14. 3. 2018 zdroj
Donald Trump odvolal Rexe Tillersona z funkce ministra zahraničí USA. Zdroje v Bílém domě tvrdí, že Trump Tillersona žádal, aby odešel již v pátek. Z tohoto důvodu byl diplomat nucen zkrátit cestu po Africe a vrátit se do Washingtonu. Nyní jeho místo obsadí ředitel CIA Mike Pompeo. A jeho zase nahradí Jeana Haspelová. Stane se první ženou v čele americké tajné služby. Malek Dudakov vysvětluje, co tyto přesuny znamenají.
Slovní potyčky Trumpa a Tillersona
Na rozdíl od předchozích odvolání v Bílém domě, k nimž docházelo neočekávaně a jež vedla k vleklým jednáním o náhradě, tentokrát Trump okamžitě oznámil kandidaturu na post ministra zahraničí.
Ve svém oficiálním prohlášení, zveřejněném v listu The Washington Post, Trump blahopřál Marku Pompeovi ke jmenování do nové funkce a poděkoval Tillersonovi za jeho práci.
Díky práci Rexe Tillersona se naší zemi podařilo dosáhnout mnohého v zahraniční politice za posledních 14 měsíců, poznamenal Trump.
Pompeo zase oznámil, že je plně připraven “představovat zájmy Ameriky a zabezpečit zemi před jakýmkoli vnějším ohrožením”.
Již poměrně dlouhou dobu se v tisku objevovaly zprávy o tom, že mezi Trumpem a Tillersonem se vytvářejí poměrně konfliktní vztahy. Tillerson nebyl nikdy profesionálním diplomatem. Většinu své kariéry působil jako manažer v ropné společnosti ExxonMobil. Mezi ostatními členy Trumpova kabinetu byl však Tillerson vždy považován za jednu z nejvyváženějších a nejumírněnějších postav.
Tillerson při práci upřednostňoval tradičnější metody diplomacie a neschvaloval ostré výpady Trumpa vůči vedoucím představitelům ostatních zemí v Twitteru nebo návrhy na použití ozbrojených sil. Byl proti odesílání dalších armádních jednotek do Afghánistánu. Bývalý ministr zahraničí považoval za chybu navyšování americké vojenské přítomnosti na Korejském poloostrově a navrhoval návrat k jednacímu stolu s vedením KLDR. Tillerson také neschvaloval jednostranné vystoupení USA z íránské jaderné dohody a doufal, že se Americe podaří vyřešit problém vývoje jaderných zbraní v Íránu diplomatickou cestou.
Novináři nejednou oznamovali, jak četné spory Trumpa a Tillersona na vlně emocí přecházely za rámec etiky. Celkem známá historka se odehrála začátkem podzimu roku 2017, kdy Tillerson, pokud máme věřit zdrojům v prezidentské administrativě, nazval Trumpa “pitomcem” pro jeho postoj k Afghánistánu v rozhovoru s viceprezidentem Mikeem Pencem. Tillerson se později Trumpovi omluvil, avšak veřejně nepřiznal, že tuto urážku použil.
Ve stejné době Trump neváhal veřejně zpochybňovat užitečnost práce svého ministra. Když se například v říjnu Tillerson pochlubil novinářům tím, že se mu podařilo zajistit přímý mimořádný kanál komunikace s vedením KLDR, Trump nazval na Twittru tuto činnost “marnou ztrátou času”.
Avšak i přes všechny tyto rozpory nic nenasvědčovalo tomu, že Tillerson bude odvolán právě nyní. Bývalý minist zahraničí byl aktivně zapojen do diplomatického procesu s KLDR, který právě teď začal dávat první výsledky. Severokorejský vůdce Kim Čong-un navrhl uspořádání setkání s Trumpem a Bílý dům s tím předběžně souhlasil. Zdálo by se, že nyní je velmi špatná doba na změnu vedení ministerstva zahraničí.
Jestřáb Pompeo
Nová hlava ministerstva zahraničí USA Mike Pompeo je téměř úplný protiklad Tillersona. Na rozdíl od umírněné “holubice” v podobě Tillersona je Pompeo klasický neokonzervativní jestřáb. V minulosti sloužil 5 roků v americké armádě. Rok hlídkoval u Berlínské zdi, akorát krátce před jejím pádem. Účastnil se vojenské operace Pouštní bouře v zálivu, brzy poté opustil armádu a dostal se na právnickou fakultu Harvardu.
Později založil několik společností v oblasti vývoje technologií pro komerční a vojenské letectvo a také pro těžbu břidlicové ropy a plynu. Zde se seznámil s bratry Kochovými, majiteli mnohamiliardového podnikání v oblasti petrochemie, štědrými sponzory politiků Republikánské strany. V roce 2010 se Pompeo poprvé rozhodl k účasti ve volbách ve svém rodném 4. okresu Kansasu, kde se mu s pomocí darů Kochových podařilo celkem snadno zdolat své soupeře, když získal 59% hlasů. V Kongresu se Pompeo zanedlouho dostal do vedení dvou vlivných výborů – v oblasti rozvědky a energetiky. Svou prací v Kongresu Pompeo upoutal pozornost tehdejšího šéfa Republikánského národního výboru Reince Priebuse, který také Trumpovi navrhl jeho kandidaturu na post hlavy CIA. 23.ledna 2017 byl Pompeo schválen Senátem do této funkce.
Pompeo se vyznačuje důslednými sociálně-konzervativními názory, dlouhou dobu se řadil ke konzervativnímu Hnutí čajových dýchánků, aktivního v americké politice do roku 2015. Ale na rozdíl od mnoha svých kolegů v Hnutí čajových dýchánků (Tea Party) Pompeo zastával v zahraniční politice jasné neokonzervativní přesvědčení. Aktivně kritizoval Obamovu administrativu za přijetí íránské jaderné dohody a požadoval zachování všech sankcí proti Íránu.
Pompeo vystupuje za zachování programů na sledování vlád, prováděných CIA a NSA. Považuje Edwarda Snowdena, který odhalil podrobnosti o těchto programech, “za zrádce Ameriky, zasluhujícího si popravu”, neuznává Obamovo rozhodnutí o postupném uzavření věznice Guantanamo a považuje za chybu zřeknutí se “mučení vodou” teroristů a také uzavření tajných věznic CIA v Evropě, kde se tato opatření aktivně používala během prezidentství George Bushe mladšího.
Pompeo rovněž navrhuje, aby byla KLDR nejen přinucena zbavit se jaderných zbraní, ale aby byla v Severní Koreji také provedena operace na změnu moci a zničení současného komunistického režimu.
Ženská tvář CIA
Mimochodem, “nástupkyně” Pompea na postu hlavy CIA – Gina Haspelová – svého času vedla právě jednu z tajných věznic CIA s názvem Kočičí oko v Thajsku. Někteří z podezřelých z terorismu, kteří tam byli drženi, byli podrobováni velmi krutým metodám výslechu – byli mučeni vodou 80-100 krát za měsíc, hlasitá hudba je připravovala o spánek, byli neustále biti a mrzačeni.
Pod tlakem mezinárodních organizací pro lidská práva byl Bush mladší v roce 2005 nucen zavřít tuto věznici a Haspelová byla přeložena do Centra boje proti terorismu v Langley. Později se ukázalo, že na její příkaz bylo zničeno několik důležitých záznamů z vězeňských cel, na nichž bylo zaznamenáno mučení vězňů. To však neznemožnilo Haspelové pracovat v její nové funkci až do roku 2013 a dokonce i získat řadu státních vyznamenání z rukou prezidenta Bushe. V únoru 2017 byla jmenována odbornou asistentkou nového ředitelem CIA Pompea.
Horší než Albrighthová
Za rok působení ve funkci vedoucího CIA se má Pompeo sotva čím pochlubit. Provedl několik veřejných akcí – například jménem Trumpovy administrativy se setkal s vedením Turecka a Saúdské Arábie a diskutoval s nimi o situaci v Sýrii a válce s DAEŠ (organizace je v Rusku zakázána). Celkově lze však stěží hovořit o nějakých významných úspěších. Snad s výjimkou jednoho: za rok práce v Bílém domě si Pompeo zajistil plnou důvěru Trumpa.
Je známo, že od jara loňského roku začal Pompeo Trumpovi poskytovat každodenní zprávy o stavu národní bezpečnosti Ameriky a zahraniční politiky. Trump trávil mnohem více času při komunikaci s Pompeem než s Tillersonem. Tomu napomohla okolnost, že Pompeo je svými názory blíž k Trumpovi, než bývalý ministr. Je to stejný “jestřáb” v otázce Íránu nebo KLDR, jako prezident. Rovněž nepovažuje používání mučení proti teroristům za něco hanebného. Vidí radikální islamistický terorismu jako hlavní hrozbu pro americkou bezpečnost, stejně jako Trump.
Jsou však mezi nimi i určité rozpory. Pompeo má například velmi negativní postoj k Rusku a ruskému vedení. Považuje pokusy Ruska o “obnovení jeho geopolitického vlivu ve světě” za významnou hrozbu pro Ameriku. Pompeo je přesvědčen, že “ruští hackeři” se pokoušeli ovlivnit prezidentské volby v USA v roce 2016.
Stejně jako Trump však Pompeo nesoudí, že tyto pokusy byly úspěšné a že ovlivnily “byť jediný hlas”. Je ale znepokojen tím, že “ruští hackeři” se pokusí proniknout na servr volebních komisí při dílčích volbách v USA v listopadu tohoto roku. Pokud se do Tillersona, který často pobýval v Moskvě, svého času ještě vkládaly naděje, že by mohl posílit proces zlepšování vztahů mezi Ruskem a USA, pak od Pompea nic takové rozhodně nelze očekávat.
V případě jeho úspěšného schválení v Senátu se Pompeo stane “nejjestřábovějším” ministrem zahraničí USA od dob Madeleine Albrightové a Colina Powella. Celkově není pro ministra zahraničí vůbec přirozené být “jestřábem”. Vždyť je v čele rezortu, zabývajícím se diplomatickou činností americké vlády. Není to rezort, do jehož působnosti by patřilo rozhodování o zahájení ozbrojených konfliktů nebo vysílání vojsk. Ba co víc, pro ministra zahraničí jako hlavního amerického diplomata je právě přirozené být “holubicí” ve prospěch mírového řešení mezinárodních otázek. Když si připomeneme historii, pak za posledních dvou ministrů zahraničí USA, kteří byli “jestřáby”, Amerika zahájila řadu konfliktů.
Za Albrightové, známé jejím výrokem “nač má Amerika tak mocnou armádu, když ji nevyužíváme”, byla válka v Jugoslávii. Za Powella proběhla invaze do Iráku a vojenská okupace Afghánistánu. Je vysoká pravděpodobnost toho, že se nyní podobná historie bude opět opakovat. Při absenci “holubičích” poradců, kteří by Trumpa brzdili, může Bílý dům klidně nějakou vojenskou intervenci obstarat.
Vstup vojsk do Sýrie nebo válka s KLDR
Nabízejí se dvě hlavní možnosti: buď vstup vojsk do Sýrie, například pod záminkou “ochrany civilistů” v provincii Východní Guta, o níž se nyní hodně v amerických médiích píše, nebo zahájení vojenského konfliktu s KLDR. Druhá možnost se zdá být trochu méně pravděpodobná vzhledem k tomu, že v posledních týdnech je vidět uvolňování vztahů mezi Severní a Jižní Koreou.
Ale ani tady nikdo nezrušil možnost pro “řinčení zbraněmi”, například v předvečer jednání Trumpa a Kim Čong-una, pokud se, samozřejmě, budou konat, aby byl vyvinut další tlak na delegaci KLDR. Ale Sýrie je pravděpodobnější kandidát na další vojenskou eskalaci ze strany USA. Pokud Tillerson několikrát ústně sliboval, že ministerstvo zahraničí USA nemá v úmyslu usilovat o odchod vlády Bašára Asada od moci, pak Pompeo už tak patrně “liberálničit” nebude. Ten téměř jistě podpoří brzký proces na změnu syrského režimu.
Samozřejmě otevřená zůstává otázka, jak se to stane – vstupem pravidelné americké armády do Sýrie, nebo jen vysláním oddílů zvláštních jednotek, nebo zvýšením podpory skupin “opozice”. Už teď je ale jasné, že očekávat brzký mír v Sýrii po porážce DAEŠ určitě nemůžeme.
