést smrt stovkám, ne-li tisícům nevinných lidí (nemluvě o zničení materiálních statků majících pro populaci životně důležitý význam).

Pokud jde o českou vládu a Parlament, ti svým rozhodnutím pomohli útoku na Srbsko tím, že přeletům bojových letounů Aliance otevřeli náš vzdušný prostor. Letectvu NATO bylo rovněž umožněno na našem území tankovat.

Za 78 dní trvající operace Spojenecká síla (Operation Allied Force) zaměřené proti srbské části Svazové republiky Jugoslávie se uskutečnilo více než devět tisíc bojových útoků s použitím bomb a střel s ochuzeným uranem. Ozbrojená akce, v níž letectvo NATO, mj.  se zbraněmi Luftwaffe ve svých řadách (bojové nasazení Luftwaffe bylo největší od 2. světové války), svrhávalo na srbské území dnes již zakázané kazetové bomby, náležela k novému typu válek. Ty jsou dle výsledků vědeckých sociologických výzkumů vedeny po skončení studené války ve jménu ochrany lidských práv. Dle slov významného profesora sociologie z mnichovské univerzity, jakož z londýnské School of Economic and Political Science Ulricha Becka, “lidská práva musí být zajištěna a prosazena mimo hranice národní suverenity, dokonce uvnitř jednotlivých států a možná proti jejich vůli”. Války za ochranu lidských práv zplodily odborný pojem “militární humanismus”. Ten dle Becka spočívá mj. na asymetrii síly – čím slabší je protivník, tím větší je pravděpodobnost, že bude napaden. Militární humanismus shledává Beck kombinací idealistického přístupu (důraz na lidská práva) s realistickými metodami a nástroji (ozbrojené zásahy proti provinivším se státům).

K vědeckým vývodům Ulricha Becka lze jen dodat, že pro stát s imperialistickými ambicemi není problém vytvořit případ porušení lidských práv, je-li to zapotřebí k vedení dobyvačné války. Srebrenica a Račak v bývalé Jugoslávii jsou toho příkladem. Elementárně řečeno, teorie militárního humanismu má ospravedlnit zabíjení nevinných, je-li to v  zájmu ochrany vyšších lidskoprávních hodnot, jež ovšem určuje agresor.

Leteckými údery proti Srbsku, jejichž charakter vykazoval znaky válečného zločinu, bylo podle Human Rights Watch zabito nejméně 500 civilních obyvatel (některé zdroje uvádějí i 1.200 až 2.500 obětí). Několik tisíc civilistů bylo zraněno, mnoho z nich trpělo posttraumatickým stresem. Těžce byla poškozena infrastruktura, mosty, průmyslové objekty, elektrárny a telekomunikační zařízení. Práci ztratily stovky tisíc lidí. Útoky na průmyslové podniky vážně narušily životní prostředí.

Jedním z architektů bombardování Srbska byla tehdejší ministryně zahraničí Clintonovy vlády, smutně proslulá česká rodačka Albrightová. Za svou aktivitu obdržela trefnou přezdívku Balkánská řeznice. Dodejme, že po válce v Kosovu srbský prezident Miloševič zemřel ve vazební věznici haagského Tribunálu, který jej ani za pět let nedokázal odsoudit. Zatímco takový Hashim Thaci, svého času politický velitel Kosovské osvobozenecké armády, která rovněž páchala brutální násilí proti civilnímu obyvatelstvu byl Tribunálem v Haagu obžaloby zproštěn. Thaci jako velký oblíbenec Albrightové se později stal prezidentem nového státu Kosovo.

I když lze pochybovat o její opravdové upřímnosti, brutalitu Operace Allied Force, jež tak osudově poznamenala srbský národ, alespoň navenek potvrdila omluva Srbům pronesená v roce 2015 samotným generálním sekretářem NATO Stoltenbergem a o rok později Obamovým viceprezidentem Bidenem.

Určitě nebudu sám, kdo se nadosmrti bude provinile cítit kvůli tomu, co tak tragicky postihlo srbský národ roku 1999 za bombardování v době od 24. března do 10. června. Je tomu tak z důvodu, že šlo o válku, se kterou souhlasila i Česká republika. Navzdory tomu, že Srbové naopak, v kritických momentech historie stávali na naší straně. Ať už za Mnichovské krize, kdy 60.000 srbských dobrovolníků nabídlo Československu pomoc. Nebo v roce 1968, kdy Jugoslávie podporující československé reformy následně ostře odsoudila okupaci naší země vojsky Varšavského paktu.

Bomby shozené na Srbsko v roce 1999 jsou trvalým mementem toho, co lze od Severoatlantické aliance očekávat. Mrtvolný pach války, jež se v devadesátých letech minulého století hrozivě vznesl nad Balkánem by měl Evropany varovat i dnes.


Jaroslav Hošek